Myšák a Markétka

9. listopadu 2015 v 17:33 | Dagmar Tomášková |  Pohádky babičky Dáši

V malém domku na kraji vesnice žije Markétka, se svým starým, nemocným otcem. Maminka zemřela, když jí bylo deset let a od té doby o otce a celou chaloupku pečuje sama. Je moc hodná a pracovitá. O tatínka se dobře a ráda stará.
Chaloupka už by potřebovala opravit. V komůrce má Markétka díru ve zdi, střechou také skoro zatéká, ale jsou chudobní, protože tatínek pro svou nemoc nemůže pracovat. Mají u domečku malinkatou zahrádku. Pěstují tam brambory a zeleninu, aby měli co jíst.
Jednou, když Markétka ve své světničce košile pro tatínka napínala, zahlédla malý stín, který se mihnul u té díry, co měla ve zdi.
"Copak to mohlo být?" řekla si polohlasem a vydala se k té díře, aby se podívala. V koutě uviděla malého šedého myšáka. Byl schoulený a vyděšený.
"Kdepak ses tu vzal, malý chudáčku?" pravila, "neboj se mě. Neublížím ti."
Jaké však bylo její překvapení, když na ni promluvil lidským hlasem.
"Necháš mě tu s vámi bydlet, Markétko? Prosím…nemám kam jít."
Markétka se tuze vylekala a vykřikla. Do její komůrky přiběhl tatínek a volal:
"Neboj se, holčičko! Vyženu tu strašnou myš!"
"Ne, tatínku…" prosila. "Nevyháněj ji! Jen jsem se lekla. Ale vůbec mi tu nevadí," pohladila myšáka po čumáčku, "necháme ji u nás bydlet."
Tatínek jen kroutil hlavou. "Úplně ses zbláznila, Markétko. V naší chaloupce přeci nemůže bydlet šedá myš!"
"Může, tatínku. Sama mě o to požádala a já ji nemám to srdce vyhnat." Řekla. "Vždyť by jí mohl ublížit sousedův kocour!"
"Sama požádala?" divil se tatínek a pomyslel si, že se Markétka opravdu dočista zbláznila. Myšák na ni opět promluvil lidským hlasem: "Děkuji ti, Markétko, že ses mě zastala a z chaloupky mě nevyženeš."
"Slyšíš, tatínku? Mluví lidským hlasem," otec odcházel z komůrky a kroutil hlavou: "Nic neslyším, holčičko. Vůbec nic neslyším."
"Tvůj tatínek neví, že na tebe mluvím. Můj hlas můžeš slyšet jenom ty," řekl ten malý šedý myšák.
Markétka ničemu nerozuměla. Vůbec nic nechápala.
"Nerozumím tomu," vzdychla, "kdopak jsi a proč mluvíš lidským hlasem?" zeptala se ještě.
"Nemohu ti zatím prozradit, proč tomu tak je." Odpověděl jí malý myšák. "Kdybych ti to řekl, ztratil bych lidský hlas a byla by ze mě už opravdu jen obyčejná myš. Ale když budeš trpělivá…jednou se vše dozvíš."
Tatínek měl o Markétku velikou starost. Zvažoval, jak by jí myšáka zbavil, aby ji od zlé moci ochránil. Když byla Markétka venku na zahrádce, nastražil v její komůrce pastičku, aby myšáka ulovil, nebo z chalupy vyhnal. Markétka ji však objevila a tuze se na tatínka zlobila. Tak pochopil, že nic nezmůže. Z povzdálí tiše sledoval, jak jeho dcera s němou myškou mluví. Nevěděl, že myšák s Markétkou také mluví, protože jej mohla slyšet jen ona, jediná.
Jednou, když Markétka na zápraží zametala, uslyšela ze své komůrky hlasy. Jeden z těch hlasů neznala. Nebyl ani tatínkův a nebyl to ani hlas malého, šedého myšáka. Nenápadně nakoukla dovnitř a úlekem, si zakryla ústa, aby nevykřikla. Uviděla ošklivou čarodějnici, která mluvila s "jejím" myšákem.
"Dobře jste si vybral svůj úkryt, princi." Řekla. "Markétka však nikdy nenajde způsob, jak Vás ze zakletí vysvobodit. Nikdo nemůže přijít na to, jak Vás zbavit kletby!" smála se zlá a ošklivá čarodějnice. "Nemůžete jí říct, že jste princ. Že jste mě odmítl a proto jsem Vás zaklela v ošklivou šedou myš." Povídala ještě a smála se čím dál hlasitěji. "Kdybyste jí to řekl, ztratil byste lidský hlas a byla by z vás jen myš! Obyčejná, ošklivá, šedá myš!" nepřestávala se vysmívat.
"Zase za Vámi brzy přijdu, můj princi. Ještě máte čas, vše si dobře rozmyslet a změnit svůj názor. Ještě můžete své rozhodnutí změnit a pojmout mě za svou manželku. Učiníte li tak, vrátím Vám vaši podobu a budeme spolu šťastni."
Proměnila se v obrovského černého ptáka a se smíchem vylétla oknem ven.
Markétka byla zmatená.
Co to vlastně ta ošklivá čarodějnice povídala? Malému myšákovi říkala princi a mluvila o jakési kletbě. Rozhodla se, že nebude vyzvídat. Počká, až zase přijde ta zlá čarodějnice a pokusí se zjistit, jak by mohla prince vysvobodit.
Druhý den se vypravila k lesu na maliny. Na pasece uviděla babičku, kterak sbírala bylinky a tiše si u toho prozpěvovala.
"Dobrý den, babičko!" zavolala na ni Markétka: "pomůžu Vám s tou těžkou nůší, budete li chtít. Kdepak bydlíte? Ráda Vám ji odnesu domů!"
"Jsi hodné a milé děvče, Markétko." Odpověděla jí babička.
"Za to, že jsi tak obětavá, povím ti příběh: "Náš pan král usoudil, že už je stár a že je na čase, odejít na odpočinek. Rozhodl se, že kralování předá mladému pánovi. Ten dostal za úkol najít si nevěstu, oženit se a převzít královskou korunu. Pan král nedal na prosby prince, ani královny. Tak se stalo, že uspořádal ples, na kterém si měl náš princ nevěstu vybrat. Mezi krásnými princeznami však byla jedna, co v přestrojení se království zmocnit chtěla. Ošklivá a zlá čarodějnice, která vysoko ve skalách přebývá. Jenomže princ odhalil její úmysl a odmítl ji. Čarodějnice jej v šedou myš zaklela.
Chudáček náš princ! Utekl a už ho nikdo nespatřil. Pan král, i naše milá královna se od té doby smutkem souží."
"Smutný příběh…"
Markétka naslouchala tomu zvláštnímu vyprávění. Když však pohlédla na babičku, ona už tam nebyla. Ani nikde jinde ji neviděla.
"Babičko!" zvolala. "Kampak jste se poděla?" Ale po babičce jako by se země slehla.
"Musím se vydat vysoko do skal, čarodějnici najít a prince ze zakletí vysvobodit." Řekla nahlas a honem utíkala domů, aby se na cestu připravila.
Tatínek na ni nešťastně koukal. Nemohl uvěřit, že ho nechá v chaloupce samotného. Ale Markétka si stála za svými slovy, že musí na nějaký čas odejít. "Všechno ti potom vysvětlím, tatínku." Povídala. "Až se vrátím, bude všechno jako dřív. Slibuji."
Rozhodla se, že malého myšáka vezme s sebou a vydala se na dlouhou cestu. Byla to strastiplná cesta. Únavou sotva pletla nohama, ale její touha zachránit prince byla tak silná, že nic nedbala bolavých nohou plných puchýřů. Vysoko do skal vystupovala a čarodějnici hledala. Náhle uviděla v těch obrovských a nekonečných skalách otvor. Pomalu se přiblížila k tomu vchodu do skal a uviděla, kterak čarodějnice míchá své lektvary a vyslovuje různá zaklínadla.
"Vítám tě, Markétko," řekla, aniž by na ni pohlédla. "Nikdy bych nevěřila, že se ti podaří dojít až sem. Ale nic ti to není platné. Nikdy neuhádneš, jak prince ze zakletí vysvobodit."
Markétka opatrně vyndala myšáka z ranečku, položila si jej na dlaň a řekla: "Mám tě ráda, můj princi. Moje láska je silnější, než všechna kouzla a čáry." Políbila myšáka na čumáček. Čarodějnice vytřeštila na Markétku oči a zvolala: "Ne! Nikdy se ti nepodaří prince vysvobodit, Markéto! Neznáš celé zaklínadlo a Tvůj polibek? Chá! Ten prince nevysvobodí!" smála se nahlas. "To by bylo moc jednoduché! Je jen jediná věc, která může zrušit kletbu a na tu nikdy a nikdo nemůže přijít. Ani ty! Markéto!" zlostně vykřikla čarodějnice.
Markétka, byla tuze nešťastná. Myslela si, že její polibek prince ze zakletí vysvobodí. Nevěděla si rady. Nic jiného ji nenapadalo. Najednou si všimla, jak malý myšák nese něco v čumáčku. Copak to dělá? Jako by mi chtěl něco naznačit. Pomyslela si Markétka. Už, vím! Musím od čarodějnice něco odnést. Kdo až do skal dojde, myšáka s sebou přivede, před čarodějnicí jej políbí a něco s sebou odnese, ten prince ze zakletí vysvobodí. Tak zní celé zaklínadlo. Jenomže jak to udělat? Čarodějnice ji sleduje, jako ostříž. Nenápadně se rozhlédla kolem sebe. Na zemi uviděla bylinu, ze které zlá čarodějnice míchá své lektvary.
"Dobrá," řekla, "nepodařilo se mi prince zachránit, vrátím se tedy domů.
Ale prince si vezmu s sebou."
Čarodějnice se smála, až se za břicho popadala.
"Klidně si vezmi tu ošklivou myš!" řekla. "Máte ještě čas, vše si rozmyslet, princi. Chcete li, abych Vám vrátila lidskou podobu, víte, co máte udělat!" křičela za nimi se smíchem.
Jenomže si nevšimla, že když se Markétka pro myšáka shýbala, nenápadně si strčila do kapsičky i bylinu, co ležela na zemi. Když došli k chaloupce, bylinu z kapsičky vytáhla a položila ji na stůl. Najednou se setmělo a blýsklo. Tam, kde ještě před chvílí pobíhala malá, šedá myš, stál nyní princ.
"Děkuji ti, Markétko, že jsi mě ze zakletí vysvobodila." Řekl.
"Rád bych teď splnil tatínkovo přání a převzal královskou korunu, aby mohl jít na odpočinek. Už jsem si vybral nevěstu. Budeš li mě chtít?"
Tatínek nemohl uvěřit svým očím.
"Odpusťte, jasný princi." Omlouval se. "Moc mě mrzí, že jsem Markétce nevěřil a z chaloupky Vás vyhnat chtěl." Bědoval.
"Nic, se na Vás nezlobím, tatínku. Je čas, vypravit se na zámek a uspořádat svatební hostinu."
Tak se stalo, že statečná Markétka prince ze zakletí vysvobodila, věrnou a milou ženou mu byla a do roka malé princátko na svět přivedla.

A zlá čarodějnice? Kdopak ví, co se s ní stalo.
Už o ní nikdy neslyšeli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama