Křivé obvinění - kapitola 14.

17. listopadu 2015 v 15:52 | Dagmar Tomášková |  Romány

Nemohla se dočkat, až vyjde Jim ze dveří vazební věznice.
"Ahoj," řekla tiše a po tvářích jí tekly obrovské slzy štěstí.
"Ahoj, má krásná vílo," odpověděl a jemně jí je utíral. "Víly přeci nepláčou…něžně připomněl slova její maminky.
"Řekl jsem ti už někdy, že se mnou se nemusíš ničeho bát? Že tě ochráním?"
"Ano, to jsi už říkal," pokusila se ze sebe vypravit mezi vzlyky, protože tohle byla zase slova tatínka.
"Tak právě teď se stal pravý opak," řekl smutným hlasem, "ochránila jsi ty mě." Smutně na ni pohlédl.
"To obyčejně víly dělají," odvětila.
"Hlavně ty kouzelné…" dodal.
Plakala a smála se zároveň. Jim se snažil ze všech sil, aby nic nepoznala, ale Karolína dobře věděla, že má taky na
krajíčku. Na rozdíl od ní byl ale silný a své emoce dokázal udržet na uzdě.
"Rád bych se ti omluvil za svou nedůvěru," jeho hlas zněl velmi odevzdaně. "Moc mě mrzí, že jsem byl tak hloupý a mohl si myslet, že bys mě zradila. Slibuji, že už se to nikdy nebude opak…" položila mu na rty ukazováček na znamení, aby už nic neříkal.
Vděčně se usmál.
"Ráda bych ti něco řekla, Jime," nesměle na něj pohlédla. Jen nevím, jestli je právě teď vhodná chvíle…"
Opatrně a něžně ji pohladil po břiše. "Už nic neříkej, vílo. Myslím, že je nejvyšší čas, abychom šli domů," dodal, "myslím, že si všichni tři potřebujeme pořádně odpočinout. Bylo toho na nás v poslední době tak nějak příliš mnoho."
"Jak to víš?" nechápavě tápala v jeho obličeji.
"Prozradily mi to tvoje nádherné oči," řekl zcela vážným hlasem, "byly najednou takové…jiné. Zbytek jsem si domyslel. Miluju tě, Karolíno. Když někoho miluješ, poznáš na něm všechno."
Byla to nejkrásnější věta, jakou ve svém životě slyšela.
"Jime!" jemně ho odstrčila. "Nic jsi nevěděl!" zlobila se naoko. "Zkusil jsi to a ono ti to zase náhodou vyšlo. Že mám pravdu?" po dlouhé době se jí podařilo maličko se usmát.
Najednou jako by na všechno zlé pomaličku zapomínali. Opět jí potvrdil, že je to muž jejího života.
"Máš pravdu." Řekl. "Je to tak. Zkusil jsem to. Doufal jsem, že je to přesně to, co jsi mi chtěla říct," tvářil se mile. "Ani nevíš, jak moc jsem šťastný, vílo." Jeho oči se mírně zaleskly, ale stále se snažil ovládat.
"Musíme zavolat mamince, abychom jí oznámili, že bude babičkou," řekla potichoučku. Pevně ho uchopila za ruku, jako by se bála, že by o něj mohla přijít. Láskyplně na ni pohlédl a řekl smutným hlasem: "Určitě bude mít velkou radost. Myslím, že by jí to mohlo alespoň trochu zmírnit bolest." Tentokrát slzu udržet nedokázal.
"Ani nevím, jestli se už vrátila. Nedovolili mi jí zavolat." Z jeho hlasu sálalo tisíce výčitek.
"Také bychom měli zajet do města na hřbitov," řekl najednou, "tví rodiče a babička s dědečkem by jistě byli rádi, kdybychom jim tu radostnou zprávu taky oznámili. Co myslíš?"
Nevěděla co říct. Tiše přikývla.
"Miluji tě, Jime. Moc. Strašně moc tě miluji."
Když vycházeli z areálu věznice, potkali policistku, která Jima zatýkala.
"Pan Novák bude souzen pro křivé obvinění," řekla, když oba pozdravila podáním ruky, "na základě Vaší nahrávky, paní Nováková, se ke všemu přiznal."
"Je až neuvěřitelné, čeho všeho jsou lidé schopni," dodala znechuceně a kroutila při tom hlavou, "už byl převezen sem, do vazební věznice." Ukázala tím směrem. "Kromě jiného ho čeká psychiatrické vyšetření.
"Mějte se moc hezky. Přeji Vám hodně štěstí a ještě jednou se Vám pane Holstroji omlouvám za to, že jsme vám neumožnili odlet na pohřeb vašeho otce," řekla, "je mi to vážně moc líto. Věřte mi." Dodala ještě.
"Vaše letenky Vám budou samozřejmě proplaceny."
"Už se nedá nic dělat. Mě je to taky líto." Odvětil Jim. "Nepotřebuju vaše peníze. Výčitky, že jsem se s tátou ani nerozloučil, se nedají vyčíslit penězi." Přeskočil mu hlas. Karolína ho jemně pohladila po rameni.
"Nashledanou."
"To raději ne. Nebo ano, ale úplně někde jinde,"dodala ještě policistka a odcházela.
"Máte někoho, kdo by vám šel za kmotru?" zavolala za nimi, když se ještě otočila a pohlédla směrem ke Karolíninu břichu.
"Nezlobte se, ale pochopila jsem to, když vás pan Holstroj tak láskyplně pohladil po břiše,"usmála se,"bylo to nepřehlédnutelné."
"A víte, že nemáme?" odpověděli současně.
"Bude nám ctí…" dodal ještě Jim, objal Karolínu okolo ramen a pomalu odcházeli. Nejistě a smutně se ohlédla.
Přes všechno co jí udělal…byla z toho smutná.
Dívala se tím směrem. Dívala se směrem… kde si myslela, že by mohl být…

…o jedenáct let později…

Desáté narozeniny si přála oslavit se svými spolužáky.
"Proč ne?" zareagoval Jim a pohladil svou milovanou holčičku po vlasech.
"Něco vymyslíme, že, maminko?" s úsměvem pohlédl směrem ke Karolíně. Na zahradě je spousta místa, myslím, že by to nemusel být problém. Amálka se zaradovala: "a tati, musíme koupit balónky!" pozvedla ukazováček, "spoustu balónků!" jásala.
"To bude krása!"
Karolína pro děti napekla spousty dobrot, společně s Jimem vyzdobili celou zahradu balónky a lampióny.
Oslava probíhala v klidu a pohodě.
"Jůůů!" zajásala náhle Amálka. "Co to bylo?" radovala se, " je to ještě další překvapení?" pohlédla směrem ke Karolíně a Jimovi, když odvrátila zrak od lesa.
Jim a Karolína k sobě vyslali starostlivé pohledy. Oba věděli, co by to mohlo znamenat…

KONEC?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ježurka Ježurka | Web | 17. listopadu 2015 v 17:07 | Reagovat

Dášenko, to bylo krásné čtení! Miluji romány ze života a ještě víc ty s dobrým koncem, i když vím,že život není jen o tom. Jsi opravdu talentovaná a já sem chodím moc ráda. Díky, že jsem tě našla. Nebo ty mně? To je fuk. Prostě jsme se našly a máš ve mně věrnou čtenářku. I básní.

2 dasatomaskova dasatomaskova | E-mail | Web | 17. listopadu 2015 v 17:27 | Reagovat

[1]: Ježurko, já děkuji:-)) Strašně moc!!
taky k tobě strašně ráda chodím:-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama