Křivé obvinění - kapitola 10.

8. listopadu 2015 v 9:34 | Dagmar Tomášková |  Romány

"Běž si klidně lehnout, Jime. Nevadí mi to," pohladila ho po hladce oholené tváři, "potřebuji dopsat ještě jednu kapitolu. Asi budu pracovat dlouho do noci. Vidím, jak moc jsi unavený."
Uvědomila si, že kdyby tohle kdysi řekla Tomášovi, byl by naštvaný a musela by jít do ložnice jako poslušný pejsek s ním, přesto, že spolu v podstatě nespali. Připadala si spíš jako jeho chůva, než manželka. Šlo mu jen o to, aby vedle něj někdo ležel. Často přemýšlela, jestli to není nějaká deformace z dětství.
"Promiň, nevím co se děje," řekl Jim provinile, "jsem dnes úplně "nadoraz," omlouval se. "Asi si dám sprchu a půjdu si opravdu lehnout. Jen bych tě obtěžoval svým zíváním," dodal ještě, políbil ji do vlasů a odešel do koupelny.
"Dám si trochu čaje a budu pracovat na terase!" zavolala za ním a napustila do konvice vodu. Než začala voda vřít, rozsvítila na terase lampičku a přinesla deku. Večer už bylo docela chladno, ale měla chuť psát venku. Na čerstvém vzduchu. Chtěla si přikrýt nohy, aby ji tolik nezáblo. Pracovala asi hodinu, když ze zahrady uslyšela divný šramot.
"Co to bylo?" mluvila sama k sobě. Vyklonila se z terasy. Myslela, že uvidí dál, ale nic nezahlédla. Posadila se zpět ke stolku a pokračovala ve psaní. Za nějakou chvíli opět uslyšela stejný, nebo hodně podobný zvuk. Napadlo ji, jestli Jim nesešel do zahrady, jestli si třeba na něco nevzpomněl a nešel to vyřešit. Zdálo se jí sice málo pravděpodobné, že by jí nic neřekl, ale pro jistotu nakoukla do ložnice.
Pravidelně oddychoval, tvrdě spal. Potichu sešla dolů a prohlížela okolí. Chodila po místnostech a vykukovala zavřenými okny. Nic neviděla. Pomyslela si, že se jí to asi jen zdálo, nebo že se po zahradě potuluje divoká kočka, nebo kuna. Jim se nedávno zmínil, že nedaleko domu zahlédl toulavou kočku.
"Mohli bychom jí občas připravit do misky nějaké žrádlo. Bude jistě hladová," říkal. Karolínu dojímalo, jak je hodný a lítostivý. Vrátila se zpět na terasu a usedla k laptopu. Po chvíli se šramot ozval znovu. To už byla docela hodně vyděšená.
"Jime? Jime, nezlob se, že tě budím, ale mám pocit, že se na zahradě něco děje," hladila ho po rameni, aby se nevylekal. Asi hodně tvrdě usnul, protože se prudce posadil a vytřeštil na ni oči.
"Co se děje, vílo? Stalo se něco?" řekl ospale.
"Promiň, je mi moc líto, že tě budím, ale…" zopakovala svou obavu.
"To nevadí. Zajdu se tam podívat," protřel si ospalé oči. "Ničeho se neboj. Hned jsem zpátky." Natáhl na sebe župan a vydal se ke dveřím. Nedalo jí to a pomalu kráčela za ním.
Jim si nedávno pořídil baterku, která vydávala světlo jako halogen. Svítila jasně a hodně daleko. Rozsvítil ještě světlo na schodech do domu. Společně se rozhlíželi po okolí, ale nic neviděli. Dokonce i ten zvuk, který před tím slyšela, najednou utichl.
"Něco se ti asi zdálo, miláčku," ohlédl se Jim směrem k ní. "Nic se tady neděje."
Objal ji okolo ramen a vraceli se zpět do domu.
V tom, jako by někde něco upadlo. Uslyšeli ránu z Jimova bývalého bydlení. Z bytu pro hosty. Okamžitě se rozběhl tím směrem, ale než tam stačil posvítit baterkou, zahlédl jen stín. Někdo utíkal od domu a mířil si to k lesu.
"Jime?!" volala na něj k smrti vyděšená Karolína. "Co to bylo?"
"Asi zloděj," odvětil, "neboj se, už se nevrátí," řekl vážným a zamyšleným hlasem. "Jestli chceš, zůstanu s tebou na terase, abys mohla pokračovat ve psaní a nebála se," dodal ještě.
"Asi už si půjdu taky lehnout," rozhodla se, "dopíšu to zítra. Stejně bych se už nemohla soustředit."
Než se Karolíně podařilo usnout, vnímala každý zvuk, každý pohyb. Srdce jí bušilo jako o závod. Jim byl taky nervózní. Přivinul ji do své náruče. Nakonec v pevném objetí usnuli.
Druhý den se šli společně podívat, jestli se něco neztratilo. Chyběly všechny dárky od Jimova otce. Indiánské nástroje a zbraně. Smutně se rozhlíželi po místnosti.
"K čemu to může někdo potřebovat?" řekl zkroušeným hlasem.
"Měli bychom to nahlásit na policii," dodala tiše Karolína.
"Ne," oponoval Jim, "myslím, že to hlásit nebudeme. Nebylo to nijak zvlášť cenné.
"Ale co když se ten zloděj vrátí?" vznesla svou obavu.
"Ten, už se nevrátí, věř mi. A když ano, tak tě ochráním." Řekl. "Věříš mi?"
"Věřím, ale já…nevím…"
"Kdyby se to ještě opakovalo, okamžitě to oznámíme. Souhlasíš?" pohladil ji po tváři.
"Tak dobře, jak myslíš," odpověděla, ale jistá si vůbec nebyla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ježurka Ježurka | Web | 10. listopadu 2015 v 17:02 | Reagovat

Asi jen zloděj, ne, že?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama