Vášnivé houbaření - když rostou...

9. července 2017 v 15:12 | Dagmar Tomášková |  Fejetony

"Rostou?" ptáme se sousedky po příjezdu na chatu. "Rostou?"
"Noo...nic moc," odpovídá s úsměvem, "ale něco tam určitě bude..."
Houby máme moc rádi. Nejen, že je sbíráme, ale taky je i jíme. Znám spoustu "houbařů", kteří na houby sice chodí, ale zásadně je nejedí. Ti ovšem sbírají úplně vše s tím, že kdo "to" bude chtít, tak si "to" přebere. Když nic, moc, říkám si radostně, tak budu mít v lese klídek, nikoho snad nepotkáme. Už jsem to potřebovala jako sůl. Vyčistit si hlavu, na nic nemyslet, jen tak se brouzdat. Jistě to sami znáte. Frmol v práci, celý týden v jednom kole. Pro mě je tohle vždy nejlepší odreagování.

"Půjdeme kus od sebe", říkám manželovi a ani náhodou se při tom nepřiznávám, že je to tak trochu finta, abych měla ten svůj klídeček. "Takto budeme mít větší šanci něco najít". Přesvědčuji ho.
On je totiž neuvěřitelně ukecaný, pořád mluví a já mám někdy ráda ticho. Naslouchám praskání halouzek, švitoření ptáčků a hlasům lesa vůbec. Tyhle procházky přírodou prostě miluji. Často se stává, že při svém rozjímání přehlédnu i "parádní kousek". A to je voda na jeho mlýn. "Ježišííí!" volá, "podívej, kolem čeho jsi prošla!" láskyplně se sehne, vyjme obrovského praváka ze země a spěchá mi ho ukázat.
"Máš něco?" pokřikuje na mě každou chvíli, protože on chodí do lesa pro houby, ne na houby. A být tam jen tak, třeba se jen projít, je pro něj ztráta času. Tvrdí, že raději naseká dříví do kamen, než aby tam šel "zbytečně". Já chodím na houby strašně ráda a vůbec mi nevadí, když žádné nenajdeme. Pojmu to jako milou, tichou procházku, načerpám nové síly. Pokud ovšem nepotkáme sousedy, kteří si vyrazili na houby také. Nepřeslechnutelný hlas jejich šestiletého vnoučka Honzíka mě nabádá, abych rychlostí blesku vyhledala nějaký spolehlivý úkryt. Rozhlížím se po co nejvíce širokém stromě, za který bych přidřepla, než se pohroma převalí, ale nakonec mi to nedá a před malým nezbedou neprchám. Je to moc milý chlapec, jen trošku víc hlučný. Tak si vyslechnu jeho zážitky, které probíhají s babičkou a dědou tady na chatě. Pro tentokrát mám sice po klídečku, zato se docela bavím jeho vášnivým vyprávěním.

Plný košík ( pokud samozřejmě rostou ) někdy i svázané rukávy u mikiny, abychom to měli jak odnést, potom dovlečeme k chatě, kde si to manžel vše rozloží na stůl a nafotí. Stojí nad tím, přemýšlí jaké zvolit prkénko a který nožík k vyčištění a nakrájení tohoto úžasného úlovku.
"Něco se nasuší", komentuje situaci, "něco namrazí", pokračuje zamyšleně...
"A uděláme maso na houbách!" vykřikne radostně, jako by to byla nějaká novinka. Maso na houbách totiž děláme skoro pokaždé. Ale nemyslím to zle. Máme to opravdu moc rádi.
Já sice houby ráda sbírám a jím, ale zoufale nerada je čistím a krájím. Samozřejmě, že když se zadaří a nasbíráme jich hodně, tak s tím mému vášnivému houbaři pomůžu. Ale pokud nemusím, tak se téhle akce nezůčastňuji. Zato má drahá polovička se s vervou pustí do práce. Čistí, krájí, po čvrt hodině u toho lamentuje, že mu to byl čert dlužnej...
"Na houby už se nepůjde!" oznamuje mi zhruba po půl hodině krájení. "Letos to stačí." Tohle jeho rázné rozhodnutí má ale samozřejmě vemi krátké trvání.
Asi tak do příštího víkendu...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Meduňka Meduňka | Web | 16. července 2017 v 20:13 | Reagovat

Miluju houbaření. A jídla z hub. Čištění a krájení už ne, ale ten můj to prostě dělat nechce, to radši vaří... a v lese frflá, když hned nenarazí na houbu, jedlou tedy... prohlašuje, že chce houby sbírat a ne hledat :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama