Víla Míla a Adélka tanečnice

5. listopadu 2015 v 17:21 | Dagmar Tomášková |  Pohádky babičky Dáši

Na pasece u lesa stojí starý strom. Ale není to ledajaký strom. Je to brána do vílího světa. V tom vílím světě přebývají víly a jedna z nich je tak trochu zvláštní. Čímpak by mohla být víla zvláštní, ptáte se? Inu tím, že neumí tančit a to je u víly opravdu velký problém.
V chaloupce, kousíček od tohoto starého stromu bydlí děvče. To děvče se jmenuje Adélka a tuze ráda tančí. Žije s macechou a nevlastní sestrou blízko paloučku. Když ji vybude trocha času, chodí na ten palouček a jen tak si tam tančí a křepčí. Zatím neměla štěstí a žádnou z vílích panen tady nepotkala. Netušíc, že ji víla Míla pozoruje ukryta za starým stromem, jako vždycky přiběhla na palouček a tančila a tančila…a vesele si prozpěvovala.
Tak to šlo den za dnem, až jednou…Adélka vílu za stromem zahlédla. Víla Míla se rychle ukryla za tím stromem. Adélka šla blíž, aby se přesvědčila, že tam opravdu nikdo není.
"Copak se mi to jen zdálo?" řekla si nahlas "Jako bych za tím stromem někoho zahlédla."
"Haló! Je tu někdo?" zvolala.
Ale nikdo se neozýval, tak si myslela, že se jí to opravdu jen zdálo. Večer nemohla usnout a stále přemýšlela o tom, že za tím stromem určitě někdo byl. "Zítra se tam budu nenápadně koukat, jestli snad někoho nezahlédnu." Řekla si a usnula. Druhý den se vypravila na paseku a jako obvykle se pustila do tancování. Po očku nenápadně pokukovala ke starému stromu tak, aby nebylo poznat, že se tam dívá. A v tom ji uviděla. Víla Míla opatrně vykukovala zpoza stromu a sledovala, jak tančí. Adélka, se rozhodla, že jakoby odejde, ale schovala se v nedalekém křoví a čekala, co bude víla dělat.
Víla Míla se rozhlédla, zda už Adélka odešla a rozběhla se na palouček. Zkoušela tančit jako ona, ale vůbec jí to nešlo. Smutně se posadila a rozplakala se. Adélce se jí zželelo, ale neměla ještě dost odvahy, aby za ní přišla. Víla se nešťastná a zoufalá vrátila do vílího království. Tam už na ni čekala vílí královna.
"Vílo Mílo," řekla, "není možná, aby v našem království byla víla, která neumí tančit. Rozhodla jsem se, že ti dám ještě jednu šanci, aby ses tančit naučila. Jestli se tak nestane, budeš v naší říši jen pro víly závoje šít a nebudeš na paloučku tančit."
"Nevím jak se naučit tančit. Snažím se. Moc se snažím, královno." Plakala víla Míla.
"Jak jsem řekla! Noc a den máš na to, aby ses tančit naučila."
Adélka se vypravila na palouček, jako každý den, když měla svou práci hotovou. Když přicházela blíž, uslyšela pláč a naříkání. Víla Míla ani neslyšela, že už stojí až u ní.
"Pročpak pláčeš, vílo?" zeptala se. Víla se lekla a uskočila stranou.
"Neboj se mě a neutíkej. Tuším, co tě trápí," řekla jí Adélka. "Jestli chceš, naučím tě tančit." Míla, na ni nedůvěřivě pohlédla: "Ty bys to opravdu dokázala?" Adélka udělala pukrle "Dokázala? Já tě to naučím!"
"Jestli mě naučíš tančit, splním ti každé přání…" zaradovala se víla. "Jenomže…mám na to… noc a den," dodala smutně.
"Kdopak ti to nařídil?" zeptala se Adélka.
"Vílí královna. Jestli nesplním její přání, budu navždy pro víly závoje šít a na palouček se už nikdy nepodívám." Rozplakala se. "Neplač a vstávej!" rozkázala jí Adélka. "Jdeme na to tancování! Nemáme čas!"
Jenomže Adélka si nevěděla s vílou rady. Ať dělala, co dělala, víle tancování nešlo a nešlo.
"Nevím, jak má tančit víla. Potřebovala bych to vidět." Řekla rozhodně.
"Blázníš? Nemůžu tě vzít do vílího království!" polekala se víla. "Vílí královna by se moc zlobila."
"Neboj se," uklidňovala ji Adélka. "Budu opatrná. Vůbec nikdo mě neuvidí. Jen se kouknu, jak tančí víly a hned se zase vrátíme sem, na palouček."
Víla Míla se zamyslela: "tak dobře, ale jenom na malou chviličku. Pojď za mnou, ale buď potichu. Nemluv a jen se dívej."
Přetáhla přes Adélku svůj závoj a zatočila se s ní dokolečka. Rázem se ocitli ve vílím království. Všude byla spousta barev. Víly ladně tančily jedna okolo druhé a barevné závoje kolem nich vlály. Adélka na nich mohla oči nechat.
V tom, za sebou uslyšely přísný hlas vílí královny: "Copak se to tady děje?"
"Já, já…jen jsem chtěla Adélce ukázat…" odpovídala vylekaná víla Míla.
"Odpusťte, královno, bránila ji Adélka, "Míla za nic nemůže. To já jsem ji uprosila, aby mě do vašeho království zavedla. Mě potrestejte. Jmenuji se…"
"Vím, kdo jsi, Adélko. Častokrát jsem tě na paloučku pozorovala, jak překrásně tančíš. Také vím, proč jsi sem přišla. Jestli se ti podaří vílu Mílu naučit tančit, dostaneš ode mne vzácný dar. Ale zde, v našem království zůstat nemůžeš… Sem žádná lidská noha dosud nevstoupila." Zamračila se.
"Už jsi dost dlouho viděla, jak tančí víly, teď se vrať zpět na palouček. Na tebe, vílo Mílo, se také nezlobím, ale víš, co máš dělat. Máš na to noc a den." Královna mávla svým růžovým závojem a Adélka se ocitla na paloučku. "Kdepak jsi, vílo?" zvolala.
"Tady jsem, Adélko. Už nemáme moc času. Měli bychom začít s tancováním."
Tak se stalo, že tancovaly Míla s Adélkou noc a den. Byla to tuze těžká práce, s naší vílou Mílou, ale nakonec se jim to společně podařilo. Adélka naučila vílu tančit. Když končil den, objevila se na paloučku vílí královna.
"Už dlouho vás pozoruji a musím říct, že vám to společné tancování opravdu jde." Řekla. Ale teď bych chtěla vidět, jestli Míla bude umět tančit sama. Postav se tady vedle mě, Adélko. A ty, Mílo, ukaž, co ses naučila." Víla Míla ladně a po špičkách vyběhla na palouček a tančila. Tančila tak lehce a překrásně, až se z toho královně tajil dech. Když dotančila, přiběhla k Adélce a řekla: "Děkuji ti, Adélko. Jen díky tobě a tvé trpělivosti jsem se všemu naučila. Nyní vyslov své přání. Jak jsem slíbila, splním ho."
"Mé přání je velmi prosté," usmála se Adélka, "moc bych si přála, abych mohla na palouček docházet a vílí tanec s vámi tančit."
"Dobrá, už se nebudeme před tebou skrývat a kdykoli budeš chtít, můžeš s námi na paloučku tančit." Víla Míla koukla směrem ke své královně.
"Ano, souhlasím. Ráda tě uvidím tančit vílí tanec, Adélko." Usmála se.
"Je čas, vrátit se zpět, vílo Mílo. Ale ještě než se tak stane, musím také dostát svému slibu. I já ti děkuji, Adélko. A za tvou obětavost a trpělivost, daruji ti vzácný závoj. Kdykoli ti bude smutno, přetáhni jej přes sebe a rázem se ocitneš ve vílím království. Můj dar, je ze všech nejvzácnější, protože ty jsi jediná z lidí, kdo do našeho království vstoupit může."

Adélka se probudila u starého stromu. Vílí královnu, ani vílu Mílu nikde neviděla. "Cožpak se mi to všechno jenom zdálo?" rozhlédla se kolem sebe.
"Ne! Nezdálo!"
Opatrně složila závoj, dar od vílí královny a pomalu kráčela domů.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jarmila* Jarmila* | Web | 6. listopadu 2015 v 13:25 | Reagovat

Moc pěkná pohádka. :-)

2 Meduňka Meduňka | Web | 6. listopadu 2015 v 16:13 | Reagovat

Milá pohádka :), tu bych mohla přečíst vnučce, taky strašně ráda tančí.

3 dasatomaskova dasatomaskova | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 10:46 | Reagovat

[1]: Děkuji, Jarmilko:-))

[2]: Moje vnučka taky, Meduňko. A právě proto vznikla tahle pohádka...:-)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama