Červen 2016

Jako zázrak...

29. června 2016 v 18:50 | Dagmar Tomášková |  Veselé hříčky

Jako zázrak co se cení
jako pocit probuzení
jako soumrak, rozednění
malý kousek snění

Krásný pocit pohlazení
krásná něha, políbení
krásný záblesk vyjasnění
přímý zásah chtění

Příběh, plný rozptýlení
příběh co nás změní
příběh o toužení
pocit uklidnění

Ještě že ty ženy máme, pánové...

29. června 2016 v 18:37 | Dagmar Tomášková |  Povídky

"Nikam nejdu!" odsekl Petr naštvaně.
"Že mám stále žízeň a bolí mě břicho, nemusí vůbec nic znamenat!" Rozčiloval se. "Každému někdy není dobře."
"Nekřič na mě," bránila se jeho žena. "Snažím se ti jen pomoct."
Hanka byla otrávená. Už nějakou dobu se jí zdravotní stav jejího muže vůbec nelíbil. Často ho bolelo břicho, bývalo mu špatně od žaludku, měl obrovskou žízeň a velmi často chodil na toaletu. Tušila, že tady není něco v pořádku. Ale o tom, že by měl navštívit lékaře, nemohla být ani řeč. Nechtěl o tom ani slyšet.
"Co by mi tam asi tak řekli? Nebudu do sebe cpát nějaké patáky úplně zbytečně." Trval si na svém.
Hanka to nakonec naprosto vzdala. Rozhodla se, že už o tom nebude mluvit. Komu není rady, tomu není pomoci.
Jenomže jí to nedalo. Rozhodla se, že musí něco vymyslet. Že to tak nemůže nechat. Jenomže co? Co by měla udělat, aby ho donutila jít k lékaři?
"Tvůj muž měl nedávno padesát, ne?" zeptala se kolegyně Jitka jen tak mimochodem, když si jí Hanka postěžovala, že už fakt neví, co s ním má dělat.
"Evidentně mu není dobře. Vidím to na něm téměř každý den, ale už mi nic neříká," špitla, "je mu jasné, že bych opět spustila stejnou písničku: aby šel k lékaři. Tak raději mlčí a trpí".
"A s vaší praktickou lékařkou by se domluvit nedalo?" zeptala se Jitka.
"V jakém smyslu…domluvit? Nerozumím ti."
"No, proto jsem se ptala na ten věk. Já myslím, že by ho mohla pozvat na preventivní prohlídku." Přemýšlela nahlas. "Přeci se chodí v padesáti. Nebo ne? Přitom by mu mohla udělat nějaké odběry…"
"No jasně!" vykřikla Hanka radostně. "Ty jsi ale hlavička! Pokud by ho pozvali, tak by tam určitě šel. Jsem si tím skoro jistá."
Protože měli s Petrem stejnou praktickou lékařku, navštívila ji v ordinaci. Paní doktorka Hanku trpělivě vyslechla.
"Myslím, že by to nemusel být až takový problém..." když nahlédla do Petrovy karty, zakroutila hlavou. "Pan Novák nás nenavštěvuje příliš často, že?"
Hanka nastínila lékařce jeho zdravotní problémy. Alespoň ty, o kterých věděla.
"Myslím, že by se mohlo jednat o vysokou hladinu cukru v krvi. No, uvidíme…" přemýšlela nahlas.

Za dva dny našla Hanka ve schránce pozvánku.
"Máš tady nějakou poštu!" volala už ode dveří. Pochopitelně věděla, o jakou poštu se jedná, ale nedala na sobě nic znát.
"Já?" kroutil hlavou,"jakou poštu?"
"Nevím. Bylo to ve schránce." Podávala mu lísteček.
"Pozvánka k preventivní prohlídce na zítřejší den?" divil se nahlas,"mám přijít hned ráno nalačno".
"Ukaž?!" Divila se naoko Hanka.

Po týdnu měla lékařka výsledky odběrů na stole.
"Pane Nováku, přišel jste opravdu za pět minut dvanáct". Sdělovala mu výsledky krevních testů. Zatočila se mu hlava a čekal, jak moc špatné zprávy se dozví.
"Máte vyšší cholesterol, ale hlavně vysokou hladinu cukru v krvi," pokračovala lékařka. "Bude nutné navštěvovat diabetologickou poradnu. Zajděte se hned objednat." Popsala mu, jaká rizika s sebou tato nemoc přináší.
Objednal se.
Do poradny chodil pravidelně. Na inzulín to zatím nebylo, dalo se to zvládnout dietou a medikamenty, ale ulevilo se mu.
"Ještě že mě pozvali na tu prevenci," oznámil jednoho večera Hance,"ani nevíš, jak strašně se mi ulevilo. Je mi najednou tak dobře, že bych mohl skály lámat." Široce se usmíval. "Dlouho mi tak dobře nebylo."
Hanka se usmívala také.
"Jo. Taky jsem strašně ráda, že tě pozvali," láskyplně ho pohladila a políbila na tvář.

Pohádka o princezně, která se nudila

28. června 2016 v 19:47 | Dagmar Tomášková |  Pohádky babičky Dáši

Princezna Klárka procházela královskou zahradou a lamentovala: "to je ale nuda! Už dlouho jsem se tolik nenudila!" Rozhodla se, že si bude hrát s míčem. Jenomže…míč je málo barevný, málo kulatý a vůbec! Je strašně ošklivý! Zlostně míč odhodila, až přelétl přes plot královské zahrady. Rozběhla se do zámku a křičela: "Tatínku králi! Tatínku králi! Potřebuji nový míč! Ten původní jsem ztratila a stejně se mi nelíbil! Byla s ním strašná nuda!"
"Ale Klárko. Ten míč byl přeci úplně nový. Sama sis ho vybrala a moc sis ho přála."
"Ne, ne a ne! Ten míč byl ošklivý!"
Kolem královské zahrady zrovna procházely děti ze vsi. "To je ale krásný míč!" zvolala Mařenka, která jej uviděla jako první. "Kdopak ho asi ztratil?" Děti se rozhlédly, ale nikoho neviděly. "Tak asi nikomu nepatří." Řekla Mařenka. "Necháme si ho." Děti radostně pokřikovaly a pohrávaly si s barevným míčem.
"Vrať mi ten míč! A hned! Je můj! Já jej ztratila!" princezna stála u plotu zahrady a křičela na Mařenku.
"Tůdle! Je můj! Já si ho našla!" Mařenka utíkala i s míčem do vesnice. Děti běžely za ní a vesele se smály. Princezna nemohla zlostí popadnout dech.
"Taková drzá holka ze vsi a bude se mi posmívat? To bych se na to podívala!"
Byla tak naštvaná, že nemohla v noci spát. Stále myslela na tu drzou holku, co odnesla její barevný míč. "Zítra půjdu svůj míč hledat. Ale musím to udělat tak, aby mě neviděla chůva." Řekla si polohlasem a usnula.
Snídaně se princezna ani nedotkla, protože samým napětím, že uteče ze zámku, aby hledala svůj míč a tu drzou holku, nemohla vůbec jíst.
Jenomže jak se dostane ven tak, aby ji nikdo nepoznal? Věděla, že ve věži je stará truhla a v ní je schovaný tmavý plášť, který kdysi nosil pan komoří. Později ho tam odložil a už ho na něm nikdy neviděla. Musí tam přeci ještě pořád být. Najdu ho a nikdo mě v něm nepozná. Vyběhla spousty schodů a opravdu našla starou truhlu a v ní plášť pana komořího.
"Fuj! Ten je ale zaprášený! Nedá se nic dělat. Musím jej přes sebe natáhnout."
Byla překvapená, jak lehce se dostala ze zámku. Nenápadně se přidala ke skupince služebných, které byly vyslány na trh, nakoupit něco jídla do královské kuchyně. Rozběhla se k nejbližší vesnici. V tom si uvědomila, že má pod kapucí pláště stále svou zlatou korunku. Nemůžu jít přece do vesnice s korunkou na hlavě. Pomyslela si. Musím ji někam schovat. Až se budu vracet se svým míčem, najdu ji a vezmu si ji zpět. Schovala ji pod nejbližším stromem. Doběhla k vesnici a uviděla děti, jak si hrají s jejím barevným míčem. Ty děti byly tak veselé! A vůbec se nenudily!
Mezi tím chůva zjistila, že princezna Klárka zmizela ze zámku.
"Pane králi! Pane králi! Princezna není ve své komnatě! Ani v královské zahradě není! Nemůžu ji nikde najít! Asi se ztratila!"
"Princezna Klárka? Ztratila?" podivil se pan král. "To není možné. Nemohla se ztratit. Všude by se totiž strašně nudila." Jenomže princezna se nenudila! Naopak. Nenápadně se zapletla mezi hrající si děti a vesele si s nimi házela míčem. Několikrát při tom zakopla o plášť, který měla na sobě a upadla. Ale vůbec jí to nevadilo. Všichni se tomu vesele smáli. Jenomže… jak spolu děti dováděly, Pepík z kovárny jí na plášť šlápl a princezna tam najednou stála, ve svých krásných šatech a vyděšeně koukala kolem sebe. Děti si ihned přestaly házet míčem a upřeně ji pozorovaly. "To je přeci princezna Klárka!" vykřikl někdo. "Prosím…nechte mě tu s Vámi. Je tady spousta legrace a vůbec, ale vůbec se nenudím." Žadonila princezna. "Mařenko, moc ráda Ti míč nechám, když si se mnou budete hrát. Prosím…"
Mařenka přikývla a princezna ji samým štěstím objala. V té chvíli projížděla vesnicí královská výprava, v čele s panem králem a chůvou princezny Klárky.
Když pan král uviděl, jak je princezna šťastná, objímá se s dětmi a vůbec se nenudí, byl tomu upřímně rád. Od té doby mohly děti navštěvovat princeznu v královské zahradě a hrát si s ní.
Princezna Klárka se už nikdy nenudila.

Zpívající kachňátko

19. června 2016 v 19:28 | Dagmar Tomášková |  Pohádky a říkanky pro děti


Copak je to za písničku?
Káč-káč-káč! Tu krásně zní.
Překřičí i pěnkavičku
co se skryla do větví.

Z plna hrdla prozpěvuje
malé káče veselé,
nožičkou si podupuje,
není vůbec nesmělé.

O KÁČÁTKU
,
KTERÉ TUZE RÁDO ZPÍVALO

Na jednom dvorku se narodilo malé, žluté káčátko. Tohle naše káčátko moc rádo zpívalo. Káč! Káč! Káááč! Ozývalo se z toho dvorku každý den. Pěnkavička, která bydlela na starém ořešáku, co rostl hned vedle dvorečku, často naslouchala jeho písničkám. Někdy zkoušela zpívat, ale nebyla slyšet. Hlas káčátka byl silnější než ten její a vždycky byl slyšet víc. Pěnkavička byla nešťastná.
"To přeci nejde," říkala své kamarádce vlaštovce. "Zpívají ptáci, ne kachny!" A kroutila přitom hlavičkou.
"Tak si toho nevšímej a zpívej taky." Radila jí vlaštovka.
"No jo!" souhlasila pěnkavička. "Máš pravdu. Nebudu poslouchat káče a budu si zpívat své písničky."
Jenomže to nešlo. Ať dělala, co dělala, káče jí vždycky překřičelo. Myslelo si totiž, že umí krásně zpívat. Vesele si při tom podupávalo nožičkou. Netušilo, že už ho na dvorku nemůže nikdo poslouchat. Jednou… když se opět chystalo ke zpěvu, už to všichni poznali. Prasátko se zavrtalo do louže, kočka Amálka se utíkala ukrýt do domu a slepičky rychle zalezly do kurníku. Káčátko se nadechlo a najednou si všimlo, že na dvorku nikdo není. Vyděšeně se rozhlíželo kolem.
"Haló! Kdepak jste všichni?" volalo. "Zrovna jsem vám chtělo zazpívat novou písničku," dodalo smutně.
Prasátko se otočilo na druhou stranu, kočka Amálka zamňoukala z domu a slepičky si přikryly hlavičky křídly. V tom se snesla na plot pěnkavička a spustila svou písničku jako první. Zpívala tak překrásně, že všechna zvířátka vyšla zpět na dvorek. Káčátko také naslouchalo tomu překrásnému zpěvu.
"Překrásně zpíváš, pěnkavičko." Povídala jí jedna ze slepiček. Káčátku došlo, že tohle mu ještě nikdy nikdo neřekl. Přemýšlelo, proč tomu tak je. A nakonec na to přišlo. Došlo mu, že asi zpívat vůbec neumí.
"Pěnkavičko, moc se ti omlouvám," řeklo, "myslelo jsem si, že můžu zpívat tak krásně jako ty," řeklo smutně, "ale už vím, že zpívají ptáci. Ne kachny." Od té doby už kachňátko nikdy nezpívalo. Jen naslouchalo překrásným melodiím pěnkavičky a vesele si při nich podupávalo nožičkou.

Kočka Micka

19. června 2016 v 19:09 | Dagmar Tomášková |  Pohádky a říkanky pro děti

Kočko Micko, kde jsi byla?
Kam ses ráno vypravila?
Brzy jsem si přivstala
a na půdu spěchala.

Copak jsi tam dělala?
Na myšky jsem číhala
a všechny je vyhnala.


Povídala naše Micka,
že to není žádný med,
vypravit se do stodoly
drzé myši prohánět.

Do sena se zavrtaly,
všechno zrní ochutnaly,
neznaly však naši Micku,
vyhnala je za chviličku.

Děti noci

6. června 2016 v 19:49 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne
Měla jsem pocit že jsem divná
když kráčela jsem temnou nocí
byla jsem mírně podnapilá
však objímal mě divný pocit

Když míhaly se tiché stíny
pak dostihly mě moje viny
- já měla bych se asi kát
a po večeři dávno spát…

Snad nebyly to děti noci
co nechaly mě bez pomoci­?
Byly! A byly děsivé!
Já…se snů řvala: "Né!Né!Né!"

A když jsem se pak probudila
politá potem, celá bílá
upíří zuby zmizely
Děti noci v mé posteli?



Míč

1. června 2016 v 19:51 | Dagmar Tomášková |  Povídky
"Kde jsi to vzala?" zeptala se máma.
"Našla jsem ho na hřišti," odpověděla Kamila po pravdě.
"Ale musíš ho vrátit! Není přeci tvůj. Je dokonce podepsaný známým sportovcem. Někdo ho tam určitě zapomněl."
"Ale mami!" protestovala: "Přikutálel se ke mně sám a nikdo tam nebyl."
"Kamilo! Co si to zase vymýšlíš?" zamračila se. "Jak by se k tobě mohl sám přikutálet? Musel ho snad někdo vhodit, ne?!"
"Ne! Nevhodil! Nikdo tam nebyl," trvala si na svém.
"Tak to by stačilo! Je pozdě. Na stole máš večeři, tak najíst, umýt a spát!"
Pochopila, že to máma myslí vážně a že už se začíná opravdu zlobit. Poslušně se odebrala do jídelny. Usedla ke stolu a snědla večeři. Míč položila pod židli, aby jí ho máma nesebrala. Po večeři jej odnesla do svého pokoje a ukryla pod postel.
"Nemysli si, že jsem to neviděla," usmívala se máma. "Zítra ho odneseš na hřiště a vrátíš tomu, komu patří!"
"Ale…" pípla ještě.
"Už jsem řekla! A nebudu o tom dál diskutovat."

Kamila nemohla usnout. Naklonila se, aby se přesvědčila, jestli je míč stále pod postelí. Byl tam.
V noci uslyšela křik. Táta přišel z práce domů pozdě. Nechtěl mámu ani Kamilu vzbudit, tak si nerozsvítil světlo. Předsíní šel potmě. Jenomže…zakopnul o míč. Máma vyběhla z ložnice. "Co se stalo?"
"Co je to tady za krám? Člověk by se přerazil!" zvyšoval hlas táta. Maminka si položila prst na ústa, aby tolik nekřičel. Ale Kamila ho slyšela. Už také stála v předsíni.
"To je můj nový míč, tati," řekla a sklonila při tom hlavu.
"Ne, to není tvůj míč, Kamilo! Řekla jsem, že ho zítra vrátíš!" rozzlobila se máma. "A co tady vlastně dělá?"
"Já… nevím, mami. Když jsem šla spát, byl v mém pokoji pod postelí," řekla roztřeseným hlasem.
"Tak ho tam zase odnes!"
Měla divný sen. Zdálo se jí, že ten míč, který se k ní na hřišti přikutálel, poskakoval po pokoji. Seděla na posteli, rozhlížela se, ale nikoho neviděla. Jen míč poskakoval, jako by si s ním někdo pohazoval. Bylo to zvláštní. Když se ráno probudila a nakoukla pod postel, míč tam nebyl. Hrozně se lekla, že ho máma vzala a bude ho chtít vrátit. Najednou se sám přikutálel. Ani nepostřehla odkud. Úplně v rohu pokoje stál divný kluk. Měl obrovské oči a díval se přímo na ni.
"Co tady děláš!?" vykřikla na něj. V tom do pokoje vstoupila máma. Divně se na ni dívala.
"Copak se stalo?" řekla opatrně. "Není ti nic? Nemáš horečku?"
Přistoupila blíž a položila jí ruku na čelo.
Kamila jen tupě zírala k místu, kde stál. Máma se tam podívala také, ale nic neříkala. Kamila pochopila, že ho nevidí.

Toho divného kluka pak potkávala často. Skoro každý den. Někdy se objevil ve škole, jindy zase na hřišti. Bylo to divné, ale vůbec se ho nebála. Kdyby jí chtěl ublížit, udělal by to už dávno, říkala si stále dokola. Jenom stále nevěděla proč. Proč za ní chodí? Jednoho dne to nevydržela a prostě na něj promluvila. Když se ho na to zeptala, najednou zmizel. Neodpověděl.
Jednoho krásného dne, když svítilo sluníčko a bylo velké horko, se rozhodla, že půjde ze školy domů blízkým parkem. Pomalu kráčela a pozorovala maminky s malými dětmi, jak cupitají vedle kočárků. Pohazovala si při tom míčem a přemýšlela, komu ho má vlastně vrátit. Slíbila to mámě a chtěla slib dodržet. Na chvíli se posadila na lavičku a z tašky vyndala láhev s pitím. Najednou se někdo posadil vedle ní. Opět to byl ten divný chlapec. Chvíli na něj koukala a nic neříkala. Nakonec to nevydržela a promluvila.
"Ahoj. Jak se dneska máš?"
Podíval se na ni, ale neodpověděl. Najednou vyskočil a otočil se k ní zády. Úlekem si položila dlaň na ústa. Zadní část hlavy měl celou od krve. Ve vlasech, na krku…všude měl stopy krve. Ještě jednou se otočil zpět k ní a potom rychlými kroky odcházel. Přitom se stále otáčel a divně kýval hlavou. Pochopila, že by si přál, aby šla za ním.
Kráčel asi tak dva metry před ní a stále se ohlížel, aby se přesvědčil, že ho následuje. Procházeli ulicí. Najednou se zastavil u jednoho z domů. Smutně se díval směrem na zahradu k zrovna odkvétající jabloni. Kamila si pomyslela, že o tuto zahradu musí někdo hodně pečovat, protože půda okolo té jabloně byla krásně nakypřená. Znala to od své babičky, která bydlí na vesnici. Jezdívá tam na prázdniny a má to tam moc ráda.
V tom z domu vyběhl rozzuřený muž. Už dřív měla pocit, jako by ji někdo pozoroval za oknem. Jako by se někdo skrýval za záclonou. Přestože bylo úplné bezvětří, pohnula se.
"Kde jsi vzala ten míč?" křičel jako smyslů zbavený.
"To přeci není možné!"
Proběhl okolo chlapce a mířil si to přímo k ní. "Dej ho sem! Nepatří ti!"
Vyděšeně mu podávala míč a nic nechápala. Pohlédla na chlapce, který stál opodál. Zakroutil hlavou.
"Cože?" vykřikla "Nemám…"
Ale chlapík už stál až u ní a natahoval ruce k míči.
"Ne!" řekla najednou a uskočila i s míčem stranou.
"Nedám vám ho. Našla jsem ho a je teď můj." Když se podívala směrem k chlapci, nestál tam. Někam zmizel. Vyděšeně se rozhlížela kolem a v tom ho zahlédla. Stál u rozkvetlé jabloně a díval se k nakypřené hlíně. Kamila vůbec nechápala, co to všechno znamená. Něco jí říkalo, že má utíkat pryč. Rozběhla se zpět směrem k parku. Neznámý chlapík se rozběhl za ní. Za každou cenu jí chtěl sebrat míč.
"Kamilo!" uslyšela najednou hlas své mámy. "Kolikrát jsem ti říkala, že máš chodit ze školy rovnou domů! Kde jsi se prosím tě toulala? Měla jsem o tebe velkou starost," zlobila se. Uchopila ji za ruku a kráčely společně domů. Kamila se ohlédla a viděla, jak tam ten chlapík stojí a dívá se za nimi. Už za ní neběžel.

"Toho chlapce ještě nenašli," povídal táta u večeře. Máma jen kroutila hlavou. "Nechápu, jak se může jen tak ztratit dítě."
V televizi zrovna běžely zprávy a znovu o tom mluvili. "Prý už prohledali celé okolí a nic. Nic nenašli."
Kamila se dívala střídavě na obrazovku televizoru a ke dveřím jídelny. Stál tam a byl úplně stejný, jako ten kluk na obrazovce.
"Vím, kde je ten chlapec," zašeptala.
"A taky by mě zajímalo…" máma se při těch slovech prudce ohlédla.
"Cože? Co jsi to říkala?"
"V té zahradě je úplně stejná jabloň, jako má naše babička na zahrádce. A okolo kořenů je taky tak krásně nakypřená půda…"