Křivé obvinění - kapitola 8.

5. listopadu 2015 v 17:15 | Dagmar Tomášková |  Romány
Jim odjel do města na nákupy a Karolína se pustila do práce.
"Taky musím zavolat mámě…" zněla jí stále v uších jeho věta. Neřekl manželce. Řekl mámě. Takže asi nebude ženatý…
"Na co to zase myslíš?!" okřikla se, "co tě to napadlo?! A co je ti vůbec do toho!" jak jinak, než že zase mluvila nahlas. Napadlo ji, jestli není tak trochu blázen, když trpí samomluvou. Potom už se soustředila na psaní románu. Ponořila se do děje natolik, že si vůbec nevšimla Jimova auta na příjezdové cestě. Když zaparkoval a vystoupil, vesele na ni zamával. Odpověděla mu také zamáváním. Celý zbytek odpoledne vynášel ze svého džípu fošny a latě. Koukala, na co to proboha všechno je? Potřebovala se trochu protáhnout, proto sešla dolů.
"Karolíno, až budu hotov s podlahou a střechou, zasadím Vám nádherné rudé růže," usmíval se spokojeně, "koupil jsem sazeničky. Jestli se chcete podívat…"
"Ráda."
"Jsou opravdu moc krásné," prohlížela si je a přemýšlela o tom, že tomu sice vůbec nerozumí, ale něčím jí to sázení kytek zaujalo. Několikrát pozorovala Jima z terasy, jak něco sází a napadlo ji, že by si to někdy ráda vyzkoušela. Připadalo jí ale hloupé se mu do toho plést.
"Kam je chcete zasadit?" zeptala se ještě se zájmem.
"Myslel jsem, že bych jimi osadil venkovní sezení," řekl, "na druhé straně růžového keře." Dodal. "Co myslíte?" opět se na ni nejistě podíval.
"Ano," zamyslela se, "myslím, že je to dobrý nápad." Znovu se usmála a s rozloučením pomalu odcházela na terasu, aby pokračovala v práci.
Pracovala asi dvě hodiny, když zahlédla Jima, jak stojí uprostřed zahrady. U ucha držel mobilní telefon. Pochodoval sem a tam. Karolína měla pocit, jako by měl v očích slzy. Co se mu asi mohlo stát? Když dotelefonoval, usedl na lavičku a díval se jedním směrem. Za chvíli vstal a odešel. Ten den už ho vůbec neviděla.
Špatně spala. Převalovala se z boku na bok, často se budila a stále před sebou viděla Jimovy smutné oči. Brzy ráno vstala a sešla dolů do zahrady. Začínal nádherný den. Sluníčko vycházelo a obloha byla blankytně modrá. Uslyšela kroky. Docela se lekla a prudce se ohlédla.
"Dobré ráno,"pozdravil smutným hlasem Jim a stále stejně smutným hlasem pokračoval: "Karolíno, celou noc jsem přemýšlel. Nevím, jestli to ode mne nebude moc velká troufalost, ale rád bych Vás o něco požádal. Včera volala máma," řekl, "zemřel mi otec," sklonil hlavu a díval se směrem k zemi. Když na ni pohlédl, jeho oči byly vlhké.
"To je mi moc líto…" odvětila rychle a bála se na něj pohlédnout, aby se taky nerozplakala. S tímto měla obrovské problémy. Od doby, kdy zemřeli její rodiče a posléze babička, byla velmi lítostivá. "Jistě budete chtít odjet na pohřeb," řekla, "o to přece nemusíte žádat. To je naprostá samozřejmost." Dodala.
" To také, ale moje prosba je trochu složitější. Moc bych si přál, abyste jela se mnou," řekl tichým a nejistým hlasem.
Suše polkla.
"Já?" vyděšeně na něj pohlédla, "já…nevím…" svým návrhem ji zaskočil. Nevěděla co říct.
"Myslím, že se to nehodí," namítla, "skoro se neznáme," snažila se mu vysvětlit důvod své nejistoty, "to není dobrý nápad. Nezlobte se, ale to nemůžu." Nevěděla, co má udělat, nevěděla jak se zachovat, nevěděla co dodat. Smutně na ni pohlédl. "Asi máte pravdu," poznamenal smutným hlasem, "omlouvám se. To asi opravdu nebyl dobrý nápad." Rozloučil se a odešel.
Jimova prosba ji doslova vyděsila. Rychlými kroky vešla do domu. Posadila se ke kuchyňskému stolu a přemýšlela. Jeho žádost zněla tak zvláštně. Příliš prosebně na to, aby jí to netrápilo. Proč tolik stojí o to, aby s ním jela na pohřeb jeho otce, kterého vůbec neznala? A co tomu řekne jeho maminka? Karolína měla smíšené pocity. Nevěděla, co si počít. Jimův prosebný pohled ji pronásledoval na každém kroku.
"Musím pracovat!" rozkázala si. "Nemůžu na to myslet. Není to přece moje věc. Je to smutné, ale …nemůžu přece jen tak vstoupit do cizí rodiny," ospravedlňovala sama sobě své rozhodnutí a snažila se věnovat práci na rozepsané knize. Měla obrovské potíže se soustředěním, ale nic jiného jí nezbývalo. Další téměř probdělá noc. Převalovala se z boku na bok a stále viděla Jimův prosebný výraz. Vyšla na terasu, aby se nadýchala čerstvého vzduchu, když zahlédla odraz světla. Jim je na tom asi stejně. Pomyslela si. Oblékla se a vyšla na zahradu. Posadí se na chvíli k růžovému keři, bude vnímat jeho opojnou vůni a bude o jeho návrhu ještě přemýšlet. Jestli mu to má pomoci, tak by to měla udělat. Tolik pro ni pracuje, je opravdu velmi pilný a ochotný.
Sešla dolů do zahrady a leknutím téměř nadskočila. Jim měl stejný nápad. Seděl u růžového keře a přemýšlel. Bez jediného slova poposedl a uvolnil jí místo vedle sebe. Posadila se. Oba mlčeli a koukali do prázdna.
Jim, najednou tiše promluvil: "Mrzí mě to, Karolíno. Neměl jsem Vás tím obtěžovat. Omlouvám se."
"Ne, Jime. Já se omlouvám. Hodně jsem o Vašem návrhu přemýšlela," řekla tiše, "jen nevím, jestli je to vhodné." Dodala. "Co by tomu řekla Vaše maminka? Vůbec mě nezná," vznesla svou obavu.
"Ale zná!" odvětil rozhodně.
"Prosím? Nerozumím…" Karolína byla zaskočená tím, co právě řekl. Nechápala, jak by ji mohla jeho maminka znát. Jedině snad, že by četla její romány…jinak si to nedovedla vysvětlit.
" Vyprávěl jsem jí o Vás, když jsme si volali," uvedl své tvrzení na pravou míru. "Nebyla by to správná máma, kdyby nepoznala, že mluvím o ženě, do které jsem se na první pohled a zoufale zamiloval." Provinile na ni pohlédl. "Nemůžu s tím nic dělat. Miluji Vás, Karolíno. Strašně moc…Vás miluji." Uchopil svůj obličej do dlaní, mírně se předklonil a jeho pohled opět směřoval k zemi. Potom na ni znovu pohlédl.
"Od první chvíle, kdy jsem Vás uviděl," pokračoval, "já vím, že asi není vhodná chvíle, ale je to jeden z důvodů, proč bych byl rád, kdybyste letěla se mnou." Dlouze se odmlčel. Karolína jen tupě zírala a nevěděla co říct.
"Nemůžu bez Vás být, Karolíno," pokračoval ve svém dlouhém a nádherném vyznání, "jediný den, kdy Vás alespoň malou chvilku neuvidím, pro mě bude utrpením," měl ji na lopatkách. "Vaše přítomnost v této těžké chvíli, by mi moc pomohla."
Připadalo jí, jako by ho to naprosto vyčerpalo. Jako by se mu ulevilo. Pohlédla mu zpříma do očí. "Tak to jsme na tom stejně," na víc se v té chvíli nezmohla. Jemně a opatrně se dotknul její ruky. Jejich prsty se propletly.
"Jestli Ti to pomůže, tak s tebou pojedu." Karolínin hlas zněl odhodlaně. V tom jí došlo, co vlastně řekl. "Letěla?" zeptala se nechápavě, "nerozumím ti. Letěla kam?" dodala netrpělivě.
"Víš… můj otec zemřel v Americe," mluvil tichým a velmi smutným hlasem. "Proto jsem vyrůstal jen s mámou. Jsem napůl Indián a napůl běloch," pokračoval, "maminka je bílá, otec byl náčelník Indiánského kmene." Vysvětloval jí svůj původ. "Rodiče se nikdy nerozešli. Máma si přála, abych vyrůstal tady. Abych tady chodil do školy a vystudoval. Kromě toho tady má svou práci. Táta byl velice tolerantní a v podstatě si přál to samé.
Žili odděleně, ale strašně moc se milovali. Máma je skvělá žena. Vůbec se nemusíš bát toho, co řekne. Uvidíš, že si ji oblíbíš. Ona tě má ráda už teď," říkal to tak krásně, že mu okamžitě uvěřila každé, každičké slovo.
"Je bioložka," upřesnil její povolání, "když pracovala na jistém úkolu ve Spojených státech, potkala se s mým otcem. Nějakou dobu žili společně. Když jsem se narodil, dohodli se, že se vrátí domů, abych tady vystudoval a až se postavím "na vlastní nohy", vrátí se k němu a budou tam spolu žít. To už se jim bohužel nesplní…"
"To je mi moc líto, Jime." Smutně na něj pohlédla a pohladila hřbet jeho ruky.
"Mě taky," opětoval její dotek, "máma si to nezaslouží. Obětovala se kvůli mně. Obětovala svou lásku, pro své dítě."
Později Karolína přemýšlela o tom, co ji Jim vyprávěl. Nádherný příběh lásky. Opravdové lásky. Jeho maminka musí být výjimečná žena. S Tomášem nikdy nepřemýšlela o tom, že by s ním mohla někam jet. Když odjížděl na služební cesty, zůstávala sama. Pracovala.
Jenomže on jí nikdy nic podobného nenabídl. Nikdy neřekl, že bez ní nemůže být. Že by byl rád, kdyby jela s ním. Byla zmatená. Proč si vždycky myslela, že musí stále jen pracovat?
Nakonec došla k rozhodnutí, že když o to Jim tolik stojí, poletí s ním do Ameriky.
Od toho večera, kdy si navzájem vyznali své city, se u "jejich" růžového keře scházeli čím dál častěji. Později si vymysleli takový "rituál" a každé ráno se tam sešli u snídaně. Vypili společně šálek čaje nebo kafe a snídali to, co kdo přinesl. Bylo to vždycky takové jejich překvapení. Moc se na to těšili. Při jedné z těchto snídaní zazvonil Karolínin mobilní telefon. Na displeji svítilo "Tomáš." Nechala si jeho číslo uložené v adresáři. Myslela, že kdyby se něco stalo třeba s jeho rodiči, měla by o tom vědět. Doufala, že by jí zavolal. Přeci jenom spolu žili deset let a za to, že se rozešli, rodiče rozhodně nemohli. Alespoň jeho tatínek, kterého měla moc ráda, určitě ne. Jim vycítil, že značně znervózněla.
"Stalo se něco?" zeptal se. Tušil, že by měl odejít.
"Nevím, Jime," řekla, "je to můj bývalý manžel," stále koukala na jméno na displeji svého mobilního telefonu. Připadalo jí najednou takové jiné…cizí…"promiň, ale asi to budu muset vzít. Kdyby se něco stalo…"
"Samozřejmě," s pochopením přikývl a odešel.
"Ano, Tomáši?" vysoukala ze sebe neochotně, protože její podvědomí tušilo nějaký problém. "Stalo se něco?"
" Ahoj, Karolínko," překvapil ji milým hlasem, "jak se ti vede?" pokračoval, "chtěl jsem jenom vědět, jestli jsi v pořádku a jestli nepotřebuješ nějakou pomoc."
" Děkuji, Tomáši. Ne, nic nepotřebuji," nechápala jeho starostlivost, "mám se dobře." Odpověděla mu po pravdě.
"Chtěl bych Tě navštívit, Karolínko. Moc se mi po Tobě stýská. Rád bych Tě viděl," kňoural.
"To není dobrý nápad!" odvětila rychle, aby dala najevo svůj jasný nesouhlas, "já nepotřebuji tvou pomoc," pokračovala, "mám se dobře, Tomáši. A taky, co by tomu řekla Alena?" uvědomila si, že její hlas zněl trochu jízlivě. Tohle nemusela říkat, ale nějak to vyklouzlo samo. Připadala si najednou trapně, protože tohle už přeci vůbec nebyla její věc.
"Víš, už spolu nejsme. Rozešli jsme se." Karolína měla pocit, jako by to řekl se značnou úlevou.
"To je mi líto, ale už se mě to netýká," odvětila a snažila se své předešlé chování mírně napravit. Skoro měla pocit, že je jí ho líto, ale potom si uvědomila, že si všechno vlastně zavinil sám. Nedokázala si představit, že by se nyní, když se sblížila s Jimem, měla k Tomášovi vrátit.
"Promiň, ale musím končit," rozhodla se dál v tomto rozhovoru nepokračovat, "mám hodně práce. Měj se hezky." Nečekala na odpověď a zavěsila. Jim si mezi tím vynesl potřebné nářadí, které potřeboval pro práci v zahradě.
Karolína odložila telefon na stůl a nervózně pochodovala sem a tam. Potom se posadila a sklonila hlavu. Dívala se směrem k zemi a přemýšlela. Ani si nevšimla, že Jim přišel pomalu až k ní. Přiklekl k jejím nohám. Uchopil do svých dlaní její třesoucí se ruce a jemně je políbil.
"Ničeho se neboj, lásko," řekl něžným a konejšivým hlasem, "jsem u tebe a budu tě chránit." Podívala se mu do očí a věděla, že to myslí vážně. Že se s ním nemusí vůbec ničeho bát. Opatrně ji vzal do náručí a bez jediného slova odnesl do domu. Nebránila se. Věděla, že i ona po něm touží. Strašně moc a zoufale.
Položil ji do své obrovské postele, lehce se k ní přitulil a dlouze ji pozoroval svýma nádherně tmavýma očima. Dívali se na sebe, potom se vášnivě políbili. Skoro necítila, jak z ní opatrně svlékal šaty. Když do ní vnikl, zaúpěla rozkoší. Dlouho a vášnivě se milovali.
"Bylo to nádherné," řekla oddaně, "nikdy jsem nic podobného nezažila."
"Jsem rád, že se Ti to se mnou líbilo," odpověděl potěšeně.
"Miluji Tě, moje krásná vílo," dodal, "strašně moc tě miluji. Nikdy bych ti nedokázal ublížit." Pohladil ji po tváři tak jemně, jako by kolem prolétlo jemné peříčko.
"Taky Tě miluji, Jime." Ještě značnou chvíli jen tak leželi a odpočívali.
"Máš to tady moc hezké," řekla Karolína uznale, když se rozhlížela po pokoji.
"Díky. Připomíná, mi to tátu. Jsou to staré indiánské nástroje a zbraně. Když jsem za ním létal, ono to bohužel, nebylo tak moc často, ale vždycky mi dal nějaký dárek. Tak jsem si je tady pověsil. Doufám, že ti to nevadí," dodal rozpačitě.
"Ne!" odvětila rychle, "vůbec ne. To je přece tvoje věc, jak si to tady zařídíš."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ježurka Ježurka | Web | 6. listopadu 2015 v 17:11 | Reagovat

No, to je zvrat, ale krásný! Jen doufám, že zase nebude nějaké zklamání.

2 dasatomaskova dasatomaskova | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 11:04 | Reagovat

[1]:Ježurko, asi bude...přidávám další kapitolu:-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama