Míč

1. června 2016 v 19:51 | Dagmar Tomášková |  Povídky
"Kde jsi to vzala?" zeptala se máma.
"Našla jsem ho na hřišti," odpověděla Kamila po pravdě.
"Ale musíš ho vrátit! Není přeci tvůj. Je dokonce podepsaný známým sportovcem. Někdo ho tam určitě zapomněl."
"Ale mami!" protestovala: "Přikutálel se ke mně sám a nikdo tam nebyl."
"Kamilo! Co si to zase vymýšlíš?" zamračila se. "Jak by se k tobě mohl sám přikutálet? Musel ho snad někdo vhodit, ne?!"
"Ne! Nevhodil! Nikdo tam nebyl," trvala si na svém.
"Tak to by stačilo! Je pozdě. Na stole máš večeři, tak najíst, umýt a spát!"
Pochopila, že to máma myslí vážně a že už se začíná opravdu zlobit. Poslušně se odebrala do jídelny. Usedla ke stolu a snědla večeři. Míč položila pod židli, aby jí ho máma nesebrala. Po večeři jej odnesla do svého pokoje a ukryla pod postel.
"Nemysli si, že jsem to neviděla," usmívala se máma. "Zítra ho odneseš na hřiště a vrátíš tomu, komu patří!"
"Ale…" pípla ještě.
"Už jsem řekla! A nebudu o tom dál diskutovat."

Kamila nemohla usnout. Naklonila se, aby se přesvědčila, jestli je míč stále pod postelí. Byl tam.
V noci uslyšela křik. Táta přišel z práce domů pozdě. Nechtěl mámu ani Kamilu vzbudit, tak si nerozsvítil světlo. Předsíní šel potmě. Jenomže…zakopnul o míč. Máma vyběhla z ložnice. "Co se stalo?"
"Co je to tady za krám? Člověk by se přerazil!" zvyšoval hlas táta. Maminka si položila prst na ústa, aby tolik nekřičel. Ale Kamila ho slyšela. Už také stála v předsíni.
"To je můj nový míč, tati," řekla a sklonila při tom hlavu.
"Ne, to není tvůj míč, Kamilo! Řekla jsem, že ho zítra vrátíš!" rozzlobila se máma. "A co tady vlastně dělá?"
"Já… nevím, mami. Když jsem šla spát, byl v mém pokoji pod postelí," řekla roztřeseným hlasem.
"Tak ho tam zase odnes!"
Měla divný sen. Zdálo se jí, že ten míč, který se k ní na hřišti přikutálel, poskakoval po pokoji. Seděla na posteli, rozhlížela se, ale nikoho neviděla. Jen míč poskakoval, jako by si s ním někdo pohazoval. Bylo to zvláštní. Když se ráno probudila a nakoukla pod postel, míč tam nebyl. Hrozně se lekla, že ho máma vzala a bude ho chtít vrátit. Najednou se sám přikutálel. Ani nepostřehla odkud. Úplně v rohu pokoje stál divný kluk. Měl obrovské oči a díval se přímo na ni.
"Co tady děláš!?" vykřikla na něj. V tom do pokoje vstoupila máma. Divně se na ni dívala.
"Copak se stalo?" řekla opatrně. "Není ti nic? Nemáš horečku?"
Přistoupila blíž a položila jí ruku na čelo.
Kamila jen tupě zírala k místu, kde stál. Máma se tam podívala také, ale nic neříkala. Kamila pochopila, že ho nevidí.

Toho divného kluka pak potkávala často. Skoro každý den. Někdy se objevil ve škole, jindy zase na hřišti. Bylo to divné, ale vůbec se ho nebála. Kdyby jí chtěl ublížit, udělal by to už dávno, říkala si stále dokola. Jenom stále nevěděla proč. Proč za ní chodí? Jednoho dne to nevydržela a prostě na něj promluvila. Když se ho na to zeptala, najednou zmizel. Neodpověděl.
Jednoho krásného dne, když svítilo sluníčko a bylo velké horko, se rozhodla, že půjde ze školy domů blízkým parkem. Pomalu kráčela a pozorovala maminky s malými dětmi, jak cupitají vedle kočárků. Pohazovala si při tom míčem a přemýšlela, komu ho má vlastně vrátit. Slíbila to mámě a chtěla slib dodržet. Na chvíli se posadila na lavičku a z tašky vyndala láhev s pitím. Najednou se někdo posadil vedle ní. Opět to byl ten divný chlapec. Chvíli na něj koukala a nic neříkala. Nakonec to nevydržela a promluvila.
"Ahoj. Jak se dneska máš?"
Podíval se na ni, ale neodpověděl. Najednou vyskočil a otočil se k ní zády. Úlekem si položila dlaň na ústa. Zadní část hlavy měl celou od krve. Ve vlasech, na krku…všude měl stopy krve. Ještě jednou se otočil zpět k ní a potom rychlými kroky odcházel. Přitom se stále otáčel a divně kýval hlavou. Pochopila, že by si přál, aby šla za ním.
Kráčel asi tak dva metry před ní a stále se ohlížel, aby se přesvědčil, že ho následuje. Procházeli ulicí. Najednou se zastavil u jednoho z domů. Smutně se díval směrem na zahradu k zrovna odkvétající jabloni. Kamila si pomyslela, že o tuto zahradu musí někdo hodně pečovat, protože půda okolo té jabloně byla krásně nakypřená. Znala to od své babičky, která bydlí na vesnici. Jezdívá tam na prázdniny a má to tam moc ráda.
V tom z domu vyběhl rozzuřený muž. Už dřív měla pocit, jako by ji někdo pozoroval za oknem. Jako by se někdo skrýval za záclonou. Přestože bylo úplné bezvětří, pohnula se.
"Kde jsi vzala ten míč?" křičel jako smyslů zbavený.
"To přeci není možné!"
Proběhl okolo chlapce a mířil si to přímo k ní. "Dej ho sem! Nepatří ti!"
Vyděšeně mu podávala míč a nic nechápala. Pohlédla na chlapce, který stál opodál. Zakroutil hlavou.
"Cože?" vykřikla "Nemám…"
Ale chlapík už stál až u ní a natahoval ruce k míči.
"Ne!" řekla najednou a uskočila i s míčem stranou.
"Nedám vám ho. Našla jsem ho a je teď můj." Když se podívala směrem k chlapci, nestál tam. Někam zmizel. Vyděšeně se rozhlížela kolem a v tom ho zahlédla. Stál u rozkvetlé jabloně a díval se k nakypřené hlíně. Kamila vůbec nechápala, co to všechno znamená. Něco jí říkalo, že má utíkat pryč. Rozběhla se zpět směrem k parku. Neznámý chlapík se rozběhl za ní. Za každou cenu jí chtěl sebrat míč.
"Kamilo!" uslyšela najednou hlas své mámy. "Kolikrát jsem ti říkala, že máš chodit ze školy rovnou domů! Kde jsi se prosím tě toulala? Měla jsem o tebe velkou starost," zlobila se. Uchopila ji za ruku a kráčely společně domů. Kamila se ohlédla a viděla, jak tam ten chlapík stojí a dívá se za nimi. Už za ní neběžel.

"Toho chlapce ještě nenašli," povídal táta u večeře. Máma jen kroutila hlavou. "Nechápu, jak se může jen tak ztratit dítě."
V televizi zrovna běžely zprávy a znovu o tom mluvili. "Prý už prohledali celé okolí a nic. Nic nenašli."
Kamila se dívala střídavě na obrazovku televizoru a ke dveřím jídelny. Stál tam a byl úplně stejný, jako ten kluk na obrazovce.
"Vím, kde je ten chlapec," zašeptala.
"A taky by mě zajímalo…" máma se při těch slovech prudce ohlédla.
"Cože? Co jsi to říkala?"
"V té zahradě je úplně stejná jabloň, jako má naše babička na zahrádce. A okolo kořenů je taky tak krásně nakypřená půda…"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 1. června 2016 v 21:22 | Reagovat

Krásně napsané, smutné tím zabitým chlapcem, který je zřejmě zakopán - napínavé. A ten chlap byl asi vrah...Umíš hezky psát...

2 Dagmar Tomášková Dagmar Tomášková | E-mail | Web | 2. června 2016 v 17:19 | Reagovat

[1]: Děkuji, Růženko.

3 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 6. června 2016 v 21:24 | Reagovat

Hrome, to bylo napínavý. To by chtělo pokračování! :-)

4 Dagmar Tomášková Dagmar Tomášková | E-mail | Web | 6. června 2016 v 21:29 | Reagovat

[3]:Je to jedna z povídek již vydané knížky. Ale nabráním se...díky:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama