Listopad 2016

Přátelství

20. listopadu 2016 v 17:04 | Dagmar Tomášková |  Povídky

Odešel náhle…stálo na úmrtním oznámení, které Marie právě vytáhla z obálky. Pohled z fotografie na parte ji zabolel. Zabolel tak moc, že se neubránila slzám. Tiše stékaly po její tváři a ona se jim nebránila...

"Miluška…" vzpomínala na svou dřívější nejlepší kamarádku. Chodily spolu na základní i na střední školu, na vysoké si užily spoustu legrace. A co se natropily skopičin! "Jsou jak z divokých vajec," říkávali rodiče při společné odpolední kávě, " jedna jako druhá."Vyrůstaly jako sestry. Sourozence ani jedna z nich neměla. Rodiče se často stýkali, trávili s děvčaty společné dovolené i vánoční svátky.

Jenomže potom se objevil Petr. Spolužák na vysoké, idol všech dívek.
"Nemůžu tomu uvěřit," svěřovala se Milušce před prvním rande, "Petr mě pozval na skleničku." Kroutila hlavou. "Zrovna mě". Byla zamilovaná až po uši. Milušce se se vším svěřovala. Dokonce jí popisovala i intimními zážitky. Prostě ji brala jako sestru. Myslela si, že jí její štěstí přeje. Když se jednoho dne nečekaně vrátila z přednášky a vešla do pokoje, kde spolu po dobu studií na vysoké škole s Miluškou bydlely, ztuhla jí krev žilách. Zpod peřiny na kterou nevěřícně civěla, uslyšela slastné vzdechy. Okamžitě pochopila, co to znamená. Stála tam jako opařená. Nejdříve vykoukl Petr, potom zahlédla Miluščiny překvapené oči. Vyběhla z pokoje, jednou rukou se opřela o zeď, druhou si přikryla ústa. "Ne…to ne!" šeptala si do dlaně. "To přece není možné," vzlykala, "to nemůže být pravda".
Byla. Byla to pravda.
Chtělo se jí zvracet, což se vzápětí taky stalo. Jen tak tak doběhla na nedaleké toalety.
Právě přistihla svou nejlepší kamarádku při milostných hrátkách s Petrem. S tím Petrem, který jí ještě nedávno šeptal do ucha sladká slovíčka. Nemohla popadnout dech. Srdce jí bilo jako o závod. Rychlými pohyby na sebe stříkala studenou vodu z tekoucího kohoutku. Její bolest se rychle změnila a její zloba neznala mezí. Vysokou školu nedokončila. Ještě ten samý den si sbalila věci a odjela domů. Nedokázala se na svou kamarádku ani podívat, natož s ní bydlet v jednom pokoji. Vůbec nepřemýšlela o tom, že by jen změnila pokoj. Potkávat je společně na chodbách školy nebo na přednáškách, pro ni bylo nepředstavitelné. Vždyť všichni tři navštěvovali stejný ročník. V té době to tak cítila a nebylo nic, co by změnilo její rozhodnutí. Nepomohly ani prosby rodičů. Cítila se zrazená a ponížená.

Uběhlo dlouhých třicet let, než je osud znovu svedl dohromady.

Rodiče její rozhořčení sice chápali, ale bylo jim moc líto, že se děvčata takto rozešla. Že Marie nedokončila školu, jí vyčítali stále. Mnohokrát se rozhodovala, jestli má vyslyšet jejich prosby a poslat alespoň lístek k vánocům, nebo zprávu o narození dětí.
"Vždyť je to dávno," říkávali, "máš hodného muže a dvě krásné děti. Nemůžeš jim to už odpustit?"

Na velmi bolestném pohřbu se setkaly. Miluška se po celou dobu obřadu nezřízeně třásla. Marie ji pozorovala a přemýšlela. Vracela se vzpomínkách…asi to tak mělo opravdu být. Chodili spolu s Petrem po zbytek studií, nakonec se vzali a byli spolu celá dlouhá léta…patřili k sobě. To už teď věděla.
Pozvání do nedaleké kavárny neodmítla. Miluška ji porosila, jestli by mohly být chvíli samy. Promluvit si.
Dozvěděla se, že manželství s Petrem bylo bezdětné, protože Miluška děti mít nemohla. Když Miluščina maminka zemřela na rakovinu, tatínek bolest neunesl a velmi brzy "odešel" za ní.
Marie to věděla od svých rodičů, ale ani jednoho z pohřbů se bohužel ze zdravotních důvodů nemohla zúčastnit. Miluška zůstala úplně sama.
"Nezlob se, Maruško, že tě obtěžuji tak smutnou zprávou," vzlykala, "je mi moc líto, že k tomu došlo zrovna v tomto období, ale bylo to Petrovo poslední přání před smrtí…a… vlastně i mě se moc stýskalo.
Celá ta dlouhá léta jsem na tebe myslela, každičké vánoce…psala jsem ti lístky s přáním, které jsem nikdy neodeslala…na každých jsi v duchu byla se mnou," třesoucí rukou si otřela slzy.
"Když se narodily vaše děti, věděla jsem to." Plakala. "Věděla jsem to od rodičů. Nakoupila jsem dupačky, lahvičky a dudlíky…" sklopila oči a snažila se odstranit neexistující smítko z ubrusu na stole, "ale neměla jsem odvahu je poslat, nebo dokonce předat osobně." Vzhlédla a dlouze vzdychla. "Potom jsem vše odnesla do nedalekého kojeneckého ústavu".
"Nedokázala jsem…" opět vzlykala, "nedokázala jsem jeho přání…"
Marie ji objala a konejšila v náruči. "Šššš" opakovala stále dokola, "Šššš…" kolíbala se s ní ze strany na stranu.
"Přál si, abychom se setkaly," pokračovala, jako by se bála, že už nebude mít možnost jí to říct, " moc ho mrzelo, že naše přátelství takto skončilo. Oba nás celá léta pronásledovaly výčitky," vzlykala, "jenomže…bylo to silnější a oba jsme byli tak zbabělí, že jsme ti to nedokázali říct v pravou chvíli". Přeskočil jí hlas. "Že jsi se to dozvěděla takovým způsobem. Nemělo se to stát".

Vánoční svátky se kvapem blížily, Marie měla spoustu starostí s přípravami a nakupováním dárků. Ve výkladní skříni jednoho malého klenotnictví zahlédla náhrdelník. Velmi podobný tomu, jaké měla Miluška ráda. Pamatovala si to ještě ze studií. S nádherným, modře se lesknoucím kamínkem.
"Ten je nááádherný!" vybavila se jí vzpomínka, jak jednou bloumaly po městě a Miluška takto vykřikla, když zahlédla šperk. "Má modrý kamínek…takový bych si jednou moc přála." Povzdechla si.
Marie bez jediného zaváhání vešla do obchůdku a klenot zakoupila.
To už věděla jistě, že spolu s rodiči, dětmi a Miluškou budou trávit vánoční svátky společně. Stejně jako dřív, když byly ještě malé holky.
Nedokázala to. Nedokázala ji nechat o vánocích samotnou.

Moudrá to láska...

17. listopadu 2016 v 19:00 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne

Láska je moudrá...srdci vládne
je jako vánek nad řekou
Není, kdo na ni nedosáhne
má tisíc tváří, mnoho stínů
nevnímá soumrak, nezná vinu
projde jen kolem, rozhlédne se
na bedrech tíhu citů nese
a volá: "Jsem tu! Nejsem tabu"!
Kdo zahlédne ji, ztrácí hlavu
je všude kolem zabydlená
a nemění se, bývá stejná
pro tebe, pro mě, stále je tu
vždy opakuje stejnou větu
že bez ní život nezná cit
proto tu s námi musí žít...

Děťátko

17. listopadu 2016 v 16:22 | Dagmar Tomášková |  Poezie
Děťátko je jeden z mých počinů, psaných s láskou pro kulíšky.

Človíček, co se rodí z lásky,
je darem přímo od boha.
Poznáš to rychle, bez nadsázky
rozdává radost dokola.

Rozezní všude kolem zvony,
co tiše spaly v zákoutích,
rozjasní tváře škarohlídů
a krev nám v žilách rozproudí.

Ten malý zázrak kouká kolem
a nemá vůbec ponětí,
kdo jsou ti lidé, co tu stojí
a hýčkají ho v zápětí.

Děťátko, co se narodilo,
co přišlo na svět právě teď,
v nás spoustu něhy probudilo
a donutí nás přemýšlet.

Kam vydají se jeho kroky?
A jaký bude jeho svět?
Je spousta času na úvahy.
Chce vyrůst v lásce, dovádět.

Tak rozdávejme hodně něhy.
Ta naučí jej milovat.
A také rady, co jsou cenné,
pro klidný život beze ztrát.