Křivé obvinění - kapitola 11.

9. listopadu 2015 v 17:14 | Dagmar Tomášková |  Romány

Karolína doufala, že před příjezdem Jimovy maminky bude v naprosté pohodě. Hned ráno ale věděla, že nebude úplně klidná. Všechno jí padalo z rukou, byla nervózní a roztěkaná.
"Ty nebudeš snídat?" zeptal se Jim.
"Ani ne, nějak nemám hlad…" žaludek ji tlačil tak, že nebyla schopná pozřít ani sousto. Jako by v něm měla kámen.
"Copak, lásko?" zavtipkoval. " Špatné sny?" přesně věděl, co se s ní děje.
"Nevím, Jime. Jsem nějaká nervózní," nesdílela jeho dobrou náladu, "cítím se skoro stejně, jako když jsme s Tomášem odjížděli k jeho rodičům. Promiň, že to říkám, ale nemůžu s tím nic dělat," omlouvala se.
Vztahy, které měla s rodiči svého bývalého manžela dobře znal. Vyprávěla mu o Tomášově svérázné matce, o tom, jak jí nikdy nebyla dost dobrá, protože si vedle svého úspěšného syna představovala někoho jiného a vůbec se tím netajila. Byla pro ni jen "obyčejná spisovatelka".
"Copak je to nějaké povolání?" říkala pokaždé.
"Spisovatelka…" kroutila vždycky hlavou.
Karolína mu taky vyprávěla o svém bývalém tchánovi, který se naprosto vzdal svých vlastních názorů, jen aby měl klid a nemusel poslouchat její věčné napomínání.
Tomášova tatínka měla vždycky moc ráda. On jediný se ptal, jak se jí daří. Povídali si spolu o knihách, o tom co právě píše…
Jim taky věděl, co se stalo s jejími rodiči. Věděl, že měli nehodu. Vyprávěla mu o tom. Taky mu říkala, že ji vychovala milovaná babička.
Ani nepostřehla, kdy se k ní přiblížil. Najednou stál za jejími zády, objal ji okolo paží a šeptal jí do ucha: "Říkal jsem ti někdy, že moje máma je skvělá žena?"
"Ano," odpověděla odevzdaně, "to jsi mi už říkal…"
"Tak já pro ni zajedu, tak jak jsme se dohodli, abys to měla za sebou, protože až bude odjíždět, budeš to ty, kdo ji nebude chtít pustit," usmíval se, "budeš prosit, aby tady s námi ještě zůstala." Oba se rozesmáli.
"Já vím. Jsem asi hrozná, že?"
Byla Jimovi moc vděčná za to, že zazvonil u dveří jejího domu. Za to, že ho má a hlavně za to, že je to ten nejlepší chlap, který kdy chodil po této planetě. Nikdy ji nenechal tápat. Nikdy nedovolil, aby se trápila. Dokázal ji pohladit, povzbudit a dodat jí odvahu, kdykoli to potřebovala.
Připravila vše potřebné. Pobíhala po domě, stále něco přenášela. Na malý konferenční stolek položila svícen, který v zápětí zase přenesla jinam, protože jí tam najednou připadal divný…
Když uslyšela zvuk automobilu, rychle se ještě upravila a pomalými kroky šla přivítat Jimovu maminku.
Znala ji z vyprávění a z fotografií, ale paní, která vystoupila z auta, předčila veškerá její očekávání.
Jim říkal, že jeho maminka je krásná žena a měl pravdu. Měl větší pravdu, než si vůbec dokázala představit.
Den uběhl jako voda a nenašla se ani malá chvilička, aby si neměli o čem povídat. Probrali Karolíniny romány, povídali si o práci Jimovy maminky, samozřejmě ji zajímalo, jestli je její syn pracovitý a spolehlivý…to bylo samozřejmě v legraci. Přiznala se také, že neměla moc velkou radost, když jí oznámil, že bude pracovat za městem jako zahradník. Ale to už Karolína samozřejmě věděla od něj.
"Teď musím přiznat, že se mu vůbec nedivím," dodala upřímně, "je tady opravdu moc krásně a taky mám radost, že je s vámi šťastný, Karolínko. A to on je. Věřte mi. To mámy spolehlivě poznají." Usmála se.
V ten okamžik Karolína věděla, po kom má Jim tak nádherný a milý úsměv.
Taky se museli domluvit na věcech týkajících se pohřbu, ale do toho Karolína moc nemluvila. To řešili spíš Jim a jeho maminka. Připadalo jí nevhodné, aby zasahovala do jejich rodinných záležitostí. Přesto, že Jim stále dával najevo, že patří k němu a že se jí to taky týká.
Byla blahem bez sebe. Moc si s Jimovou mámou rozuměly. Přijala ji jako partnerku svého syna bez výhrad a s takovou láskou, že se z toho nemohla vzpamatovat.
Když vstala a oznámila, že už by měla jet domů, nabídla jí Karolína možnost, že by u nich mohla zůstat klidně i několik dní. Že v domě je místa dost a že by byli rádi, kdyby s nimi ještě zůstala. S poděkováním odmítla, že má doma spoustu povinností a závazků. Slíbila, že příště to třeba vyjde.
Karolína z toho byla smutná. Jim na ni šibalsky mrkl.
Oba věděli, co to znamená.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ježurka Ježurka | Web | 10. listopadu 2015 v 17:06 | Reagovat

To jsem napnutá, kdy bude to špatné, co tuším. Raději bych byla, kdyby ne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama