Křivé obvinění - kapitola 6.

1. listopadu 2015 v 10:01 | Dagmar Tomášková |  Romány

Když se "probrala" ze svých myšlenek, naskytl se jí nádherný pohled. Zapadající slunce bylo obzvlášť okouzlující. Obrovská, oranžovočervená koule se krásně vyjímala nad lesem. Postavila se, protáhla a pohlédla na ten nádherný úkaz. Vůbec si nevšimla, že pod terasou stojí Jim a také se zamyšleně dívá tím směrem.
"To je nádhera," špitla nesměle.
"Nádhera je slabé slovo," dodal, "jestli to ode mě nebude moc velká troufalost, řekl bych, že je nádherný večer na procházku," stále se díval nahoru. "Byl bych opravdu moc rád, kdybyste mě doprovodila," řekl nejistě. Karolína se zamyslela. "Proč ne?"řekla, "moc ráda se s Vámi půjdu na chvíli projít. Oba stále jen pracujeme, malá procházka nám vůbec neuškodí." Evidentně tím Jima zaskočila. Radostí nemohl popadnout dech. Myslel si, že s omluvou jeho návrh odmítne.
"Děkuji za pozvání," dodala ještě, "jen se převléknu a za chvíli sejdu dolů."
"Ano, také se převléknu a počkám tady tak za deset minut. Vyhovuje Vám to?"
Usmála se: " Ano. Tak za deset minut nashledanou."
Vešla do ložnice, posadila se na postel a přemýšlela, proč vlastně jeho pozvání na procházku přijala. "Řekla jsem si přece, že si ho budu držet dál od těla. Že s žádným mužským už nechci mít nic společného. Vystačím si sama." Hovořila sama k sobě. "Nikoho přece nepotřebuji."
"Jsi hloupá, Karolíno!" napomenula se. "Přece o nic nejde! Malá procházka vůbec nic neznamená." Ale nemohla si pomoct. Procházka s Jimem, ji lákala a nemohla odolat. Oblékla si dlouhé modré kalhoty a barevné tričko, přes ramena přehodila tenký svetřík, vlasy svázala do drdolu a sešla dolů. Jim, už čekal u brány.
"Promiňte, asi to bylo déle než deset minut," omlouvala se.
"To nevadí, paní Karolíno. Moc Vám to sluší," pronesl s nesmělým, odzbrojujícím úsměvem.
Pomalu kráčeli pěšinkou okolo lesa. Sluníčko zapadalo a Karolína se cítila báječně. Už strašně dlouho jí nebylo tak dobře. Jim tiše kráčel vedle ní.
"Proč nic neříkáte, Jime?" snažila se zahájit konverzaci.
"Nevím co říct," pohlédl jí přímo do očí, "že jsem šťastný, že jste tady se mnou určitě víte," dodal.
"Tak mi povídejte třeba něco o sobě," navrhla, "nějakou dobu už u mě pracujete a já o vás vůbec nic nevím,"snažila se něco o něm dozvědět.
"Já…nevím, jestli povídání o mě může být zajímavé." Sklopil zrak.
"Určitě bych Vás tím dost nudil," evidentně se vyhýbal povídání o něm.
"Nezlobte se, asi jsem moc zvědavá. Omlouvám se," řekla provinilým hlasem. "Tak mi nastiňte třeba vaši představu, jak by měla vypadat zahrada. Jaké s ní máte plány?" pokusila se zachránit situaci a obrátit rozhovor jiným směrem.
Najednou jakoby ožil. Zdálo se, že se mu ulevilo. Pustil se do povídání o zahradě a o kytkách, mluvil, rozhazoval rukama, vysvětloval.
Občas se zarazil a upřeně sledoval, co na to Karolína řekne. Čekal na její souhlas. Jakmile přikývla, spokojeně pokračoval. Přišlo jí to strašně legrační. Tvářila se vážně, ale chvílemi měla co dělat, aby nevybuchla v salvu smíchu.
Bylo jí s ním moc hezky. Když se před nimi najednou objevil dům, byla překvapená, jak strašně rychle to uběhlo. Pomyslela si, že Jim má asi důvod, proč o sobě nechce mluvit. Bylo hloupé se ptát.
Druhý den vyšla na terasu. Stejně jako to dělávala každé ráno. Rozhlížela se po krajině. Vzadu, na konci zahrady zahlédla Jima, jak něco sází. Jeho povídání při včerejší procházce ji natolik zaujalo, že byla zvědavá, co to tam kutí. Spěchala do koupelny, dala si vlažnou sprchu a oblékla se. Rozhodla se, že se za ním zajde podívat. Koutek, který jí slíbil vytvořit, aby měla kde psát své knihy, se rýsoval do nádherné podoby. Růžový keř opět omamně voněl. Jim kolem něj vytrhal všechen plevel a vysokou trávu a tím jeho krása vynikla ještě víc.
"Dobré ráno, Jime. Jste pilný jako včelička," pochválila ho.
"Dobré ráno, paní Karolíno," odvětil na oplátku, "jak jste se vyspala?"
"Spala jsem dobře. Děkuji. Ta večerní procházka mi moc prospěla," usmála se, "ráda bych vám ještě jednou poděkovala."
"Nemáte zač. I pro mě to byla příjemná změna a poděkovat bych měl já Vám," opět jí ukázal své krásné, bílé zuby.
"Taky jsem Vám chtěla říct, abyste mi neříkal paní Karolíno, ale prostě jen Karolíno, jestli Vám to nebude vadit." Možná se trochu začervenala, protože cítila, jak se jí po tvářích rozlilo nepříjemné teplo.
"Rád, paní…teda, promiňte, Karolíno," řekl nejistě, "chtěl jsem za Vámi taky zajít. Odpoledne pojedu do města, protože potřebuji nakoupit nějaké desky a latě. Tak jsem se chtěl zeptat, jestli třeba něco nepotřebujete."
"Taky musím zavolat mámě. Od té doby, co jsem tady, jsem se jí ještě vůbec neozval."
"Ne, díky. Myslím, že mám všechno," zamyslela se, "ale na co proboha potřebujete desky a latě?" zeptala se překvapeně.
"No… chtěl jsem se zeptat, jestli Vás ve Vaší práci nebude rušit, když tady bude trochu randálu." Připadlo jí, jako by ji žádal o svolení pracovat.
"Rád bych Vám tady zpevnil podlahu, abyste si mohla potom vybrat venkovní nábytek," pokračoval, "samozřejmě bych vám ho koupil sám, ale nevím, co se vám líbí a taky by měl být pohodlný, když na něm budete trávit spousty hodin. Kdybyste chtěla, mohli bychom se někdy domluvit, zajet do města a koupit ho společně," navrhoval nesměle.
"No jo, vlastně," přikývla. "To není vůbec špatný nápad, jime. Budu moc ráda, když mi s tím pomůžete. Navrhněte sám, kdy se Vám to bude hodit. Ráda se podřídím. Děláte to přece pro mě a mé pohodlí," řekla s vděčností v hlase.
"Taky bych to tady chtěl trochu zastřešit, abyste mohla psát venku i když bude třeba pršet. Pokud budete samozřejmě chtít…" Jim se zatvářil provinile. "Promiňte, asi už Vám do toho mluvím příliš".
" Ne Jime, vůbec ne." Usmála se. Jeho snažení ji velmi dojímalo. Musela si přiznat, že byla moc ráda, že ho na tu práci přijala.
" Jsem ráda, že Vás tady mám. Sama bych si s tím vůbec neporadila. Jen mě překvapilo, že pro mě chystáte takovou nádheru. Pracujete tady jako zahradník a potřebujete latě a desky…"
Podívali se vzájemně jeden druhému do očí a nahlas se rozesmáli.
"Moc Vám sluší, když se smějete, Karolíno. Rád Vás vidím veselou. Když jsem k Vám přišel pracovat, byla jste taková smutná. Moc smutná."
Poděkovala a rychlými kroky odešla do domu. Jeho slova ji rozhodila. Nechtělo se jí o tom mluvit. Taky si říkala, že když nechce mluvit on o sobě, tak nemusí nic vědět o ní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ježurka Ježurka | Web | 2. listopadu 2015 v 14:48 | Reagovat

Tak jsem dočetla další díl a jsem zvědavá už zase na pokračování. Doufám, že Karolína bude zase šťastná, zasloužila by si to, ne?

2 dasatomaskova dasatomaskova | E-mail | Web | 3. listopadu 2015 v 19:13 | Reagovat

[1]: Pokračování vloženo...děkuji Ježurko:-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama