Červenec 2017

Demence nebo démon?

9. července 2017 v 17:15 | Dagmar Tomášková |  Fejetony

Znáte ten pocit, jako je bodání jehliček po celém těle z radosti, že jste potkali někoho, koho jste velmi dlouho neviděli? Stalo se mi to nedávno. Je to ona? Ptám se svého já a z dálky na ni civím. Je to Pavlína? Nejlepší kamarádka ze základky?! Běžím jí naproti. Kouká na mě vyjeveně a nechápe, co je to za bláznivou ženskou. Blížím se k ní, ruce roztažené, úsměv pomatence. Taková je má radost z toho, že ji vidím. Ustupuje o dva až tři kroky, když najednou vykřikne: "Ježišííí...ahoj!"
Nezřízeně se objímáme, plácáme páté přes deváté, po tvářích nám tečou slzy jako hrachy a barví nám obličeje duhami z použitých líčidel. Po přivítání jako z Amerického filmu soudíme, že dnes máme obě málo času. Domlouváme se, že určitě zajdeme na kafíčko. Vzájemně se prozváníme a ukládáme si telefonní čísla. "Zavoláme si!" křičíme jedna přes druhou, když se loučíme a rozcházíme.

Za pouhé dva dny se scházíme v kavárně. Pavlína vypadá unaveně, pod očima vaky jako nadýchané polštáře. Koukám na ni a přemýšlím, jestli snad nemá nějaké starosti. Dlouho, hodně dlouho jsme se neviděly, nemůžu na ni naléhat a vytasit se s otázkou, co se jí stalo. Když bude chtít, řekne mi to sama, pomyslím si a nasadím milý úsměv. "Dnes je to na mě," říkám, "dneska tě zvu".
Objednávám dvě kafe a k nim pro každou zákusek. Pavlína se najednou rozpovídá. "Já ti nevím, ale asi se o mě pokouší demence", říká tiše, aby ji nikdo neslyšel. "Každé ráno se budím s bolestmi hlavy a připadám si jako pomatená, celý den jsem taková...jakoby roztřesená...ani magnézka už mi nezabírají", při tomto monologu kouká na svůj zákusek a počítá prsty na rukou. Soucitně na ni hledím a přemýšlím, co na to říct.
"Ále!" vykřikne náhle. "Přece tady nebudeme fňukat, ne?" Leknutím nadskakuji společně se židlí pode mnou, ruka mi vystřelí k hrudníku s pocitem, že se o mě pokouší infarkt.
"Dáme dvoječku bílého?" pokračuje, "když jsme se tak dlouho neviděly, musíme si přece připít na shledání". Mrkne šibalsky.
"Proč ne?" říkám, přesto, že nejsem zvyklá pít. "Jedna dvojka ještě nikoho nezabila".
Zatímco dopíjím svoji skleničku, pozoruji kamarádku, jak do ní padá dvoječka čtvrtá...nebo už pátá? Nevím, nestačím to počítat. Směřuji k ní otázku, zda si takto dopřává často. Odpovídá, že si s manželem každý večer něco "málo" popijí. "Co už", říká, "po těch letech si toho nemáme moc co říct", zahlédnu těžce opilecký, v mých očích i nešťastný úsměv, oči se jí lesknou a vaky pod očima nabyly velikosti melounů. Na celou kavárnu pokřikuje oplzlé nechutnosti a uráží příchozí dámy. Když se ji snažím přimět k odchodu, oboří se na mě s výčitkou, co že si o sobě myslím. "To, že vypadáš tak dobře a spokojeně nemusí znamenat, že jsi šťastná!" křičí na mě a častuje mě opovržlivým úškleblem, hodným čistokrevného opilce.

Po pečlivém zvážení situace se zamýšlím nat tím, zda se u mé nejlepší kamarádky ze základky nejedná o něco jiného, než o demenci, kterou si sama diagnostikovala. Nemohlo by se jednat spíše o regulérní každodenní kocovinu? A neovládá ji démon?
Démon alkohol?

Vášnivé houbaření - když rostou...

9. července 2017 v 15:12 | Dagmar Tomášková |  Fejetony

"Rostou?" ptáme se sousedky po příjezdu na chatu. "Rostou?"
"Noo...nic moc," odpovídá s úsměvem, "ale něco tam určitě bude..."
Houby máme moc rádi. Nejen, že je sbíráme, ale taky je i jíme. Znám spoustu "houbařů", kteří na houby sice chodí, ale zásadně je nejedí. Ti ovšem sbírají úplně vše s tím, že kdo "to" bude chtít, tak si "to" přebere. Když nic, moc, říkám si radostně, tak budu mít v lese klídek, nikoho snad nepotkáme. Už jsem to potřebovala jako sůl. Vyčistit si hlavu, na nic nemyslet, jen tak se brouzdat. Jistě to sami znáte. Frmol v práci, celý týden v jednom kole. Pro mě je tohle vždy nejlepší odreagování.

"Půjdeme kus od sebe", říkám manželovi a ani náhodou se při tom nepřiznávám, že je to tak trochu finta, abych měla ten svůj klídeček. "Takto budeme mít větší šanci něco najít". Přesvědčuji ho.
On je totiž neuvěřitelně ukecaný, pořád mluví a já mám někdy ráda ticho. Naslouchám praskání halouzek, švitoření ptáčků a hlasům lesa vůbec. Tyhle procházky přírodou prostě miluji. Často se stává, že při svém rozjímání přehlédnu i "parádní kousek". A to je voda na jeho mlýn. "Ježišííí!" volá, "podívej, kolem čeho jsi prošla!" láskyplně se sehne, vyjme obrovského praváka ze země a spěchá mi ho ukázat.
"Máš něco?" pokřikuje na mě každou chvíli, protože on chodí do lesa pro houby, ne na houby. A být tam jen tak, třeba se jen projít, je pro něj ztráta času. Tvrdí, že raději naseká dříví do kamen, než aby tam šel "zbytečně". Já chodím na houby strašně ráda a vůbec mi nevadí, když žádné nenajdeme. Pojmu to jako milou, tichou procházku, načerpám nové síly. Pokud ovšem nepotkáme sousedy, kteří si vyrazili na houby také. Nepřeslechnutelný hlas jejich šestiletého vnoučka Honzíka mě nabádá, abych rychlostí blesku vyhledala nějaký spolehlivý úkryt. Rozhlížím se po co nejvíce širokém stromě, za který bych přidřepla, než se pohroma převalí, ale nakonec mi to nedá a před malým nezbedou neprchám. Je to moc milý chlapec, jen trošku víc hlučný. Tak si vyslechnu jeho zážitky, které probíhají s babičkou a dědou tady na chatě. Pro tentokrát mám sice po klídečku, zato se docela bavím jeho vášnivým vyprávěním.

Plný košík ( pokud samozřejmě rostou ) někdy i svázané rukávy u mikiny, abychom to měli jak odnést, potom dovlečeme k chatě, kde si to manžel vše rozloží na stůl a nafotí. Stojí nad tím, přemýšlí jaké zvolit prkénko a který nožík k vyčištění a nakrájení tohoto úžasného úlovku.
"Něco se nasuší", komentuje situaci, "něco namrazí", pokračuje zamyšleně...
"A uděláme maso na houbách!" vykřikne radostně, jako by to byla nějaká novinka. Maso na houbách totiž děláme skoro pokaždé. Ale nemyslím to zle. Máme to opravdu moc rádi.
Já sice houby ráda sbírám a jím, ale zoufale nerada je čistím a krájím. Samozřejmě, že když se zadaří a nasbíráme jich hodně, tak s tím mému vášnivému houbaři pomůžu. Ale pokud nemusím, tak se téhle akce nezůčastňuji. Zato má drahá polovička se s vervou pustí do práce. Čistí, krájí, po čvrt hodině u toho lamentuje, že mu to byl čert dlužnej...
"Na houby už se nepůjde!" oznamuje mi zhruba po půl hodině krájení. "Letos to stačí." Tohle jeho rázné rozhodnutí má ale samozřejmě vemi krátké trvání.
Asi tak do příštího víkendu...