Listopad 2015

Mlsní myšáci

27. listopadu 2015 v 17:37 | Dagmar Tomášková |  Pohádky a říkanky pro děti

Myšáci

Tři myšáci uličníci
objevili na polici
kousky sýra lákavé,
žluťoučké a voňavé.

Hned nahoru vyšplhali,
z toho sýra ochutnali
a když měli plná bříška
do pelíšku pospíchali.



Mlsní myšáci

V jedné komoře, která patří k velikánskému domu se usídlili tři mlsní myšáci. Všude lezli, šramotili a snědli vše, co uviděli. Byli tak mlsní, že je z toho všeho jídla často rozbolela bříška.
"To není možné!" křičela jednoho dne paní Nováková. "Už je zase všechen sýr pryč!" volala na pana Nováka.
Pan Novák přišel za ní do komory a kroutil hlavou: "vypadá to, že se nám tady usídlily myši," povídal, "budeme je muset vyhnat, jinak nám všechno sní."
Tak se stalo, že nastražil pastičky. Ale na naše tři myšáky si nepřišel. Prokoukli jeho léčku a pastičkám se z daleka vyhýbali.
Druhý den paní Nováková opět lamentovala: "už je zase všechno snědené!"
"To není možné!" křičel pan Novák. "To jsou ale mlsouni!"
Myšáci, ukrytí ve svém pelíšku se jen chichotali, ale to ještě netušili, že pan Novák na ně vymyslel další léčku. Všechen sýr vložil do krabice a nechal otevřené víčko. V noci, když už byl všude kolem klid, vylezli myšáci ze svého úkrytu a vrhli se na sýr. Najednou: cvak! A víčko se zaklaplo. Zůstali uvězněni v krabici.
"Proboha!" vzlykali. "Co budeme dělat?" Ale ať dělali, co dělali, z krabice se dostat nedokázali.
Ráno přišla do komory jako vždy paní Nováková.
"Ale, ale copak to tu máme?" Nakoukla do krabice a řekla: "tak tady jste, mlsouni." Myšáci se krčili v rohu, ani nedýchali. Pan Novák se také přišel podívat na ty mlsouny.
"Tak!" řekl: "teď vás odnesu k lesu a pustím vás tam. Ale to vám povídám: ať už vás u nás nikdy nevidím!"
Myšáci byli tak vyděšení, že pelášili, co jim nohy stačili. A kdyby tolik nemlsali, tak by pelášili ještě rychleji. Domu pana Nováka a paní Novákové se už zdaleka vyhýbali.

Osud

18. listopadu 2015 v 18:23 | Dagmar Tomášková |  Poezie
Osud, tak jako jarní vánek
poslal k mým dveřím vzácný dar
Vrátil mi klidný, sladký spánek
když spolu s tebou vešel dál

Já pozvala vás bez váhání
svou lásku se svým osudem
s touhou, to velké štěstí chránit
splnit si nejtajnější sen

Můj dík je jako pohlazení
já šeptám:"Díky, OSUDE!"
Za lásku, štěstí, pochopení
za krásný příběh…
…šťastný den...

Zajda Stydlík

18. listopadu 2015 v 18:19 | Dagmar Tomášková |  Pohádky a říkanky pro děti

Kdopak se to smutně kouká,
ukrývá se pod strání?
Vyplašený zajda Stydlík,
hluk mu hrůzu nahání.

V dáli slyšel velkou ránu
vylekal se, chudáček.
Strašlivě ho vyděsila.
Zpotil se mu čumáček.

O STYDLIVÉM ZAJÍČKOVI

Na stráni pod lesem se jednoho dne narodil zajíček. Máma zaječice byla tuze pyšná na svého malého zaječího kluka. Jenomže tento náš zajíček byl maličký a strašlivě stydlivý.
Jak rostl, byl stydlivější a bázlivější. Pokaždé, když uslyšel v lese šramot, vyděsil se tak, že se schovával za zády své zaječí mámy.
"Neboj se, ušáčku," říkávala mu, "to nic není."

Jenomže zajda se stále bál. Když zapraskala halouzka, nebo taky když spadla ze stromu šiška. Jednoho dne se zaječí máma rozhodla, že musí svého malého stydlíka naučit, jak se nebát.
"Když uslyšíš šramot, nejdříve se rozhlédneš," povídala mu, "my zajíci máme velmi rychlé nohy a umíme dobře kličkovat. Kdyby se blížilo nebezpečí, rychle se rozběhneš a schováš se v lese."Zajda přikyvoval, ale stále se ukrýval za jejími zády.

Jednou, když se vypravili na pole, aby si smlsli na zeleném lupeníčku, vyběhl proti nim obrovský pes. Byl to Alan. Rafan místního hajného. Zajda se opět ukryl za zády své zaječí mámy. Jen vykukoval a vyděšeně se díval na běžícího Alana.
"Utíkej!" vykřikla zaječice. Ale když se chtěla rozběhnout, nožka se jí zapletla mezi lupení. Nemohla ji vytáhnout.
"Utíkej, Zajdo!" křičela.
Zajda se už, už chtěl rozběhnout k lesu, ale když viděl, jak jeho zaječí máma nemůže uniknout, postavil se mezi ní a Alana.
Zaječici se mezi tím podařilo z lupení vyvléknout. Oba se rozběhli a Alanovi utekli.
Tak se stalo, že se z malého stydlivého zajíčka stal velikánský hrdina.

Dárek od táty

17. listopadu 2015 v 19:47 | Dagmar Tomášková |  Vydaná kniha "Duchové jsou mezi námi"
Ještě jedna z povídek, z knihy "Duchové jsou mezi námi"


Dárek od táty

Vstoupila do kuchyně. Její pětiletá dcera seděla u stolu a čekala, až jim oběma připraví snídani.
"Ahoj, tati!" zaslechla.
Sandra to řekla s neskrývanou radostí v hlase.
Prudce se ohlédla. Vyděšeně pozorovala svou malou dcerku, jak upřeně kouká ke kuchyňské lince a usmívá se.
"Nazdar holčičko. Jak se dneska máš?"
"Dobře, tati." Odpovídala k místu, ze kterého nespouštěla oči.
"S kým to tady mluvíš?" zeptala se Marcela opatrně. "No přeci s tátou!" podívala se na ni, jako by ji překvapilo, že se vůbec ptá, a kroutila při tom hlavou.
"Ale miláčku, vysvětlovala jsem ti přece…" snažila se odpoutat její pozornost od toho místa.
"Já vím, mami!" skočila jí do řeči. Nespouštěla při tom oči z kuchyňské linky.
"Ale on za mnou chodí, víš?"

Později si Sandra hrála ve svém pokoji a slyšela, jak maminka povídá babičce: "To přece není možné," vzlykala. "Nemůže to být dědičné. Nebo myslíš, že ano?"
"Já nevím, holčičko. Myslím, že to bude spíš její dětská fantazie. Možná…Petra viděla, nebo slyšela a dělá to jako on. Znáš malé děti. Jsou zvídavé a rády všechno opakují po dospělých," odpověděla jí babička.
"Asi by bylo vhodné navštívit s ní lékaře," dodala.
"Ale…víš, jak to dopadlo s jejím otcem. Taky jsem ho donutila navštívit lékaře a to ho nakonec zabilo. Neunesl, že ho zavřeli na psychiatrii, a vzal si život," nepřestávala plakat máma.
"Copak to tady děláš?" zeptal se táta. "Vždycky jsem ti přece říkal, že nemáš poslouchat rozhovory dospělých lidí. Nedělá se to."
"Já vím, tati. Už neposlouchám. Vážně."


Marcela s mámou, Sandřinou babičkou, stály u dveří dětského pokoje a pozorovaly, jak si Sandra povídá sama se sebou. Vůbec si jich nevšimla a pokračovala ve své samomluvě. Marcela se neubránila slzám, které jí tekly po tvářích.
"Tak, Sáňo, maminka už musí jít do práce a my spolu něco podnikneme," řekla najednou babička. "Máš nějaký nápad?"
"Já…já bych chtěla jít do ZOO, babi!" vykřikla Sandra nadšeně. "Dobrý nápad! Tak dnes půjdeme za zvířátky."
"Měj se moc hezky, holčičko. A buď hodná. Nezlob babičku. Slibuješ?"
Pevně ji objala.
"Mami, pusť mě! To bolí! Já jsem vždycky hodná. A vůbec neposlouchám, o čem si dospělí povídají. Viď, tati?" bránila se Sandra jejímu sevření. Opět na svou dceru dlouze pohlédla a po tváři jí stekla obrovská slza. Rychlými kroky odešla z pokoje.
"Víš co?" táta stál u postýlky a zamyšleně se na ni díval. "Už nebudeme mamince říkat, že mě vidíš. Souhlasíš?"
"Ale proč? Proč jí to nebudeme říkat, tati?" zeptala se zmateně.
"Moc ji to trápí, víš?" odpověděl táta.
"Sandro! Jdeme!" volala babička. "Zvířátka už na nás čekají!"
"Co je, babi, tam v té kleci?"
Rozhlížela se, protože tam zrovna nic neviděla.
"V té kleci bydlí opičky," odpověděla pohotově babička."Jenomže teď jsou asi schované, nebo mají zrovna svačinku a jsou uvnitř, víš?"
"Já vím, tati!" ohlédla se náhle. "Babička mi to už vysvětlila."
"Sandro, s kým to prosím tě mluvíš?"
"S nikým, babi. Jenom si tak hraju," odvětila.

"Ahoj holky! Jak jste se dnes měly?" volala Marcela ode dveří. Zrovna přišla z práce.
"Byly jsme v ZOO, mami! Byly tam žirafy a hroch!" odpověděla pohotově a s nadšením Sandra.
"To jsem moc ráda, že se ti tam líbilo," přivinula ji k sobě. Vzápětí její pohled směřoval k matce. Zakroutila hlavou. Dávala jí tím najevo, že je vše v pořádku. Netušila, že jí záměrně neřekla o tom, že Sandra opět "mluvila s tátou" Nechtěla ji ještě víc znepokojovat. Proto jí nic neřekla.

Příštího dne měla Marcela v zaměstnání nahlášené volno. Rozhodla se, že půjde se svou dcerou na dětské hřiště. Nedaleko domu jedno takové je. Jsou tam houpačky a pískoviště. Když Petr ještě žil, často tam se Sandrou chodili. Když se tam někdy vypravila s nimi, byla z jejich dovádění vyděšená.
"Nemůžu to vidět," říkala Petrovi. "To dítě si s tebou jednou zláme vaz."
Ale Sandra to milovala. Skákala z obrovských výšek a Petr ji chytal do náručí. Vesele se tomu smáli.
"Tati! Chytej mě!" křičela a bez varování skočila. Petr byl naštěstí vždycky připravený.
Petrovy potíže se samomluvou, začaly v době, kdy zemřel jeho táta. Tvrdil, že za ním chodí, že s ním mluví. Sám z toho byl vyděšený. Nevěděl, co má dělat. Když se Marcele svěřil, snažila se ho podpořit. Hlavně se ale snažila mu to rozmluvit.
"To prostě není možné, Petře," uklidňovala ho. "Tvůj otec je mrtvý. Odešel. A ty se s tím musíš smířit."
Když ho přemlouvala, aby navštívil psychiatra, dlouho s ní nesouhlasil. Dokonce se kvůli tomu dost hádali. Když ale hádky přerostly v každodenní problém, rozhodl se, že to zkusí. Příliš ji miloval. Bál se, aby ji neztratil. Věděl, že svůj problém přenáší na celou rodinu. Sandra byla ještě příliš malá. Nic nechápala, ale bylo na ní znát, že ji hádky rodičů moc trápí. Byly jí čtyři, když táta "onemocněl".
Věděla ale, že se něco děje. Vycítila to. Táta už s ní nechodil tak často ven. Byl divný a pořád s někým mluvil. Nikoho ale neviděla. Potom se s ní rozloučil a někam odjel. Maminka říkala, že jel k panu doktorovi a že si ho v nemocnici nějaký čas nechají.
Už ho nikdy neviděla.
A potom za ním šli na hřbitov. Stál tam u toho divného kamene a mával na ni. Maminka tam dávala kytky.
"Mami, proč nejde táta s námi domů? On už nás nemá rád?" zeptala se zklamaným a smutným hlasem.
"Víš, holčičko, táta s námi nemůže jít domů."
"Ale proč, mami? Vždyť tam stál a mával na mě. Tak proč nemůže?"
Dívala se na svou dceru a pomalu začínala tušit, že bude mít stejný problém jako její táta.

