Dárek od táty

17. listopadu 2015 v 19:47 | Dagmar Tomášková |  Vydaná kniha "Duchové jsou mezi námi"
Ještě jedna z povídek, z knihy "Duchové jsou mezi námi"


Dárek od táty

Vstoupila do kuchyně. Její pětiletá dcera seděla u stolu a čekala, až jim oběma připraví snídani.
"Ahoj, tati!" zaslechla.
Sandra to řekla s neskrývanou radostí v hlase.
Prudce se ohlédla. Vyděšeně pozorovala svou malou dcerku, jak upřeně kouká ke kuchyňské lince a usmívá se.
"Nazdar holčičko. Jak se dneska máš?"
"Dobře, tati." Odpovídala k místu, ze kterého nespouštěla oči.
"S kým to tady mluvíš?" zeptala se Marcela opatrně. "No přeci s tátou!" podívala se na ni, jako by ji překvapilo, že se vůbec ptá, a kroutila při tom hlavou.
"Ale miláčku, vysvětlovala jsem ti přece…" snažila se odpoutat její pozornost od toho místa.
"Já vím, mami!" skočila jí do řeči. Nespouštěla při tom oči z kuchyňské linky.
"Ale on za mnou chodí, víš?"

Později si Sandra hrála ve svém pokoji a slyšela, jak maminka povídá babičce: "To přece není možné," vzlykala. "Nemůže to být dědičné. Nebo myslíš, že ano?"
"Já nevím, holčičko. Myslím, že to bude spíš její dětská fantazie. Možná…Petra viděla, nebo slyšela a dělá to jako on. Znáš malé děti. Jsou zvídavé a rády všechno opakují po dospělých," odpověděla jí babička.
"Asi by bylo vhodné navštívit s ní lékaře," dodala.
"Ale…víš, jak to dopadlo s jejím otcem. Taky jsem ho donutila navštívit lékaře a to ho nakonec zabilo. Neunesl, že ho zavřeli na psychiatrii, a vzal si život," nepřestávala plakat máma.
"Copak to tady děláš?" zeptal se táta. "Vždycky jsem ti přece říkal, že nemáš poslouchat rozhovory dospělých lidí. Nedělá se to."
"Já vím, tati. Už neposlouchám. Vážně."


Marcela s mámou, Sandřinou babičkou, stály u dveří dětského pokoje a pozorovaly, jak si Sandra povídá sama se sebou. Vůbec si jich nevšimla a pokračovala ve své samomluvě. Marcela se neubránila slzám, které jí tekly po tvářích.
"Tak, Sáňo, maminka už musí jít do práce a my spolu něco podnikneme," řekla najednou babička. "Máš nějaký nápad?"
"Já…já bych chtěla jít do ZOO, babi!" vykřikla Sandra nadšeně. "Dobrý nápad! Tak dnes půjdeme za zvířátky."
"Měj se moc hezky, holčičko. A buď hodná. Nezlob babičku. Slibuješ?"
Pevně ji objala.
"Mami, pusť mě! To bolí! Já jsem vždycky hodná. A vůbec neposlouchám, o čem si dospělí povídají. Viď, tati?" bránila se Sandra jejímu sevření. Opět na svou dceru dlouze pohlédla a po tváři jí stekla obrovská slza. Rychlými kroky odešla z pokoje.
"Víš co?" táta stál u postýlky a zamyšleně se na ni díval. "Už nebudeme mamince říkat, že mě vidíš. Souhlasíš?"
"Ale proč? Proč jí to nebudeme říkat, tati?" zeptala se zmateně.
"Moc ji to trápí, víš?" odpověděl táta.
"Sandro! Jdeme!" volala babička. "Zvířátka už na nás čekají!"
"Co je, babi, tam v té kleci?"
Rozhlížela se, protože tam zrovna nic neviděla.
"V té kleci bydlí opičky," odpověděla pohotově babička."Jenomže teď jsou asi schované, nebo mají zrovna svačinku a jsou uvnitř, víš?"
"Já vím, tati!" ohlédla se náhle. "Babička mi to už vysvětlila."
"Sandro, s kým to prosím tě mluvíš?"
"S nikým, babi. Jenom si tak hraju," odvětila.

"Ahoj holky! Jak jste se dnes měly?" volala Marcela ode dveří. Zrovna přišla z práce.
"Byly jsme v ZOO, mami! Byly tam žirafy a hroch!" odpověděla pohotově a s nadšením Sandra.
"To jsem moc ráda, že se ti tam líbilo," přivinula ji k sobě. Vzápětí její pohled směřoval k matce. Zakroutila hlavou. Dávala jí tím najevo, že je vše v pořádku. Netušila, že jí záměrně neřekla o tom, že Sandra opět "mluvila s tátou" Nechtěla ji ještě víc znepokojovat. Proto jí nic neřekla.

Příštího dne měla Marcela v zaměstnání nahlášené volno. Rozhodla se, že půjde se svou dcerou na dětské hřiště. Nedaleko domu jedno takové je. Jsou tam houpačky a pískoviště. Když Petr ještě žil, často tam se Sandrou chodili. Když se tam někdy vypravila s nimi, byla z jejich dovádění vyděšená.
"Nemůžu to vidět," říkala Petrovi. "To dítě si s tebou jednou zláme vaz."
Ale Sandra to milovala. Skákala z obrovských výšek a Petr ji chytal do náručí. Vesele se tomu smáli.
"Tati! Chytej mě!" křičela a bez varování skočila. Petr byl naštěstí vždycky připravený.
Petrovy potíže se samomluvou, začaly v době, kdy zemřel jeho táta. Tvrdil, že za ním chodí, že s ním mluví. Sám z toho byl vyděšený. Nevěděl, co má dělat. Když se Marcele svěřil, snažila se ho podpořit. Hlavně se ale snažila mu to rozmluvit.
"To prostě není možné, Petře," uklidňovala ho. "Tvůj otec je mrtvý. Odešel. A ty se s tím musíš smířit."
Když ho přemlouvala, aby navštívil psychiatra, dlouho s ní nesouhlasil. Dokonce se kvůli tomu dost hádali. Když ale hádky přerostly v každodenní problém, rozhodl se, že to zkusí. Příliš ji miloval. Bál se, aby ji neztratil. Věděl, že svůj problém přenáší na celou rodinu. Sandra byla ještě příliš malá. Nic nechápala, ale bylo na ní znát, že ji hádky rodičů moc trápí. Byly jí čtyři, když táta "onemocněl".
Věděla ale, že se něco děje. Vycítila to. Táta už s ní nechodil tak často ven. Byl divný a pořád s někým mluvil. Nikoho ale neviděla. Potom se s ní rozloučil a někam odjel. Maminka říkala, že jel k panu doktorovi a že si ho v nemocnici nějaký čas nechají.
Už ho nikdy neviděla.
A potom za ním šli na hřbitov. Stál tam u toho divného kamene a mával na ni. Maminka tam dávala kytky.
"Mami, proč nejde táta s námi domů? On už nás nemá rád?" zeptala se zklamaným a smutným hlasem.
"Víš, holčičko, táta s námi nemůže jít domů."
"Ale proč, mami? Vždyť tam stál a mával na mě. Tak proč nemůže?"
Dívala se na svou dceru a pomalu začínala tušit, že bude mít stejný problém jako její táta.

