Křivé obvinění - kapitola 13.

11. listopadu 2015 v 17:58 | Dagmar Tomášková |  Romány

Když Karolína navštívila Jima ve vyšetřovací vazbě, rozplakala se.
Kvůli ní zmeškal pohřeb svého otce. Kvůli ní má problémy se zákonem… Nevěděla, jak se s tím vším má vyrovnat. Poprvé litovala, že mu vstoupila do cesty, že dopustila, aby se do ní zamiloval. Poprvé litovala toho, že se zamilovala ona do něj. Seděli tiše, každý na opačné straně stolu. Připadala si, jako by byli každý na jiném břehu.
"Je to divné," prolomila zoufalé ticho. Jim zvedl hlavu a odměřeně se na ni podíval.
"Jo. Myslíš na to samé jako já?" sledoval ji přivřenými víčky, "jak sakra mohl vědět, jaký je můj původ?" pronesl chladně. "Jak to, že znal celé mé jméno?" nepřestával ji pozorovat. "Nechápu to…"
"Netuším, jak to zjistil, ale mám obavy, že nám nedá pokoj," dodala, "začínám se ho bát". V tom okamžiku jí to došlo. Došlo jí, proč se na ni Jim tak divně díval.
"Jime?" uhnul pohledem. Teď už se na ni vůbec nepodíval.
"To nemůžeš myslet vážně!" pronesla zoufale. "Snad si nemyslíš…" nakonec zvedl hlavu, ale jeho pohled byl stále velmi chladný. Vyděšeně se mu dívala přímo do očí.
"Snad si nemyslíš… že jsem já Tomášovi…Jime?" zatvářil se nešťastně, ale jeho pohled byl stále stejně chladný.
"Prosím tě. Jak tě to vůbec mohlo napadnout?" vzlykla nešťastně. "A proč bych to dělala? Miluju tě. Jak bych ti mohla něco takového udělat?" žadonila, aby znovu získala jeho důvěru.
"Potom si ale nedokážu vysvětlit, jak je možné, že o mně tolik ví," oponoval, "jsem tady krátce a ty jsi jediná, komu jsem to řekl." Trval si na svém.
"Dobře. Jak myslíš!" odsekla, protože už nevěděla, jak jinak by se měla bránit.
"Mrzí mě, že mi nevěříš, ale ještě víc mě mrzí, že by sis o mně mohl myslet něco tak podlého." Zlomil se jí hlas. Vstala od stolu, dlouze na něj pohlédla a zaklepala na zřízence na znamení, že chce okamžitě odejít. Rychle vyběhla z místnosti. Jim zůstal nešťastně sedět u stolu.
"Počkej, moje vílo!" zavolal. "Prosím…" zaslechla jeho hlas, ale už se nedokázala vrátit.
Celou noc probrečela. Nezamhouřila oka. Přemýšlela…a potom ji to napadlo. Hned ráno se rozjela do města.
Navštívila prodejnu, ve které nakupovala šaty na pohřeb. Ulevilo se jí, když tam uviděla stejnou prodavačku, která ji okamžitě poznala a zrudla jako pivoňka.
"Nezlobte se," spustila, aniž by Karolína cokoli řekla, "já…já, se strašně bála," pokračovala, "ten muž mi vyhrožoval. Chtěl vědět, co jste si tady kupovala a o čem jsme si povídaly," vzlykala, "moc se omlouvám, ale všechno jsem mu řekla."
"Co, všechno?" zírala na ni Karolína nevěřícně. "Co všechno jste mu řekla?"
"No…o vašem příteli, o pohřbu…o tom jaké jsme nakonec vybraly šaty," vzlykala, "o tom, že poletíte do Ameriky, protože váš přítel je napůl Indián…chtěl vědět, jak se jmenuje," rozplakala se ještě víc.
"I to jste mu řekla?" vduchu se obviňovala. Mrzelo ji, že byla tak bláhová a pustila si pusu na špacír. Vždyť to byla úplně cizí ženská. Proč jí všechno říkala? A jak je možné, že si to tak pamatovala. Jimovo jméno…Pane bože! Ve své bezmezné zamilovanost byla tak hloupá!
"Já…nechtěla jsem. Promiňte mi to," vytrhla ji z úvah prodavačka.
"Jak víte, proč jsem tady?" zeptala se ještě Karolína.
"Bylo to ve zprávách," odvětila rychle, "viděla jsem to a napadlo mě, že se jedná o vašeho přítele. Taky tam ukazovali vašeho bývalého manžela. Poznala jsem ho."
"Netrapte se tím. Nějak už to zvládnu."
Karolínu její upřímná lítost dojala. "Teď už se stejně nedá nic jiného dělat," řekla při odchodu, aby ji alespoň trochu uklidnila.
"Myslíte, že byste nám pomohla, kdybychom potřebovali, abyste to, co jste mi tady řekla, dosvědčila na policii?" zeptala se, ale nedoufala…
"Ano. Myslím, že ano."
Prodavačka na ni nejistě pohlédla, ale v jejích očích, četla obrovské odhodlání. Karolíniny další kroky vedly přímo do nemocnice.
Když tam viděla Tomáše ležet…zklamal ji. To ano. Ale vidět ho takhle, to ji strašně moc bolelo. Posadila se k němu, pozorovala, jak spí, vzpomínala…
Z přemýšlení ji náhle vyrušil jeho hlas.
"Karolínko, ty jsi tady?" hlesl, "já to věděl. Věděl jsem, že za mnou přijdeš," dodal ještě.
"Ahoj, Tomáši, je mi to moc líto. Mrzí mě, co se ti stalo," mluvila na něj s upřímnou lítostí v hlase.
"Odejdi od něj!" překvapil ji svým rozkazovačným tónem. "Vrať se ke mně! Chybíš mi, moc mi chybíš," snažil se ji přemlouvat.
"Ne, to neudělám, Tomáši!" řekla rozhodně. "Nemůžu se k tobě vrátit!" její hlas zněl tak rozhodně, až ji to samu zaskočilo.
" Zklamal jsi mě a já už takové zklamání nechci nikdy zažít," dodala smutně, "už ti prostě nevěřím."
Zlostně na ni pohlédl.
"Je to násilník! Jednoho dne ti ublíží!" řekl velmi rozhněvaným hlasem. "Podívej se na mě! Podívej se, co provedl se mnou!" přidával na jeho intenzitě.
"Nekřič na mě, Tomáši!" oponovala. "Nevěřím ti!" pohlédla mu zpříma do očí. Uhnul pohledem. To ji přesvědčilo o tom, že nemluví pravdu.
"Nevěřím, že tohle ti udělal Jim," bránila svého přítele ze všech sil, "dokud nebudu mít jistotu, budu stát při něm!"
"Prosím tě, Tomáši, odvolej to strašné obvinění," žadonila, "ty víš stejně dobře jako já, že to neudělal." Nechtěla odcházet z nemocnice ve zlém.
"Tak si jdi!" rozzuřil se. "Jdi si, za tím svým Indiánem! Jdi si za ním do vězení! Vypadni!"
Použil slovo Indián? Nebo se jí to jen zdálo? Už si byla jistá, že Jim to neudělal.
"Tomáši, kdo ti to udělal?!" udeřila na něj. "Jim to nebyl. Vím to jistě!"
Stál si samozřejmě za svým. Co od něj taky mohla čekat jiného?
"A kdo by mi to asi tak udělal?" rozkřikl se. "Nakonec mi řekneš, že jsem si to snad udělal sám, ne?!" při této větě se zarazil. Karolína zpozorněla. Tohle ji vůbec nenapadlo, ale donutilo ji to přemýšlet, jestli by něčeho takového byl schopen. Žili spolu deset let a vlastně se skoro neznali. Nakonec musela s nelibostí připustit, že by toho schopen pravděpodobně byl.
"Teď půjdu na policii a vezmu s sebou jako svědka prodavačku, kterou jsi výhrůžkami donutil, aby ti prozradila Jimův původ." Vytáhla z rukávu svůj triumf.
" Myslím, že je to dostatečný důkaz o tom, že sis to všechno vymyslel." Nepřestávala útočit. Taky mu nechtěla dát příliš prostoru na přemýšlení. Jistě by si zase vymyslel nějakou historku, jak je ta prodavačka blbá. Že si všechno vmyslela, aby ho zničila.
"Myslím, že by to policii mohlo dost zajímat," dodala s úlevou. Vůbec netušila, jak se zachová. Nevěděla, jak na to zareaguje. Doufala jen, že se chytí.
Otočil hlavu k oknu, aby se jí nemusel dívat do očí. Dlouhou dobu tam takto seděli a nikdo nic neříkal.
Ticho prolomila Karolína. "Proč mi to děláš, Tomáši?" vzlykla, "proč mě tak trápíš? Opravdu mi tak moc nepřeješ, abych byla šťastná?"
Snažila se ze všech sil, aby se zase nerozbrečela. To potěšení mu nechtěla dopřát. Tomáše její slova zaskočila. Otočil se zpět k ní a díval se na ni neurčitým pohledem. Mlčel.
Nakonec se stejně rozbrečela.
Jestli to byl důvod, že se ke všemu přiznal, nebo věděl, že už nemá jinou možnost…těžko říct. Najednou promluvil tichým a zlomeným hlasem.
"Všechna ta zranění jsem si způsobil sám," řekl, "promiň, Karolínko. Nemohl jsem se smířit s tím, že tě má jiný muž," stále mluvil potichu.
"Já s tebou byl, když jsi zůstala sama," snažil se jí citově vydírat, "byli jsme spolu přeci tak šťastní…"
Znechuceně na něj pohlédla. Hlavou jí běžely myšlenky, kterých se nedokázala zbavit. Proč hledal někoho jiného, když s ní byl tak šťastný? Proč se vyspal s její spolužačkou, když miloval jen ji?
"Byl jsem to já, kdo ukradl ty věci z jeho pokoje," pokračoval náhle, "chtěl jsem, aby řezné rány byly od zbraní, které visely u něj na zdi". Z jeho slov sálala obrovská nenávist a zloba. Při některých slovech dokonce zatínal zuby.
"Přál jsem si, aby ho zavřeli, až zčerná!" vykřikl a v tom si uvědomil, že Jim už vlastně černý je. Je to přeci Indián. Ironicky se zasmál tomu, co právě řekl. Karolína to pochopila, ale nesmála se. Jeho trapný vtípek jí v žádném případě nerozesmál.
"Tomáši, jak jsi věděl, kde Jim bydlí?" zeptala se. "Přeci jsi tam byl poprvé, nebo ne?" byla to jedna z věcí, kterou stále nechápala.
"Jo, byl jsem tam poprvé!" odsekl.
"Když mě od tebe tak hrubě odehnal, když jsem odcházel, všimnul jsem si otevřených dveří a nakoukl dovnitř. Došlo mi, že je to JEHO pokoj," opět se hloupě usmíval, "taky jsem tam viděl na stěnách ty věci…"
Karolína přemýšlela, jestli je možné, že by za sebou Jim nezavřel dveře. Nakonec jí to došlo. Bylo to kvůli ní. Když Jim uslyšel, jak na sebe s Tomášem křičí, rozběhl se a na dveře jednoduše zapomněl.
"Doma jsem potom přemýšlel, jak se pomstím," pokračoval Tomáš, jako by vyprávěl nějaký příběh. Zřejmě mu vůbec nedocházelo, k čemu se přiznává. "Napadlo mě, že se poraním jeho zbraněmi a pak na něj svedu napadení."
Evidentně si to užíval. "Říkal jsem si, že když bude ve vězení…" už se Karolíně nedíval arogantně do očí. "Po pár dnech jsem se tam vrátil," pokračoval, "chvíli jsem pozoroval, jak na terase píšeš, potom jsem šel pro ty věci. Měl jsem to dokonale promyšlené. Nepotřeboval jsem ani světlo. Odraz tvé lampičky z terasy byl dostačující. Taky jsem tě viděl, jak chodíš okolo oken a díváš se ven. Bylo to legrační."
Nevěřícně na něj vytřeštila oči. "Legrační?"vysoukala ze sebe, "byla jsem strachy bez sebe!"
"Musel jsem počkat, ale překvapili jste mě, když jste vyšli ven z domu. Naštěstí jsem už měl ty věci v batohu, tak jsem rychle utekl,"pokračoval, aniž by vnímal její slova.
"Ale…jak to, že jsem tě neslyšela přijíždět?" zeptala se ještě.
"Auto jsem nechal u lesa," odpověděl vítězoslavně, "říkám, že jsem měl všechno dokonale promyšlené. Když jsem se tam vrátil s těmi nástroji, nebo co to je, poranil jsem se, zabalil je do nějakého trička, co jsem tam také vzal a zahrabal to všechno v lese."
"Jel jsem rovnou do nemocnice. Doktor, co mě přijímal, byl taky pěkný hlupák," jeho titulování kohokoliv už ani nekomentovala. "Zahrál jsem na něj divadlo, jako že jsem zmatený a vyděšený a on mi to spolkl. Dokonalé divadlo," usmíval se. Karolíně připadal jako blázen. "Zbytek už znáš."
"Jak jsi ale věděl, že už tam Jim není?" snažila se z něj vytáhnout co nejvíce informací, "jak jsi věděl, že je se mnou v domě?" nedalo jí, aby se na tohle nezeptala.
"Jezdil jsem tam často," překvapil ji, "sedával jsem u lesa a pozoroval vás dalekohledem." Jeho pohled směřoval ke stropu.
"Vůbec si nedokážeš představit, jak mi bylo, Karolíno!" plivl po ní svou nesmyslnou výčitkou. "Když jsem vás tam viděl, jako dvě hrdličky…" dodal, "nemohl jsem unést, že bys mohla milovat někoho jiného. Ale ty jsi mě přesvědčila o tom, že nemám šanci tě získat zpět. Teď už vím, že navždy budeš patřit JEMU". Opět ten opovržlivý tón v jeho hlase.
"Myslel jsem si, že když bude ve vězení, že se ke mně vrátíš," pokračoval, "myslel jsem si, že bych se přestěhoval k tobě do domku a pořídili bychom si spolu děťátko," při těch slovech se rozplakal. Nikdy ho neviděla brečet. Hodně ji to překvapilo.
"Pozoroval dalekohledem…" opakovala jeho slova a nevěřícně kroutila hlavou.
"Tomáši, ty jsi blázen! Nemáš to v hlavě v pořádku!"
Nevěděla, jestli se jí udělalo špatně z toho, co všechno řekl, nebo z toho, že už to snad mají za sebou.
Vypnula nahrávací zařízení…
Opět jí bylo na zvracení.
Musela okamžitě odejít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ježurka Ježurka | Web | 12. listopadu 2015 v 15:03 | Reagovat

Tak, a zase příště, ale napínáš mne, to tedy ano. Díky za krásné čtení.

2 dasatomaskova dasatomaskova | E-mail | Web | 14. listopadu 2015 v 16:52 | Reagovat

Ježurko, já děkuji tobě za krásné komentíky:-)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama