Srpen 2016

Zkusme změnit názor - Prolomení ledů

21. srpna 2016 v 12:45 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne

Přesně tohle nesnášela. Namrzlé dešťové kapky bubnovaly na okenní parapet.
"Počasí…ah jo!!" lamentovala ještě rozespalá a celá polámaná z celonočního převalování se. Spala velmi špatně a málo. Ostatně jako vždycky, když se počasí takto prudce změnilo.
" Ještě včera svítilo sluníčko, dnes mrznoucí déšť..." nepřestávala se zlobit. Reagovala na tyhle prudké změny nespavostí a bolestmi hlavy už od puberty. Stála u okna snad celou věčnost a pozorovala padající kapky. "Ještě aby se ke všemu zase objevil ten blbec", pokračovala ve své samomluvě, "na toho mám fakt náladu…"
Nazvala ho tak proto, že k jejímu oknu vzhlížel kdykoliv vyšel z domu. Měla z něj divný pocit. Přitom vypadal docela sympaticky. Jen nevěděla, proč to dělá.
Objevil se vzápětí. Jako vždy vhlédl, potom se věnoval seškrabávání zmrzlých kapek ze svého automobilu.
"Hmm…super!" řekla polohlasem, zatáhla záclonu a konečně se donutila odejít do koupelny, aby se připravila k odchodu do zaměstnání. Občas nakoukla oknem ven, jestli už odjel. Neodjel. Chtíc, nechtíc okolo něj prostě bude muset projít. Jinou možnost neměla. Velmi opatrně našlapovala po namrzlém chodníku. Klouzalo to. Ještě abych tak sebou sekla, říkala si v duchu. A zrovna tady u jeho auta…usmála se své myšlence.

"Dnes budeme mít fofr!!" volal na ni doktor Dvořák od recepce. "klouže to tam jako blázen," kroutil hlavou, "to zas bude zlomenin!" Měl pravdu. Čekárny nemocnice se vzápětí zaplnily davy kulhajících a sténajících pacientů, kteří namrzlé chodníky nezvládli. Rychlostí blesku se převlékla do své sesterské uniformy a vyšla na chodbu.
"Dobrý den," zaslechla náhle, když probíhala dlouhou chodbou. U okénka "Příjem pacientů" stál muž, vzhlížející k jejímu oknu.
"Dobrý den," odpověděla neochotně, "copak Vás k nám přivádí?"
"Vy," řekl nesměle se sklopeným zrakem, "a taky moje neposlušná ruka." Usmál se s bolestnou grimasou. Připadal jí mladší. Mladší, než muž na chodníku.

Táta odešel, když jí bylo deset. Odstěhoval se do jiného města, kde si našel mladší ženu. Zůstala s mámou sama. S tátou už se nikdy nepotkala. Sama si to nepřála. Milovala ho a on ji zklamal. Už nikdy ho nechtěla vidět.
Jen netušila, že má bratra. Mladšího bráchu, který si ji našel sám, jak později vysvětloval, jen stále hledal odvahu ji oslovit. Dohromady je svedla až jeho zlomená ruka. Ledy se prolomily. Nejen venku, v její bolavé hlavě, ale i v jejich srdcích.

Náhody neexistují

9. srpna 2016 v 18:43 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne

Snad nejsou to jen tajná přání

co naše srdce popohání
Já potkala tě
Byl to klam?
Teď ve dne v noci přemítám...

A nebylo snad náhodou
že byl jsi vždy i kde já byla
pak náhoda nás oslovila
přišla tak náhle, bez ptaní
zastihla naše zoufání
pak sama všechno prozradila
když naše touhy ukojila...

Milujeme grilování

7. srpna 2016 v 16:10 | Dagmar Tomášková |  Fejetony

Léto rádi trávíme na naší malé chatičce u lesa. Nejen, že sbíráme a samozřejmě i jíme houby, kterých (pokud teda rostou) je kolem docela dost, ale hlavně milujeme grilování, které si dopřáváme docela často.
"Krkovice! Jedině krkovice!" křičí manžel při mém rozhodování, jaké masíčko nejlépe na grilovačku koupit. Protože přijali pozvání naši milí sousedé, tak jsem si samozřejmě přála, aby jim u nás chutnalo. Koupili jsme tedy krkovičku pěkně prorostlou, v celku, protože si ji manžel musí nakrájet a připravit sám. To je jeho právo, vždycky to tak je a já s tím nemám sebemenší problém. No ono mi stejně nic jiného nezbývá. Drapne flákotu, uchopí sekáček a jde na to. Pěkně napůl, potom na menší kousky. Nikdy s tím neměl problém. Tentokrát se tak těšil, že víc sekl…a zbytek sami vidíte na přiložené fotografii.

Tak se zamýšlím nad tím, zda má hladový muž větší sílu. Prkénko bylo pravé…dřevěné…



Miluji tě

7. srpna 2016 v 11:02 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne
Já miluji tě, teď to vím
jsem omámena, tiše sním
jsi daleko, já jsem však s tebou
v duchu tě hladím, plýtvám něhou
a stýská se mi, v rukou chlad
tvé tělo toužím objímat

Tak jako můra nocí temnou
brouzdá se, hledá světla střpyt
Já prosím, volám: Zůstaň se mnou!
Touhy tvé byly vyslyšeny
představy, přání zobrazeny
když kráčeli jsme vlídnou tmou
s Anděli pluli oblohou