Dětské hřiště bylo plné dětí. Sandra se okamžitě rozběhla za svou kamarádkou Adélkou.
"Adélko! Adélko!" volala na ni z dálky. Adélčina maminka seděla na nedaleké lavičce a pozorovala děti, jak si společně hrají. Marcela usedla vedle ní.
"Dobrý den," pozdravily se vzájemně. Povídaly si a společně pozorovaly hrající si děti.
"Tati, chytej mě!" zaslechla náhle Sandřin hlas a vyběhla tím směrem. Sandra byla připravená skočit z obrovské výšky. "Ne! Sandro! Ne!" křičela a utíkala, co jí síly stačily. Jenže…ona skočila.
Když dopadala směrem k zemi, jako by se najednou její pád zpomalil. Na konci to vypadalo, jako by ji na zem někdo postavil. S radostným smíchem běžela za ostatními dětmi. Volání vůbec nevnímala.
"Co to sakra bylo?" říkala si Marcela polohlasem a nebyla schopná udělat jediný krok. Jako by její nohy přirostly k zemi, jako by byly z kamene.
"Sandro! Pojď sem! Už půjdeme domů!" volala na svou dceru jako smyslů zbavená. Adélčina maminka ji pozorovala a v očích měla divný výraz. Musí si myslet, že jsem blázen, pomyslela si, ale nic nemohlo změnit její rozhodnutí jít okamžitě domů. Byla vyděšená. Byla strašně moc vyděšená. Točila se jí hlava a celá se třásla. Sandra k ní zklamaně přiběhla.
"Můžu si ještě jednou skočit, mami?" zaskřehotala.
"Ne! Nemůžeš! Řekla jsem, že jdeme domů!"
Pevně ji uchopila za ruku, aby se snad nerozběhla a neutíkala za dětmi. Vlekla ji směrem ven ze hřiště.
"Ale proč? Proč nemůžu?" vzlykala. "Táta by mě zase chytil!" zvyšovala hlas. "Vždycky mě chytí!"
"Táta je mrtvý! Nemůže tě chytit! Chápeš to už konečně?!" křičela a plakala zároveň. Popadla ji za ramena a vší silou s ní třásla. "Proboha, co to dělám?!" okřikla se, když si to uvědomila. "Ježíši… promiň! Promiň mi to, holčičko moje," omlouvala se. Držela se za čelo a pochodovala sem a tam, aby se uklidnila. Sandra stála na stejném místě jako hromádka neštěstí a tiše vzlykala.
"Jsi zlá," řekla najednou polohlasem. "Táta by mi to nikdy neudělal."
Ta slova jí projela, jako by jí do srdce vráželi ostrý nůž. Její dcera najednou zvedla hlavu a dívala se směrem k ní. V jejích očích zahlédla nenávistný pohled. Bolelo to. Strašně moc to bolelo.

V noci nemohla spát. Přemýšlela. Přemýšlela o tom, jestli mohl Petr Sandru ovlivnit v tom, co teď stále dokolečka tvrdí. Že mluví se svým zesnulým otcem. Zvažovala, jestli by byl ve svém trápení natolik sobecký, že by do toho zatahoval v té době teprve čtyřleté dítě. Sandra nechápala ani to, že je její otec po smrti. Na jeho pohřeb ji záměrně nevzala. Chtěla ji ušetřit toho stresu a trápení. Myslela si, že to pro ni bude takto lepší. Nyní si tím ale nebyla tak úplně jistá. Možná by jí teď lépe vysvětlovala, že pohřeb se koná proto, že její tatínek umřel a že už ho nikdy neuvidí.
Blížil se den Marceliných pětatřicátých narozenin. Vůbec je nechtěla slavit. Neměla na oslavu ani pomyšlení.
"Proč bys neslavila? Vůbec o nic se nemusíš starat, ale oslava zkrátka bude!" řekla odměřeně její matka. "Zasloužíš si to a potřebuješ přijít na jiné myšlenky. Musíš jít dál. Nemůžeš se do konce života už jen trápit."

"Děkuji, miláčku," pokusila se obejmout svou dceru, když jí předávala narozeninový dárek. Vybírala ho společně s babičkou. Ale Sandra se od ní odtáhla, uklonila se a začala zpívat. Vesele si u toho podupovala nohou. Marcela si přikryla ústa dlaní. Opět jí po tvářích tekly obrovské slzy. Nechápala.
Dávno zapomněla. Zapomněla na tuhle písničku, kterou s Petrem milovali. Často si ji zpívali a vždycky se u toho hodně nasmáli. Byla moc veselá a vtipná. Petr si u toho podupoval nohou a vypadal moc legračně. Nemohla popadnout dech, jak se tomu musela vždycky smát. Ale to bylo dávno před tím, než se Sandra narodila. Bylo to v době, kdy spolu jen chodili, dávno před jejich svatbou.
Když se narodila milovaná holčička, nějak na to zapomněli. Přesně tak, jako Petr, to nyní dělala jejich dcera. Marcela si uvědomila, jak strašně moc je svému otci podobná. Výraz obličeje a podupávání nohou do rytmu dávno zapomenuté písničky ji rozesmál stejně jako před léty. Sandra ji nemohla znát. Nemohla ani vidět, jak to Petr dělal. Kdyby ji to naučil, když ještě žil, věděla by to. Vždycky se okamžitě pochlubila. Nikdy to nevydržela a všechno "vyslepičila", jak říkával její otec.
"Co to děláš, miláčku?" zeptala se mezi vzlyky.
"To je tvůj dárek, mami. Dárek od táty. Říkal to tak," odpověděla bez zaváhání Sandra.

Devět životů

17. listopadu 2015 v 19:16 | Dagmar Tomášková |  Vydaná kniha "Duchové jsou mezi námi"
Rozhodla jsem se dnes přidat ještě jednu povídku. Jedná se o povídku z vydané knížky "Duchové jsou mezi námi".


Devět životů

"Kočičko!" hledali celý den. "Mourku, kdepak jsi?!" volali. "Čičííí!!"
Po kocourovi jako by se země slehla. Prohledali už všechno, ale nikde ho nenašli.
"To není možné…" povídala Renáta se slzami v očích. "Přece se nemohl propadnout do země."
Tomáš ji pohladil po rameni. "Asi se zatoulal. To dospělí kocouři někdy dělají."
"Já vím. Ale…"
"Určitě se brzy vrátí, uvidíš," skočil jí do řeči.
Přestala o tom mluvit, ale obešla ještě jednou dům, aby se přesvědčila, že nikde není. Mourek byl kocourek jejich dcery Adélky. Byla velmi šikovná. Moc krásně kreslila, proto ji přihlásili do výtvarného kroužku. V devíti letech se zúčastnila projektu "Kreslení v přírodě". Děti byly ubytovány v horské chatě, která během jejich pobytu vyhořela. Mezi těmi, které neštěstí nepřežili, byla i Adélka.

Renáta skončila v péči psychiatrů. Po návratu z léčebny jí moc pomohlo, že po jejich milované Adélce zbyl Mourek.
Adélka si kočičku moc přála.
"Až budeš větší, kočičku ti pořídíme," slíbili jí rodiče, když jí byly čtyři roky.
"Už jsem dost velká, mami?" zeptala se těsně před pátými narozeninami. "Přála bych si k narozeninám koťátko," dívala se na ni tak prosebně, že Renáta nedokázala odmítnout.
"Já…myslím, že už bychom koťátko pořídit mohli. Viď, tatínku?" mrkla jedním okem směrem k Tomášovi.
"No, já bych taky řekl," usmíval se. "Ale koťátko není hračka, Adélko," řekl přísně.
"Je to živý tvor a musíš se o ně dobře starat. Musíš mu dávat mlíčko…"
"Budu! Budu se o ně starat!" volala radostně. "Vím, jak se mám starat o koťátko!" nepřestávala samou radostí křičet. "Janička ze školky má doma taky koťátko a povídaly jsme si o tom!"

"Dnes máš narozeniny, Adélko," usmívala se Renáta o několik dní později. "Co bys řekla tomu, že bychom zajeli pro dárek?" Adélka věděla, že přišel ten správný den. Samou radostí vykřikla: "Jo! Pojedeme pro Mourka!"
"Ty už máš vymyšlené dokonce i jméno?" divili se Renáta i Tomáš současně.
"Ano." Adélka se tvářila důležitě. "Prozradila jsem ho i Janičce ve školce," dodala vážně.
Rychle připravila malý košíček, který s tátou nedávno koupili pro jejího mazlíčka.
"Abych měla koťátko v čem odnést domů, víš, mami?" povídala Renátě, když jí košík ukazovala.
"No jo! To je pravda! Na to bych úplně zapomněla," smála se a kroutila hlavou.
"Ještě že tě máme, Adélko. Ty myslíš úplně na všechno."
Přijeli k paní, jejíž kočce Madlence se nedávno narodila koťátka. Tomáš návštěvu předem domluvil.
"Madlenka je moc pěkné jméno pro kočičku," řekla Adélka.
Koťátek bylo pět.
"To je ale náhoda," povídala Renáta. "Pět koťátek a páté narozeniny."
"Tak, Adélko, můžeš si vybrat, které chceš, když máš ty narozeniny," řekla ta milá paní s úsměvem.
Adélka poklekla a jedno z koťátek se k ní okamžitě rozběhlo. Bylo celé černé, jen na čele mělo bílou skvrnu. Vypadalo to, jako by to byla malá mapka.
Lísalo se k ní a olizovalo jí ruku. Byla blahem bez sebe. Renáta se nemohla nabažit pohledu na její šťastnou tvářičku.
"Myslím, Adélko, že tohle koťátko je to pravé," řekl Tomáš. "Protože si tě samo vybralo."
"Pojď ke mně, Mourečku můj malinkatej," řekla Adélka a uložila koťátko do košíku.

Kotě rostlo jako z vody. Adélka se o ně pečlivě starala.
"Mamíí!" přiběhla mnohokrát s Mourkem v náruči. "Mourek vylezl na strom a spadl dolů!" volala nešťastně. Jindy zase vyšplhal na okno terasy…
"Neboj se, Adélko," vysvětlovala jí Renáta. "Kočka má devět životů. Většinou se jí nic nestane."
Adélka to nechápala: "Ale…to už je asi osmý…" plakala, když se to stalo poněkolikáté.

Byl pochmurný podzimní den. Renáta seděla v houpacím křesle na terase, zabalená v teplé dece, popíjela mátový čaj a rozhlížela se po okolí. Myslela při tom na Adélku, vzpomínala.
Se ztrátou svého dítěte se matka nevyrovná nikdy, ale z nejhoršího už byla venku.
Taky stále ještě doufala, že Mourek najde cestu domů a že se vrátí.
Náhle zahlédla malou postavu. Kráčela od nedaleké silnice směrem k ní a usmívala se. V náručí nesla Mourka.
"Adélko?!" naskočila jí husí kůže a celá se roztřásla. Vstala, odhodila deku a udělala dva kroky vpřed. Podlomila se jí kolena.
"To přeci není možné!" přes slzami zamlžené oči nic neviděla. Otřela si je. Adélka už stála skoro u terasy.
"Našla jsem Mourka, mami." Řekla potichu. "Neboj se o nás." Pohladila při tom kocoura po hřbetě.
"Měl poslední, devátý život. Teď už budeme pořád spolu."

"Je mi to moc líto…" řekl soused, když ještě toho večera zazvonil u jejich domu.
"Našel jsem vašeho Mourka."
Nedávno se potkali na ulici. Tomáš se mu svěřil, že hledají
kocoura. Že je Renáta moc nešťastná, že se Mourek ztratil.
"Přejelo ho auto," pokračoval. "Ale ten řidič za to nemohl," dodal rychle.
"Mourek, mu vběhl pod kola. Viděl jsem to."
Tomáš nechápavě sledoval svou ženu, jak odchází do domu a usmívá se. Jen řekla: "Neboj se, Tomáši. Jsou spolu a je jim dobře."
O setkání s Adélkou a Mourkem mu vyprávěla později.

Brouzdání rosou

17. listopadu 2015 v 16:21 | Dagmar Tomášková |  Poezie
Nad stínem temných
černých mraků
pod kvítky bílých kopretin
bloumám…

a v toužení se ztrácím
co číhá v dáli
sotva zřím
motýlí písně
tiše šumí
a ptáci vzlétli
možná výš...

vánek tak tichý
nerozumím…
brouzdám se rosou
vlhkou travou
smutek se vznáší na mou hlavou
hlas mého srdce
neslyšíš

Krtek Tomík

17. listopadu 2015 v 16:08 | Dagmar Tomášková |  Pohádky a říkanky pro děti


Krtek Tomík ztratil brýle,
tak se toulá ledabyle
na zahrádce pod zemí.

Brýle hledá, hlínu zvedá,
podhrabal se pod vrátky,
táta křičí: "jejda! Běda!
Máme z hlíny hromádky!



O KRTKOVI, KTERÝ HLEDAL BRÝLE

"Kdepak jen můžou být?" lamentoval krtek a běhal celý nešťastný svými podzemními chodbičkami. "Kam se asi poděly?" Vykoukl tam a potom támhle…ale brýle ne a ne najít.
Cestou potkal žížalu. "Copak se ti stalo?" zeptala se.
Nešťastný krtek jí vyprávěl, jak odložil své brýle a nemůže je nikde najít. Žížala se rozhodla, že mu pomůže, že budou jeho brýle hledat společně. Bloudili chodbičkami, ale krtkovy brýle nenacházeli. Když vykoukli ven na zahrádku, uviděli střevlíka. "Copak hledáte?" zeptal se.
"Krtek Tomík ztratil brýle," odpověděla mu žížala, "tak je společně hledáme."

Střevlík, se také rozhodl, že se k nim přidá a pomůže hledat krtkovy brýle.
"Víte co?" řekl, "já budu hledat tady nahoře a vy hledejte pod zemí." Krtek Tomík byl moc rád, že mu jeho kamarádi pomohou.
V tom uslyšeli pana domácího: "Jejda!" volal. "Máme tady spoustu hromádek z hlíny!"
Na jedné z nich uviděl malinkaté brýle. "Čípak jsou to brýle?!" zvolal ještě.

Krtek se honem, honem, rozběhl k hromádce, uchopil své brýle a rychle se schoval do podzemní chodbičky.
Tak se stalo, že náš šťastný krtek Tomík za pomoci svých kamarádů, ale hlavně pana domácího, konečně našel své brýle.


Křivé obvinění - kapitola 14.

17. listopadu 2015 v 15:52 | Dagmar Tomášková |  Romány

Nemohla se dočkat, až vyjde Jim ze dveří vazební věznice.
"Ahoj," řekla tiše a po tvářích jí tekly obrovské slzy štěstí.
"Ahoj, má krásná vílo," odpověděl a jemně jí je utíral. "Víly přeci nepláčou…něžně připomněl slova její maminky.
"Řekl jsem ti už někdy, že se mnou se nemusíš ničeho bát? Že tě ochráním?"
"Ano, to jsi už říkal," pokusila se ze sebe vypravit mezi vzlyky, protože tohle byla zase slova tatínka.
"Tak právě teď se stal pravý opak," řekl smutným hlasem, "ochránila jsi ty mě." Smutně na ni pohlédl.
"To obyčejně víly dělají," odvětila.
"Hlavně ty kouzelné…" dodal.
Plakala a smála se zároveň. Jim se snažil ze všech sil, aby nic nepoznala, ale Karolína dobře věděla, že má taky na
krajíčku. Na rozdíl od ní byl ale silný a své emoce dokázal udržet na uzdě.
"Rád bych se ti omluvil za svou nedůvěru," jeho hlas zněl velmi odevzdaně. "Moc mě mrzí, že jsem byl tak hloupý a mohl si myslet, že bys mě zradila. Slibuji, že už se to nikdy nebude opak…" položila mu na rty ukazováček na znamení, aby už nic neříkal.
Vděčně se usmál.
"Ráda bych ti něco řekla, Jime," nesměle na něj pohlédla. Jen nevím, jestli je právě teď vhodná chvíle…"
Opatrně a něžně ji pohladil po břiše. "Už nic neříkej, vílo. Myslím, že je nejvyšší čas, abychom šli domů," dodal, "myslím, že si všichni tři potřebujeme pořádně odpočinout. Bylo toho na nás v poslední době tak nějak příliš mnoho."
"Jak to víš?" nechápavě tápala v jeho obličeji.
"Prozradily mi to tvoje nádherné oči," řekl zcela vážným hlasem, "byly najednou takové…jiné. Zbytek jsem si domyslel. Miluju tě, Karolíno. Když někoho miluješ, poznáš na něm všechno."
Byla to nejkrásnější věta, jakou ve svém životě slyšela.
"Jime!" jemně ho odstrčila. "Nic jsi nevěděl!" zlobila se naoko. "Zkusil jsi to a ono ti to zase náhodou vyšlo. Že mám pravdu?" po dlouhé době se jí podařilo maličko se usmát.
Najednou jako by na všechno zlé pomaličku zapomínali. Opět jí potvrdil, že je to muž jejího života.
"Máš pravdu." Řekl. "Je to tak. Zkusil jsem to. Doufal jsem, že je to přesně to, co jsi mi chtěla říct," tvářil se mile. "Ani nevíš, jak moc jsem šťastný, vílo." Jeho oči se mírně zaleskly, ale stále se snažil ovládat.
"Musíme zavolat mamince, abychom jí oznámili, že bude babičkou," řekla potichoučku. Pevně ho uchopila za ruku, jako by se bála, že by o něj mohla přijít. Láskyplně na ni pohlédl a řekl smutným hlasem: "Určitě bude mít velkou radost. Myslím, že by jí to mohlo alespoň trochu zmírnit bolest." Tentokrát slzu udržet nedokázal.
"Ani nevím, jestli se už vrátila. Nedovolili mi jí zavolat." Z jeho hlasu sálalo tisíce výčitek.
"Také bychom měli zajet do města na hřbitov," řekl najednou, "tví rodiče a babička s dědečkem by jistě byli rádi, kdybychom jim tu radostnou zprávu taky oznámili. Co myslíš?"
Nevěděla co říct. Tiše přikývla.
"Miluji tě, Jime. Moc. Strašně moc tě miluji."
Když vycházeli z areálu věznice, potkali policistku, která Jima zatýkala.
"Pan Novák bude souzen pro křivé obvinění," řekla, když oba pozdravila podáním ruky, "na základě Vaší nahrávky, paní Nováková, se ke všemu přiznal."
"Je až neuvěřitelné, čeho všeho jsou lidé schopni," dodala znechuceně a kroutila při tom hlavou, "už byl převezen sem, do vazební věznice." Ukázala tím směrem. "Kromě jiného ho čeká psychiatrické vyšetření.
"Mějte se moc hezky. Přeji Vám hodně štěstí a ještě jednou se Vám pane Holstroji omlouvám za to, že jsme vám neumožnili odlet na pohřeb vašeho otce," řekla, "je mi to vážně moc líto. Věřte mi." Dodala ještě.
"Vaše letenky Vám budou samozřejmě proplaceny."
"Už se nedá nic dělat. Mě je to taky líto." Odvětil Jim. "Nepotřebuju vaše peníze. Výčitky, že jsem se s tátou ani nerozloučil, se nedají vyčíslit penězi." Přeskočil mu hlas. Karolína ho jemně pohladila po rameni.
"Nashledanou."
"To raději ne. Nebo ano, ale úplně někde jinde,"dodala ještě policistka a odcházela.
"Máte někoho, kdo by vám šel za kmotru?" zavolala za nimi, když se ještě otočila a pohlédla směrem ke Karolíninu břichu.
"Nezlobte se, ale pochopila jsem to, když vás pan Holstroj tak láskyplně pohladil po břiše,"usmála se,"bylo to nepřehlédnutelné."
"A víte, že nemáme?" odpověděli současně.
"Bude nám ctí…" dodal ještě Jim, objal Karolínu okolo ramen a pomalu odcházeli. Nejistě a smutně se ohlédla.
Přes všechno co jí udělal…byla z toho smutná.
Dívala se tím směrem. Dívala se směrem… kde si myslela, že by mohl být…

…o jedenáct let později…

Desáté narozeniny si přála oslavit se svými spolužáky.
"Proč ne?" zareagoval Jim a pohladil svou milovanou holčičku po vlasech.
"Něco vymyslíme, že, maminko?" s úsměvem pohlédl směrem ke Karolíně. Na zahradě je spousta místa, myslím, že by to nemusel být problém. Amálka se zaradovala: "a tati, musíme koupit balónky!" pozvedla ukazováček, "spoustu balónků!" jásala.
"To bude krása!"
Karolína pro děti napekla spousty dobrot, společně s Jimem vyzdobili celou zahradu balónky a lampióny.
Oslava probíhala v klidu a pohodě.
"Jůůů!" zajásala náhle Amálka. "Co to bylo?" radovala se, " je to ještě další překvapení?" pohlédla směrem ke Karolíně a Jimovi, když odvrátila zrak od lesa.
Jim a Karolína k sobě vyslali starostlivé pohledy. Oba věděli, co by to mohlo znamenat…

KONEC?

Chtěla bych...

15. listopadu 2015 v 17:23 | Dagmar Tomášková |  Poezie
Já…
chtěla bych
být mořskou pannou
je to tak těžké
zdá se mi

Chtěla bych…
stát se nespoutanou
a nestát pevně na zemi

A také písní…
často hranou…
co rozdá kolem vlídný klid

Co na tom paní Fantazie?

"Tím vším přec klidně můžeš být."

Ozvěna

15. listopadu 2015 v 17:21 | Dagmar Tomášková |  Poezie

Ozvěna v dáli šeptá jméno
znějící, dlouhý, tichý vzdech
tisíckrát s láskou vysloveno
kapkami dešťů, vůní růží
poryvy větru v komínech

Pod květy rudých vlčích máků
snad ukrývá se, sbírá dech
v polích a lukách, po pěšinkách
neb tažných ptáků na křídlech

V dáli snad…
blízko…
nemá zdání
a v doufání si hledá cíl
ozvěna…
co ji popohání?
Snad modrý motýl, bílá růže
není kdo by jí odvětil