Dětské hřiště bylo plné dětí. Sandra se okamžitě rozběhla za svou kamarádkou Adélkou.
"Adélko! Adélko!" volala na ni z dálky. Adélčina maminka seděla na nedaleké lavičce a pozorovala děti, jak si společně hrají. Marcela usedla vedle ní.
"Dobrý den," pozdravily se vzájemně. Povídaly si a společně pozorovaly hrající si děti.
"Tati, chytej mě!" zaslechla náhle Sandřin hlas a vyběhla tím směrem. Sandra byla připravená skočit z obrovské výšky. "Ne! Sandro! Ne!" křičela a utíkala, co jí síly stačily. Jenže…ona skočila.
Když dopadala směrem k zemi, jako by se najednou její pád zpomalil. Na konci to vypadalo, jako by ji na zem někdo postavil. S radostným smíchem běžela za ostatními dětmi. Volání vůbec nevnímala.
"Co to sakra bylo?" říkala si Marcela polohlasem a nebyla schopná udělat jediný krok. Jako by její nohy přirostly k zemi, jako by byly z kamene.
"Sandro! Pojď sem! Už půjdeme domů!" volala na svou dceru jako smyslů zbavená. Adélčina maminka ji pozorovala a v očích měla divný výraz. Musí si myslet, že jsem blázen, pomyslela si, ale nic nemohlo změnit její rozhodnutí jít okamžitě domů. Byla vyděšená. Byla strašně moc vyděšená. Točila se jí hlava a celá se třásla. Sandra k ní zklamaně přiběhla.
"Můžu si ještě jednou skočit, mami?" zaskřehotala.
"Ne! Nemůžeš! Řekla jsem, že jdeme domů!"
Pevně ji uchopila za ruku, aby se snad nerozběhla a neutíkala za dětmi. Vlekla ji směrem ven ze hřiště.
"Ale proč? Proč nemůžu?" vzlykala. "Táta by mě zase chytil!" zvyšovala hlas. "Vždycky mě chytí!"
"Táta je mrtvý! Nemůže tě chytit! Chápeš to už konečně?!" křičela a plakala zároveň. Popadla ji za ramena a vší silou s ní třásla. "Proboha, co to dělám?!" okřikla se, když si to uvědomila. "Ježíši… promiň! Promiň mi to, holčičko moje," omlouvala se. Držela se za čelo a pochodovala sem a tam, aby se uklidnila. Sandra stála na stejném místě jako hromádka neštěstí a tiše vzlykala.
"Jsi zlá," řekla najednou polohlasem. "Táta by mi to nikdy neudělal."
Ta slova jí projela, jako by jí do srdce vráželi ostrý nůž. Její dcera najednou zvedla hlavu a dívala se směrem k ní. V jejích očích zahlédla nenávistný pohled. Bolelo to. Strašně moc to bolelo.

V noci nemohla spát. Přemýšlela. Přemýšlela o tom, jestli mohl Petr Sandru ovlivnit v tom, co teď stále dokolečka tvrdí. Že mluví se svým zesnulým otcem. Zvažovala, jestli by byl ve svém trápení natolik sobecký, že by do toho zatahoval v té době teprve čtyřleté dítě. Sandra nechápala ani to, že je její otec po smrti. Na jeho pohřeb ji záměrně nevzala. Chtěla ji ušetřit toho stresu a trápení. Myslela si, že to pro ni bude takto lepší. Nyní si tím ale nebyla tak úplně jistá. Možná by jí teď lépe vysvětlovala, že pohřeb se koná proto, že její tatínek umřel a že už ho nikdy neuvidí.
Blížil se den Marceliných pětatřicátých narozenin. Vůbec je nechtěla slavit. Neměla na oslavu ani pomyšlení.
"Proč bys neslavila? Vůbec o nic se nemusíš starat, ale oslava zkrátka bude!" řekla odměřeně její matka. "Zasloužíš si to a potřebuješ přijít na jiné myšlenky. Musíš jít dál. Nemůžeš se do konce života už jen trápit."

"Děkuji, miláčku," pokusila se obejmout svou dceru, když jí předávala narozeninový dárek. Vybírala ho společně s babičkou. Ale Sandra se od ní odtáhla, uklonila se a začala zpívat. Vesele si u toho podupovala nohou. Marcela si přikryla ústa dlaní. Opět jí po tvářích tekly obrovské slzy. Nechápala.
Dávno zapomněla. Zapomněla na tuhle písničku, kterou s Petrem milovali. Často si ji zpívali a vždycky se u toho hodně nasmáli. Byla moc veselá a vtipná. Petr si u toho podupoval nohou a vypadal moc legračně. Nemohla popadnout dech, jak se tomu musela vždycky smát. Ale to bylo dávno před tím, než se Sandra narodila. Bylo to v době, kdy spolu jen chodili, dávno před jejich svatbou.
Když se narodila milovaná holčička, nějak na to zapomněli. Přesně tak, jako Petr, to nyní dělala jejich dcera. Marcela si uvědomila, jak strašně moc je svému otci podobná. Výraz obličeje a podupávání nohou do rytmu dávno zapomenuté písničky ji rozesmál stejně jako před léty. Sandra ji nemohla znát. Nemohla ani vidět, jak to Petr dělal. Kdyby ji to naučil, když ještě žil, věděla by to. Vždycky se okamžitě pochlubila. Nikdy to nevydržela a všechno "vyslepičila", jak říkával její otec.
"Co to děláš, miláčku?" zeptala se mezi vzlyky.
"To je tvůj dárek, mami. Dárek od táty. Říkal to tak," odpověděla bez zaváhání Sandra.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | E-mail | Web | 22. února 2016 v 21:30 | Reagovat

Krásně autentické.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama