Křivé obvinění - kapitola 9.

7. listopadu 2015 v 11:22 | Dagmar Tomášková |  Romány

Blížil se odlet na pohřeb Jimova otce a Karolína vůbec nevěděla, co si vezme na sebe. Ve svém skromném šatníku neměla nic, co by bylo vhodné. Rozhodla se, že se vypraví do města na nákupy. Ráno u snídaně Jimovi oznámila, že nebude celý den doma.
"Stalo se něco, vílo?" zeptal se vyděšeně.
"Ne, ne, nic se nestalo," usmála se jeho bezmezné starostlivosti.
"Jen jsem si chtěla něco koupit. A když už budu ve městě, zastavím se v nakladatelství nabídnout svůj další hotový román." Uklidnila jeho obavy.
"Vrať se mi brzy a dávej na sebe pozor, lásko. Budeš mi chybět. Bude to dlouhý a nekonečný den," povzdechl si.
Nemohla se rozhodnout, co by si měla vybrat. Paní prodavačka byla moc hodná a ochotná. Nosila spoustu věcí a Karolína jen zkoušela a zvažovala. Samozřejmě jí řekla, k jakému účelu by šaty měly sloužit. Také jí vyprávěla celý svůj příběh. Ani nevěděla proč, ale byla jí moc sympatická. Nakonec se podařilo vybrat šaty, které se k tomuto účelu hodí. Tmavý kalhotový kostým, který jí opravdu padl jako ulitý. Byla moc ráda, že jí poradila.
"Jsem Vám moc vděčná. Sama bych si s tím asi vůbec nevěděla rady,"přiznala popravdě.
"To je v pořádku. Od toho jsem přece tady," odpověděla s úsměvem prodavačka. Evidentně jí Karolínina pochvala potěšila.
"Na takové krásné, štíhlé tělo se vybírají šaty jedna báseň," usmála se.
Karolína ještě jednou poděkovala, rozloučila se a spokojeně odcházela. Ve vydavatelství také uspěla. Nemohla uvěřit, že má tak úspěšný den. Její nový román vydají. Rozhodla se, že koupí šampaňské a nějaké dobroty a udělají si s Jimem krásný, romantický večer. Rychle ještě vběhla do prodejny potravin a spěchala, aby už byla doma. Když vycházela ven, ve své radosti a roztržitosti do někoho vrazila.
"Promiňte… omlouvám se…" zalapala po dechu, protože jí taška s nákupem málem vypadla z ruky.
"Karolíno! Jak se máš?" když vzhlédla, zatočila se jí hlava.
"Ahoj Tomáši," odpověděla rozpačitě, "mám se dobře. Děkuji za optání, ale moc pospíchám. Promiň. Měj se hezky." Rychlými kroky pospíchala ke svému automobilu. Nastartovala motor a odjela. Nechtěla s ním mluvit. Dnes ne! Bála se, že by jí mohl pokazit dobrou náladu a že by to odnesl její milovaný Jim. Byla tak strašně zamilovaná, že nemohla dopustit, aby její právě nabyté štěstí někdo zkazil.
"Jime?! Mám skvělou zprávu!" volala, když vystupovala z auta. "Vydají můj další román", usmívala se, "máme dnes důvod k oslavě!" vesele na něj zamrkala.
"Dáš si se mnou skleničku šampaňského?" vyndala tašku s nákupem z kufru automobilu.
Okamžitě k ní přiskočil, v objetí ji políbil a vzal jí nákup z ruky.
"Proč se s tím taháš?" zlobil se. "Odnesu to do kuchyně a půjdu se trochu zkulturnit, jestli ti to nevadí. Dodělal jsem nějakou práci na zahradě a jsem zpocený jako myš," zatvářil se, jako že je cítit potem. Karolínu to rozesmálo.
"Dobře. Dám si taky rychlou sprchu a něco dobrého připravím," odpověděla s ještě doznívajícím smíchem. Osprchovala se, převlékla a připravovala v kuchyni obloženou mísu. Uslyšela slabé zaklepání na dveře.
"Pojď dál, Jime! Hned budu hotová!" zavolala tím směrem.
"Jime?" uslyšela za sebou Tomášův hlas. Rychle se ohlédla.
"Co tady děláš, Tomáši?! Vyděsila se. "Jak jsi mě našel? Odejdi, prosím! Tady nemáš co pohledávat!"
"Promiň, Karolínko. Když jsme se potkali ve městě, zmizela jsi mi tak rychle, že jsem nestačil zareagovat. Rozhodl jsem se, že pojedu za Tebou a zeptám se, jestli něco nepotřebuješ. Taky jsem chtěl vědět, kde bydlíš, abych mohl přijet, kdybys mi náhodou někdy zavolala. Kdyby sis to třeba rozmyslela a chtěla se ke mně vrátit…"
Nemohla uvěřit tomu, co říká. Nechápala jeho myšlenkové pochody. Jak ho vůbec mohlo něco takového napadnout? Jak ho mohlo napadnout, že by se k němu po tom všem chtěla vrátit? Navíc teď, když se sblížila s Jimem…už si to vůbec nedokázala představit. Obava, že by o něj mohla přijít, ji přiváděla k šílenství.
"Ne, Tomáši! Nic nepotřebuji a prosím Tě, abys odjel a už sem nikdy nejezdil. Je to můj dům a ty tady nemáš co pohledávat!" zvyšovala na něj hlas. Jim zrovna vycházel ze dveří, když uslyšel Karolínu, jak na někoho křičí. Přidal do kroku a v kuchyni uviděl stát cizího muže. Nikdy před tím ho neviděl, takže netušil, že je to její bývalý manžel.
"Kdo jste a co tady děláte?" zeptal se odměřeným hlasem. Tomáš se otočil a změřil si ho pohledem plným opovržení. Potom vrhl nenávistný pohled směrem ke Karolíně.
"Tak takhle to teda je! Rychle ses z našeho rozvodu otřepala, co?" zaútočil.
"Tomáši!" bránila se. "Náš rozvod byla tvoje vina! Vzpomínáš? Ty sis našel jinou ženu!"
Jim stál u dveří kuchyně a tichým a klidným hlasem řekl: "Odejděte z tohoto domu a už se sem nikdy nevracejte, nebo budete mít co dělat se mnou." Tomáš se arogantně a naprosto nepřirozeně zasmál. "A vy, jste kdo? Že se pletete do záležitostí mých a mé ženy?" vysmíval se mu do obličeje. Karolína to opět nevydržela a zlostně vykřikla: "Tvé bývalé ženy! Už s Tebou nemám nic společného, Tomáši! Odejdi, prosím!"
Trhavými pohyby vyběhl ven.
"Ještě o mně uslyšíte!" stačil ještě zakřičet, než nasedl do auta a odjel.
"Promiň, Jime. Je mi moc líto, že jsi toho musel být svědkem."
"Neomlouvej se, vílo. Alespoň teď vím, co bylo příčinou tvého trápení, když jsem přišel pracovat do tohoto domu. Tento arogantní a bezcitný blbec!" objal ji a konejšil ze strany na stranu.
"Už jsem ti někdy říkal, že se nemusíš ničeho bát?" zašeptal, "že tě ochráním?"
"Ano, to jsi mi už říkal," odpověděla s úlevou.
"Tak se ničeho neboj, lásko. Můj slib platí a bude platit vždycky." Vášnivě se políbili a společně odnesli jídlo a šampaňské ke svému růžovému keři.
Termín pohřbu se rychle blížil. Jim zajistil tři letenky. Pro sebe, pro Karolínu a pro jeho maminku. Zvažoval, jestli by je neměl seznámit ještě před odletem do Ameriky. Rozhodl se, že je obě pozve do města a zajdou na společný oběd.
Následně o tom řekl Karolíně.
"Myslím, že to není špatný nápad," souhlasila Karolína, "asi bych se opravdu cítila lépe, kdybychom se s tvou maminkou poznaly jinde než až na pohřbu," zvažovala nahlas, "jenom nevím, jestli je dobrý nápad, jet kvůli tomu do města," dodala ještě. "Tady je přece tak krásně. Myslím, že by jistě i tvou maminku zajímalo, kde bydlíš a pracuješ. "Pokud by ti to nevadilo, mohli bychom ji pozvat sem, k nám." Jim na ni pohlédl a oči se mu zaleskly. Strašně se vylekala. Lekla se toho, že se ho její slova nějak dotkla, nebo že řekla něco nevhodného.
"Co se stalo?" řekla vyděšeným hlasem, "řekla jsem něco špatného, Jime?"
"Ty jsi řekla sem, K NÁM?" odpověděl třesoucím se hlasem.
"Ano, Jime," usmála se, "pokud náš vztah myslíš vážně, nevidím důvod, proč bychom nemohli bydlet spolu," dodala láskyplně.
"No… já… nevím…nevím, jestli náš vztah myslím vážně…" Jim se tvářil, jako by o tom přemýšlel. Opřel si dlaň o čelo a koukal do prázdna. Nemohla uvěřit tomu, co právě řekl a jak se chová. Dívala se na něj a čekala, co bude dál.
"To se ti teda povedlo!" vykřikla, když to nevydržel a rozesmál se.
"Jak můžeš pochybovat o mé lásce k tobě?" mírně zvýšil hlas. "Miluji tě, Karolíno a bude mi ctí, strávit s tebou zbytek života."
Věděla, že tohle myslí naprosto vážně. Přivinul ji do své náruče a políbil tak dlouze a vášnivě, až se jí zatajil dech.
"Nemůžu dýchat!" bránila se jeho sevření. "Vždyť mě udusíš!" snažila se vymanit s jeho sevření. " Věřím ti! Už ti fakt věřím!" křičela zoufale.
Hned druhý den se přestěhoval k ní do domu. Uvolnila mu půlku skříně, ale on ji upozornil, že tolik toho zase nemá, že mu stačí jenom kousíček místa.
"Když spolu, tak napůl!" řekla rozhodně, se zdviženým ukazovákem.
"No, nazdar…to jsou teda vyhlídky," bránil se Jim v legraci. Dloubla ho pod žebry. Se smíchem se vydal pro další várku svých věcí. Když se vrátil, poprosil ji, aby se na chvíli posadila, že by s ní chtěl ještě o něčem mluvit.
"Přemýšlel jsem, že bychom dali inzerát a zaměstnali nového zahradníka," pohlédl na ni s obavou, aby vše nepochopila špatně a rychle pokračoval: "Co si o tom myslíš?" snažil se nastínit svůj návrh tak, aby se Karolína nevylekala, že by s ní snad chtěl manipulovat. Dívala se na něj a nechápala.
"Nerozumím…" zamračila se, ale věděla, že to Jim jistě nemyslí zle. Už ho znala.
" No, pracuji pro tebe a ty mi za mou práci platíš," pokračoval, "teď, když spolu budeme žít, tak se všechno mění."
"Nechápu to." Kroutila hlavou. "Co se mění?"
"Karolínko, přeci mi nebudeš platit?!" dodal rozhodně. Zamyslela se a přiznala, že o tom zatím vůbec nepřemýšlela. Nenapadlo ji to.
"Co navrhuješ?" zeptala se, ale už předem věděla, co mu odpoví.
"Přijmeme nějakého ošklivého zahradníka a já si najdu práci," řekl s naprosto vážnou tváří. "Mám Vysokou školu, tak to snad nebude takový problém," dodal, "myslím, že Architektura není zase až tak špatný obor, abych se neuchytil." Přemýšlel nahlas.
"Jime, pokud chceš pracovat ve svém oboru, nebudu ti v tom samozřejmě bránit." Poznamenala. "To ani nemůžu. Jen bych ti chtěla říct, že to není vůbec nutné. Přišel jsi sem žádat o práci proto, že jsi nechtěl být ve městě a pracovat v kanceláři. Alespoň tak jsi mi to říkal, nebo ne?"
"No… ano. To je pravda, ale teď se bohužel nedá nic dělat. Budu si muset zvyknout," odpověděl a myslel to vážně. To na něm spolehlivě poznala.
"Psaním románů vydělávám dost, abych nás uživila oba," řekla,"jiného zahradníka tady nechci a už vůbec ne ošklivého." Koutky se jí třásly, jak moc se jí chtělo smát.
"Nemůžeš mě přece živit, Karolínko. Víš, jak bych si připadal? Jako nějaký příživník!" obrátil její úsměv do podkovy.
"Nebudeš příživník!" odvětila. "Budeš dál makat na zahradě a já ti za to nebudu platit, když nechceš.
"A teď vážně…" Karolínin obličej se vrátil do normálu. "Mám lepší návrh." Významně pozvedla obočí. "Pokud s tím budeš takto souhlasit, můžeme pracovat doma oba. Tím, že ses přestěhoval ke mně do domu, se uvolnil tvůj bývalý byt. Myslím, že by z něj mohla být docela pěkná pracovna pro architekta. Domy se staví pořád a nějaké zakázky bys určitě měl. Nemusel bys jezdit nikam do kanceláře, pracovat bys mohl sám na sebe, navíc tady v přírodě…" celou dobu sledovala výraz jeho obličeje. Užasle přikyvoval. Když dohovořila, čekala na jeho odpověď, ale ta stále nepřicházela. Jen se na ni díval.
"Tak co na to říkáš?"
Úlevou vydechla, když konečně zareagoval: "Ty, jsi prostě úžasná!" polichoceně se usmála: "To ale ty taky."
"Pokud by ti to nevadilo, tak to je prostě…" Jim neskrýval své nadšení. "Karolínko, ani nevíš, jak moc tě miluji a co pro mě znamená tvoje nabídka." Najednou se zarazil. "Ale co ty?" zeptal se vážně, "kde budeš pracovat ty?"
"Já mám přece úžasný koutek, který jsi mi vytvořil na zahradě, ne?" tetelila se. "Taky ráda píšu na terase a můj laptop nezabere mnoho místa," dodala, "zato tvoje stojany na výkresy ano."
"Já, nevím…" přemýšlel stále Jim.
"A to jsem ti ještě neřekla to hlavní!" dodala hrdě Karolína.
"Ježišííí, děsíš mě!"
"Žádného zahradníka potřebovat nebudeme."
Jim nechápavě zakroutil hlavou. "Cože?"
"Práci na zahradě si pěkně rozdělíme," pokračovala, "když mě to naučíš, budu s tebou sázet kytičky, budu s tebou rýt, hrabání listí, myslím taky zvládnu…" Uchopil ji do náruče a radostí se s ní otočil dokolečka.
"Ty jsi prostě…ty jsi…úžasná!"
"Tak, pane Holstroji, to by stačilo," nasadila vážný obličej, "řekla jsem vše, co jsem měla na srdci, nastal čas pokračovat ve stěhování vašich svršků, řekla bych." Zaujala vážný postoj.
Celý zbytek odpoledne, když se míjeli, vyprskli a řehtali se, jako blázni. Občas se zastavili v půli cesty, odložili své náklady a vášnivě se líbali.
Kdyby Karolína tušila, že je při tom někdo pozoruje…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ježurka Ježurka | Web | 10. listopadu 2015 v 17:00 | Reagovat

No, to jsem zvědavá, jak to bude tál. Nevěstím nic dobrého.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama