Křivé obvinění - kapitola 7.

3. listopadu 2015 v 18:55 | Dagmar Tomášková |  Romány

Když bylo Karolíně pět, rodiče měli těžkou autonehodu. Oba při ní zahynuli.
Pamatovala si velmi málo z toho, co s nimi za těch pouhých pět let prožila. Maminka jí česávala dlouhé blonďaté vlasy. Vždycky si u toho zpívala. Říkala, že je její krásná víla. Tahalo to, ale Karolína nikdy neplakala.
"Víly přece nepláčou," uklidňovala ji. Tatínek ji nosíval na ramenou a nezbedně s ní poskakoval. Říkával, že je její koník a že ji bude vždycky chránit. Později, když ji babička brávala na hřbitov, stála Karolína u náhrobku a hladila obličeje svých zesnulých rodičů. Babička je nechala vyrýt hned vedle dědečkova. Babička byla ten nejhodnější člověk na světě. Dědeček umřel poměrně brzy a ona zůstala sama. Často za ní s mámou a tátou jezdili a maminka ji vždycky hladila po rameni. Karolína byla ještě moc malá na to, aby chápala, jak moc se babičce po dědečkovi stýská.
Když rodiče zemřeli, vyrůstala s ní. Se svou milovanou babičkou, která ji ve všem podporovala. Už jako desetiletá napsala Karolína svou první pohádku. Když ji dopsala, s nadšením ji dala přečíst babičce a ona ji tajně poslala do literární soutěže. Pohádka vyhrála první cenu. Karolína byla nesmírně šťastná. Od té doby věděla, jaké bude její povolání. Moc si přála být spisovatelkou. Ve dvaceti poznala Tomáše. Babička ho přijala jako partnera své vnučky s nelibostí. Nedávala to sice příliš najevo, ale Karolína to poznala. Když babička zemřela, byl jediný, kdo jí zbyl. Na náhrobní kámen nechala vytesat babiččin obličej. Hned vedle dědečkova a rodičů. Chodila si tam za nimi "popovídat" když měla nějaké trable a nevěděla si rady. Vypovídala se a náramně se jí ulevilo. Tomáš se tomu vysmíval. Říkal, že mu to nepřijde normální. Proto mu později o svých návštěvách hřbitova přestala říkat. V té době si ale ještě myslela, že jsou spolu šťastni. Bohužel až mnohem později, když do jejich vztahu vstoupila jiná žena pochopila, že vlastně žili jinak než manželé. Žili spolu jako sourozenci, kteří si zbyli. Tomášovi rodiče žili hodně daleko, proto se s nimi stýkali jen velmi zřídka. Taky si bohužel nikdy moc nerozuměli. Návštěvy byly vždy pojaté jako nutnost. Taková slušnost. Tomášova maminka, velmi svérázná paní, vládla dost pevnou rukou. Táta se naučil jí neodporovat, aby měl klid. Většinou mlčel a naslouchal. Když se někdy náhodou vmísil do hovoru, byl okamžitě odbyt, aby mlčel, že ničemu nerozumí. Tak to prostě vzdal. Karolína se mu nakonec vůbec nedivila. Tomáš neměl žádné sourozence, stejně jako ona. Jeho maminka si na něm hodně zakládala. Možná proto návštěvy u jeho rodičů byly vždycky dost náročné.
"Karolíno, vaříš teplé večeře?" zněly otázky jeho matky. "Má Tomáš stále čistě vyprané prádlo?" neodpustila si Karolínu poučovat.
"Mami! Prosím Tě," říkal vždycky Tomáš, ale nedovolil si víc mamince odporovat.
"No, copak, Tomášku," mluvila s ním jako s dítětem, "to jsou v manželství moc důležité věci, nemysli si." Směřovala pohled směrem ke Karolíně, aby svému slovu dala patřičnou váhu. "To, jak vypadá manžel, je vždy vizitkou jeho ženy," dodávala pokaždé.
Den rozvodového stání byl určen poměrně brzy poté, co Karolína podala žádost. Když Tomášovi oznámila, že to bude nejlepší možné řešení, hodně ho tím zaskočila.
"Karolíno, nedělej to!" zvyšoval na ni hlas. "Budeš sama!" evidentně si to užíval.
"Vždyť kromě mě nikoho nemáš. Skoro nevycházíš z tohoto bytu." Jeho jistota, že je na něm naprosto závislá ji přiváděla k šílenství.
" O mě se neboj!" oponovala mu "Zvládnu to!" Ale bylo jí do breku. Věděla, že má Tomáš pravdu. Bude sama. Ale po tom co se jí stalo, byla stejně rozhodnutá, že by chtěla zůstat sama. Žádného muže už nechtěla nikdy ani vidět!
"Taky si uvědom, že po rozvodu spolu nemůžeme zůstat," blafoval, "to by mě teda opravdu zajímalo, kam půjdeš. Kde budeš bydlet? Tento byt je můj! Koupili nám ho moje rodiče." Argumentoval sebevědomě.
"Neboj se, Tomáši. Odstěhuju se," reagovala odměřeně, "můžeš si ten svůj byt od maminky strčit za klobouk!" byla překvapená sama sebou.
"Proč tak ošklivě mluvím?" ptala se v duchu. "Nikdy jsem přece taková nebyla!" Nedomyslela to, přesto, že to bylo tolik samozřejmé. Bude muset z tohoto bytu odejít. Zařízená pracovna, její knihy... kde teď bude psát?
Následující den, když Tomáš odjel do práce, odložila psaní další kapitoly, aby si našla nové bydlení. Na internetu vyhledala stránky realitních kanceláří. Našla několik volných bytů a sjednala si schůzky. Paní v realitní kanceláři byla moc milá. Snažila se jí poradit, ale Karolína se stále nemohla rozhodnout.
"A co byste řekla tomuhle?" zeptala se náhle makléřka.
"Já hledám byt. Tohle je přece dům," odpověděla ji překvapeným hlasem.
"Nabídka je tady teprve ode dneška. Je úplně čerstvá a je opravdu velice výhodná." Makléřka listovala v nabídce, která zatím nebyla ani na internetu, ani v katalogu kanceláře.
"Majitel se oženil, stěhuje se za manželkou do zahraničí," četla podmínky jako by pro sebe, "chtěl by ten dům prodat pokud možno co nejdříve, proto je to velice výhodné," vzhlédla ke Karolíně, "být vámi, alespoň bych o tom zauvažovala."
"Víte, já jsem v domě nikdy nebydlela," snažila se jí vysvětlit své obavy Karolína, "jsem zvyklá být pořád ve městě. Navíc se bohužel s manželem rozvádíme a já zůstanu sama," dodala smutně, "nevím, jestli bych zvládla bydlet v domě." Makléřka se smutně usmála a řekla: "Taky jsem rozvedená. Vím jaké to je."
"Víte co?" navrhla, "domluvíme schůzku s majitelem domu, zajedeme se tam společně podívat a vy se potom rozmyslíte. Co vy na to?" Karolíně to sice připadalo zbytečné, ale nejistě přikývla.
"Ten dům je opravdu nádherný a za výhodnou cenu." Kývala pracovnice kanceláře uznale hlavou, když opět nakoukla do svých prospektů k prodeji. "Jakmile ho veřejně nabídneme, bude prodaný velmi brzy, takže není problém, dát Vám nějaký čas na rozmyšlenou." Karolína nedokázala odmítnout její velkorysou nabídku, proto mírně přikývla.
"Dobře," usmála se makléřka spokojeně, "já ho pro Vás tak týden rezervuji a potom se domluvíme. Podíváte se, dám Vám týden na rozmyšlenou…" pocit, že to bude zbytečné, byl příliš silný, ale Karolína nakonec přeci jen souhlasila. "Dobře, zajedeme se tam podívat. Jenom nevím, jestli Vás nebudu zbytečně okrádat o čas," přiznala upřímně.
"To vůbec nevadí. Je to přece moje práce."
"Musím najít nové bydlení brzy. Rozvodové stání je již za tři týdny."
"Stihneme to." Ujistila ji. "Nebojte se. Když se Vám dům nebude líbit, najdeme nějaký pěkný byt ve městě. Během toho týdne, než si to rozmyslíte, zkusím nějaké byty vyhledat."
"Dobře, děkuji Vám." Karolína se chystala k odchodu. Makléřka na ni ještě zavolala: "Poprosím vás ještě o vaše telefonní číslo. Až zjistím, kdy bude mít majitel domu čas, zavolám Vám," dodala, "pokusím se, aby to bylo co možná nejdříve.
Zavolala hned druhý den.
"Mohla byste dnes?" řekla, "já vím, že je to narychlo, ale majitel nemá v tomto týdnu jiný den čas a my docela spěcháme," dodala.
"Samozřejmě," odvětila Karolína s vděčností v hlase, "děláte to přece pro mě. Jste moc hodná. Děkuji."
"Tak v deset," odvětila makléřka s úlevou, "pan Kratochvíl slíbil, že přijde včas.
"Tohle je pan Kratochvíl, paní Karolína Nováková," představila je. Byl to moc milý pán.
"Víte, já se toho domu zbavuji strašně nerad," řekl smutným hlasem, "jenomže… oženil jsem se, většinu času trávím na Floridě, odkud moje paní pochází," pokrčil rameny, "mám tam svou práci, takže se tady zdržuji velmi málo." Z jeho hlasu sálal smutek. Bylo na něm znát, že je mu líto, že musí dům prodat. " Podle toho také zahrada a celý dům vypadá." Pokračoval.
"Je to tady hodně zanedbané. Nemám nikoho, kdo by se o to staral," rozhlížel se a kroutil hlavou, "proto jsem se rozhodl pro prodej. Chtěl bych, aby byl v dobrých rukou," vděčně pohlédl směrem ke Karolíně, "aby byl nový majitel člověk, kterému se tady bude líbit a měl to tady rád stejně jako já." Karolínin vyděšený pohled směřoval k realitní makléřce.
"Nevím, jestli já budu ta pravá," zašeptala. Makléřka se usmála a povzbudivě ji pohladila po zádech.
"Tak pojďte prosím dál," vyzval je pan Kratochvíl, "a nezouvejte se, nemám uklizeno," zavtipkoval. Provedl je celým domem i zahradou. Karolína byla velmi překvapená, jak se jí tam líbilo. Terasa náležející k ložnici nabízela nádherný výhled po okolní krajině. Ptáci zpívali a vzduch lahodně voněl.
"Tak co? Jak se Vám tady líbí?" pohlédl na ni majitel. "Myslíte, že byste tady mohla být šťastná?" zeptal se ještě. "Nespěchám na Vás. Vím, že si to musíte rozmyslet," pozoroval ji s nadějí, že nakonec dům koupí právě ona. Nevěděl proč, ale cítil, že ona je ta pravá, která si dům zamiluje.
"Budu tady ještě tak čtrnáct dnů. Musím zařídit spoustu věcí na úřadech, než se definitivně odstěhuji na Floridu," řekl, "pokud se rozhodnete, můžete se hned nastěhovat. Dům je vyklizený a připravený pro nového majitele."
"Ano," nejistě, ale mile se usmála, "dám Vám vědět brzy. Děkuji Vám."
Když přišla domů, překvapilo ji, že Tomáš už se také vrátil z práce. Obvykle přijížděl mnohem později. Myslela, že vůbec nebude vědět, že někde byla. Chtěla před ním svůj záměr zatím utajit. Ne že by jí to tolik vadilo. Bylo to už docela jedno. Ale neměla chuť, ani náladu poslouchat jeho otázky typu: "Kde jsi byla?" a podobně. Věděla, že tohle si určitě neodpustí. A bylo to tady. Právě tohohle se chtěla vyvarovat.
"Kde jsi byla?" prohlížel si ji od hlavy k patě. Prošel těsně okolo ní, měla pocit, jako by k ní cestou přičichl. Choval se jako blázen. V duchu se tomu musela smát.
"Podle sebe soudím tebe?" pomyslela si.
Byl zvyklý, že byla stále doma. To, že by sama chodila jinam, než jen nakoupit do marketu nebo na hřbitov vůbec nepřicházelo v úvahu. Když měla párkrát do roka autogramiádu, nebo autorské čtení, byl z toho nervózní víc než ona. Nikdy to nechápala.
"Byla jsem si něco zařídit." Odpověděla sebejistě. "Proč se ptáš?" pokračovala naprosto klidným a vyrovnaným hlasem. Všimla si, že ho to vyvedlo z míry, ale snažil se nedat na sobě nic znát.
"Jen tak," odvětil a podezíravě si ji prohlížel. Už nic neříkala. Odešla do své pracovny, aby měla klid na přemýšlení.
Musí se rozhodnout. Nyní věděla, že to musí udělat rychle. Nemohla se na Tomáše ani podívat. Jeho zrada ji příliš zasáhla a vůbec nevěděla, jak si s tím poradit. Dva dny zvažovala pro a proti.
"Když se rozhodnu, budu mít vlastní dům," říkala si nahlas, aby se ubezpečila, že se toho už nebojí. Musela si upřímně přiznat, že se jí opravdu moc líbil. Také prostředí bylo nádherné. Z ložnice překrásný výhled na krajinu…
Zvažovala, zda se sama v domě nebude bát. Také ji děsila obrovská zahrada. Kdo se o ni bude starat? Neměla s tím vůbec žádné zkušenosti. Kdyby se rozhodla pro dům se zahradou, přála by si, aby byla krásná a udržovaná. A v tom… ji to napadlo. Bude muset sehnat zahradníka, nebo někoho, kdo si s tím poradí. Dům má samostatný malý byt, se zvláštním vchodem. Dá si inzerát. Když se najde někdo, kdo o tu práci bude mít zájem, nebude v domě sama.
"Mám začít nový život?" prohlásila k fotografiím, které měla na svém pracovním stole, "bude to se vším všudy!" usmívala se na obrázky rodičů i své milované babičky. A byla definitivně rozhodnutá. Hned druhý den zavolala do realitní kanceláře.
Její desetileté manželství bylo rozvedeno prvním stáním. Na rozdělení majetku se dohodli předem, děti neměli. Nebyl důvod to zbytečně protahovat. Když přijeli od soudu domů, oznámila Karolína Tomášovi, že se hned druhý den odstěhuje.
"To myslíš vážně?" vykřikl nechápavě, "kam se odstěhuješ? Vždyť přece nemáš kam jít!" kulil na ni nevěřícně oči. Nehodlala jeho výlevy komentovat a odebrala se do své pracovny. Pomalu vyprazdňovala police s knihami a balila do krabic své věci. "Nebo…máš?" stál u dveří pracovny.
"Karolíno!" vykřikoval, jako by byla jeho pubertální dcera, která právě přišla pozdě z rande. "Ty někoho máš!" usoudil náhle.
"Kdo je to?! A jak dlouho to trvá?!"
Jeho otázky ji urážely a popuzovaly zároveň. "Tomáši!" okřikla ho, když už to nevydržela. "Ne! Nikoho nemám!" ubezpečila ho. "Koupila jsem si vlastní dům." Řekla pyšným hlasem. Měla na to právo, protože na sebe opravdu pyšná být mohla. Tomáš si myslel, že bude bydlet v jeho bytě a bude mu za to neskonale vděčná.
"Nevím sice, proč ti to říkám," vzhlédla k němu, "myslím, že teď už je to pouze moje věc, ale když to chceš vědět…"
Znovu na ni vytřeštil oči. "Vlastní dům?" nechápavě kroutil hlavou, "nemůžeš žít v domě!" vykřikl opět, jako starostlivý otec. "Nezvládneš to! Nejsi zvyklá bydlet v domě!" zvyšoval stále hlas.
"O to se nestarej," skočila mu do řeči, "jestli to zvládnu, nebo ne, je už opravdu jen moje věc." Změřila si ho přísným pohledem, protože jeho slova ji opravdu docela naštvala.
"Kde to je?" zeptal se náhle již klidným hlasem, ale cítila z něj napětí.
"Rád Ti pomůžu, když budeš něco potřebovat," oznamoval jí, "v domě musí být mužská ruka," nabízel se bezostyšně, "už dřív jsem přemýšlel, že bychom se mohli přestěhovat na okraj města. Taky jsem uvažoval o koupi malého domečku. Jenom jsem si myslel, že ty bys v domě bydlet nechtěla." Tentokrát vytřeštila oči ona na něj.
"Uvědomuješ si vůbec, co mi to tady nabízíš? Dnes jsme se rozvedli a byl jsi to ty, kdo zničil naše manželství!" nechápavě kroutila hlavou. "Vzpomínáš?!"
"Karolínko, já se nechtěl rozvádět," kňoural. "Bylo to Tvoje rozhodnutí. Přiznám se, že jsem doufal, že i po rozvodu, když tady budeme spolu dál bydlet…to bude časem jako dřív, že mi odpustíš," dál pokračoval ve svém kňourání, "nevěřil jsem, že bys své bydlení tak rychle vyřešila," podsouval jí opět svou jistotu v její neschopnost, postarat se o sebe sama. V tomto ho naprosto zklamala. Evidentně měl problém se s tím vyrovnat.
"Ty nejsi normální!" nevydržela ho už poslouchat. "To přece nemůžeš myslet vážně!" držela se za čelo, protože jí začínala mírně pobolívat hlava. "Bože!" změřila ho svým znechuceným pohledem. "S kým jsem to celých deset let žila?" Tomáš mlčel.
"Stěhovací vůz bude přistaven před domem v osm hodin ráno," oznámila mu, "vezmu si jen své osobní věci a nábytek z pracovny, který jsem zdědila po rodičích. Jestli chceš být u toho, je to na Tobě. Pokud ne, vhodím Ti klíče od bytu do schránky." S těmito slovy mu naznačila, aby ji už nechal na pokoji.
"Kde budu bydlet ti samozřejmě neřeknu. Už tě nikdy nechci vidět, Tomáši." Když to říkala, byla naprosto rozhozená. Opět se o ni pokoušely mdloby a třes.
Poslední noc v tomto bytě…bylo to těžké. Moc těžké. Nemohla usnout.
Stěhování proběhlo celkem rychle a v klidu. Tomáš si vzal volno, aby mohl být u toho, ale do poslední chvíle nemohl uvěřit, že to opravdu udělala, že se doopravdy stěhuje. Stále si myslel, že to nemyslí vážně. Že blafuje. Uvěřil, až zazvonili dva muži ze stěhovací služby a začali nakládat nábytek z pracovny.
"Nechci se rozejít ve zlém, Tomáši," řekla mu, když naložili poslední kus nábytku. "Chtěla bych ti říct, že jsem tě moc milovala a že Ti přeju jen to nejlepší. Opravdu ti ze srdce přeju, abys byl šťastný." Doufala, že její slova zní dostatečně upřímně, protože upřímná opravdu byla.
"Pořád tomu nemůžu uvěřit," opakoval Tomáš znovu, když se chystala k odchodu, "Karolínko, byl bych rád, kdybychom zůstali alespoň přáteli." Překvapilo ji, že se mu při těch slovech zlomil hlas. Do poslední chvíle si myslela, že je to jen jeho pýcha. Že se nemůže vyrovnat s tím, že to byla ona, kdo ho opustil. Ale teď to vypadalo, že je opravdu smutný a že ji možná ještě alespoň trochu miluje. Ale byla tvrdá. Už nemohla, ani nechtěla couvnout. K ničemu by to nevedlo, protože už by mu nikdy nevěřila. Byla přesvědčená o tom, že když to udělal jednou, udělal by to zase.
"To jistě můžeme," snažila se zachovat klid, "ale myslím, že vyhledávat se nebudeme." Odpověděla naprosto vážným hlasem.
"Měj se moc hezky a sbohem." Nasedla do vozu a bylo jí do breku. Opouštěla deset let svého života. Opouštěla svou pracovnu, ve které vznikala všechna její díla, opouštěla Tomáše, kterého tolik milovala. Najednou jí došlo, že přes všechno, co udělal, ho stále ještě miluje. Ale už nebylo cesty zpět. Musí začít znovu a…sama.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 4. listopadu 2015 v 8:01 | Reagovat

Dnes jsem se začetla do této kapitoly a čte se to moc dobře. Musím si postupně přečíst předchozí kapitoly zpětně. Mám ráda příběhy ze života:-)

2 dasatomaskova dasatomaskova | 5. listopadu 2015 v 7:08 | Reagovat

[1]: Tak to jsem moc ráda. V sekci romány najdeš ještě jeden příběh. "Labyrint nálezů a ztrát". Myslím, že by se ti mohl taky líbit.

Díky moc:-))

3 Ježurka Ježurka | Web | 6. listopadu 2015 v 17:03 | Reagovat

Téměř celé jsem to přečetla už včera, ale pak mi zvonil mobil a byl konec se čtením. Dnes jsem se vrátila a jsem ráda, že mohu pokračovat. Opravdu je to krásně napsané.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama