Říjen 2016

Časopis - pravdivý příběh...

25. října 2016 v 18:09 | Dagmar Tomášková |  Mikropovídky

"Jů!" vykřikla nadšeně Evina devítiletá vnučka Verunka, když během odpolední procházky procházeli společně s dědečkem kolem novinového stánku. "Mají nové číslo mého oblíbeného časopisu!" jásala, "babi, že mi ho koupíš?!" žadonila. "Prosííím?!"
" Ta malá podšívka věděla, že žadonit vůbec nemusela. Nebylo nic, co by jí Eva dokázala odepřít. Samozřejmě v rámci svých možností. Verunka listovala ve svém novém časopisu, zatímco Eva nakukovala, co mají ve stánku ještě zajímavého.

"To ti nestačí," zaslechla náhle hlas prodavačky, "chybí ti pět korun." Děvčátko na ni smutně pohlédlo. "No, to máš málo," povídala paní v okénku, "běž za maminkou, aby ti přidala víc peněz," dodala, "já ti tady zatím časopis odložím."

Děvčátko smutně koukalo do své dlaně ve které svíralo peníze na časopis a pomalými kroky odcházelo.
"Holčičko, počkej!" zavolala na ni Eva.
"Paní," oslovila prodavačku, "dejte jí ten časopis. Doplatím to." Na vděčný výraz, který malá slečna vykouzlila ve svém dětském obličeji, nikdy nezapomene. Krásně se usmála na Evu i na Verunku, poděkovala a spokojeně odcházela.

"Mami!" oznamovala Verunka, když přišli s babičkou a dědou z procházky domů.
"Víš, co se stalo?" tvářila se důležitě, " já mám tu nejhodnější babičku na světě!" významně pohlédla směrem k Evě. "Říkala to paní, co jsme u ní kupovali časopis."


Barvy kolem nás

21. října 2016 v 18:32 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne
Barevné stíny
stále živé…
co v barvách duhy našli cit
světla a stíny
soutěživé
nás navždy touží oslovit

Toulám se časem
brouzdám travou…
a se svou duší nedočkavou
barevné stíny nacházím

V motýlích křídlech
stínech stromů
malebných koutcích
starých domů
můj pohled bloudí
proudem času
naslouchá srdci
věří hlasu
barevný svět vždy nachází
co životem jej provází

Okamžik

9. října 2016 v 18:30 | Dagmar Tomášková |  Poezie
Okamžik pouhý…
možná osud
přinesl silné spoutání
bez sebe…spolu…
vždy tak blízko
nahoře
jindy příliš nízko
vložils mi srdce do dlaní

Já oplatila stejnou mincí
a darovala vřelý cit
chraňme ty dary
tolik vzácné
touha, ať nikdy nepohasne
má sílu štěstí ochránit

Přepadení - i takto je možné se náhle ocitnout ve tmě...

4. října 2016 v 17:41 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne

Mirka běžela prázdným parkem a rozhlížela se kolem sebe. Bylo celkem chladné říjnové ráno. Cestou míjela starší ženu. Na rameni nesla maličkou kabelku. Zřejmě měla potíže s chůzí, protože mírně pokulhávala na pravou nohu. Široce se na ni usmála. Mirka opětovala její úsměv, protože jí přišlo hloupé jen tak kolem ní proběhnout. Taky ji úsměv od neznámé, od pohledu milé ženy docela potěšil.
"Dnes si dám jen jedno kolečko," říkala si potichu, "mám zpoždění.
Nestihla bych včas dojít do zaměstnání".

Když běžela zpět, zahlédla před sebou ležící tělo. Okamžitě ji napadlo, že se zřejmě někomu udělalo špatně a omdlel. Rozběhla se rychleji.
"Pane bože!" vykřikla, když doběhla blíž. Na zemi ležela žena, kterou před chvílí potkala a která jí věnovala zářivý úsměv. Ležela na boku a měla zakrvácený zátylek. Náhle si uvědomila, že nikde nevidí kabelku. Kabelku, kterou měla žena na rameni. Pomalu jí docházelo, že se ženě neudělalo špatně, ale že ji pravděpodobně někdo přepadl.
Rozhodla se zavolat policii. Rozhlížela se, ale nikoho nezahlédla. "Nemohl přece zmizet za tak krátkou dobu," říkala si nahlas. "Musel by proběhnout kolem mě." Kdyby běžel na druhou stranu, viděla by ho.

"Haló!" pokoušela se ženu donutit ke komunikaci. "Paní! Slyšíte mě?" pokračovala poté, co zavolala také záchranku. Žena nereagovala.
Náhle zaregistrovala pohyb v nedalekém křoví. Vylekalo jí to. Pomalými kroky se vydala tím směrem, když náhle někdo vyběhl. Nikoho ale neviděla. Běžel ukrytý za křovím. Musel být malé postavy, protože křoví nebylo vysoké.
Přemýšlela, co má udělat. Nechtěla nechat zraněnou ženu samotnou, nechtěla ani, aby násilník utekl. Zrovna dorazilo vozidlo záchranné služby, proto se rozběhla za ním.
"Proboha!" vykřikla, když malou postavu doběhla a uchopila za límec. "Vždyť je to ještě dítě!"
"Potřebuji peníze na školní pomůcky," plakala dívenka, "moje maminka na ně nemá peníze..."