Křivé obvinění - kapitola 5.

31. října 2015 v 16:13 | Dagmar Tomášková |  Romány

"Kdo to může být?" lekla se, protože už dlouho, hodně dlouho u nich nikdo nezazvonil. Nikdo k nim nechodil. V tuhle dobu už vůbec ne. Tomáš byl na pracovní cestě a Karolína nikoho nečekala. Když otevřela dveře bytu, stál tam Honza.
"Dobrý den, paní Karolíno, můžu na chvíli dál?" zeptal se smutně. Vyděsilo ji to.
"Samozřejmě," řekla překvapeně, "promiňte. Prosím…pojďte dál," o krok ustoupila, aby mu udělala místo. "Co pro Vás můžu udělat?" Honza byl očividně hodně nervózní.
"Můžu Vám něco nabídnout? Kávu nebo čaj?" zeptala se ještě.
"Prosím jen trochu vody," hlesl, "moc se omlouvám, že jsem k Vám tak vtrhnul. Je mi to strašně trapné, ale já… už nemůžu," oznámil jí smutným hlasem.
" Alenku jsem si vzal, protože ji miluji. Nechci ji ztratit. Vím, že mě má taky moc ráda," pokračoval. Karolína nechápala, proč jí to přišel říct. Honza pokračoval ve svém monologu:
" Myslím, že je to jenom takový úlet, který ji brzy přestane bavit a pak bude zase všechno jako dřív…" říkal jakoby pro sebe. Koukala na něj a přemýšlela, co jí to tu vlastně povídá a proč?
"Honzo?!" skočila mu do řeči, "já Vám vůbec nerozumím," nechtěla ho odbýt, ale taky věděla, že se tolik neznají, aby byla jeho "vrbou".
"Co se mi to tu snažíte říct? A proč jste s tím přišel za mnou?" pokusila se ho vytrhnout z jeho samomluvy. "Opravdu nevím, jak bych Vám mohla pomoci."
"Přišel jsem za Vámi, protože…" Honza se odmlčel, dlouze se jí díval do očí a už nemusel dál nic říkat. Suše polkla. "Pochopila jsem správně…" nevěřícně kroutila hlavou, "vy mi tady povídáte, že Alena a Tomáš?" přeskočil jí hlas. Nemohla uvěřit, že by její tušení mohlo být pravdou.
"Dnes dopoledne jsem nečekaně přijel na chatu,"pokračoval a díval se při tom na zem. Stále na jedno a to stejné místo, jako by ho tam něco zaujalo. "Zapomněl jsem si tam své důležité léky a musel jsem si pro ně zajet," pokračoval, "Alenka měla být v práci. Nevím. Asi si vzala volno a zapomněla mi to říct."
Karolína už to nemohla vydržet.
"Byla tam s Tomášem?" vůbec si neuvědomila, že na Honzu křičí. Leknutím sebou trhnul. "Promiňte. Byla tam s Tomášem?" zeptala se ještě jednou.
"Ano. Ale…já…je mi to strašně trapné. Chtěl jsem Vás jen poprosit, jestli byste mu nedomluvila," kňoural, "jestli byste ho nepoprosila, aby s tím přestal." Naslouchala mu a polévalo jí horko. "Já…bez Alenky jsem úplně ztracený. Nemohl bych bez ní vůbec žít," pokračoval ve svém tichém kňourání.
"Nevadí mi, že se spolu milovali v naší posteli, když jsem tam přijel," Karolína na něj valila oči a nechápala.
" Víte, se mnou už to taky není, co to bývalo…" pokračoval, "jen se strašně bojím, aby mi neodešla." Vznesl ještě svou trapnou obavu.
Připadala si, jako ve strašném snu a přála si jen rychle se probudit. Nevěřícně na něj civěla a přemýšlela, jestli to opravdu myslí vážně. Jestli si z ní snad nedělá legraci. Přišel jí oznámit, že přistihl jejího muže se svou ženou na chatě, dokonce přímo v posteli, ale jemu to nevadí, protože už to s ním není, co to bývalo? A ona má svého nevěrného muže "poprosit" aby toho nechal? To snad nemůže myslet vážně!
Myslel.
Věděla, že nemá smysl se o tom dál bavit. Seděl jako hromádka neštěstí a koukal do prázdna. Stále na to stejné místo. Karolína přemýšlela, jak by rozhovor co nejdříve ukončila a Honzu vyprovodila. To, co jí přišel říct, už v podstatě řekl. Nemělo smysl to víc rozebírat.
"Děkuji Vám, že jste mi to přišel říct," pokusila se mu naznačit, aby se měl k odchodu, "s Tomášem samozřejmě promluvím," snažila se být přitom příjemná. "Nezlobte se, ale teď musím pracovat."
Neměla už sílu mu naslouchat. Nevěděla, jestli se jí udělalo zle z toho, co říkal, nebo přímo z něho. Začínala se jí točit hlava. V rukou opět cítila mírný třes. "Ano, ano samozřejmě. Promiňte. Asi jsem Vás příliš zdržel," řekl najednou překvapivě rozhodně.
"Už musím běžet. Alenka na mě jistě doma čeká," konečně se zvedl k odchodu. Karolína to nechápala. Dokonce se jí zdálo, že se Honza usmívá.
"To určitě!" pomyslela si.
"Tak na shledanou," opět ji pozdravil podáním ruky. Doprovodila ho ke dveřím a s obrovskou úlevou je za ním zavřela. Mísily se v ní různé pocity. Zlost, lítost…opřela se o ně a nebyla schopná se pohnout. Nevěděla, co si má myslet. Nebyla vůbec schopná myslet. Bylo jí špatně, pokoušely se o ni mrákoty a třásla se už naprosto celá. S vypětím všech sil došla do kuchyně. Otevřela lékárničku a polkla tabletu hořčíku. Doufala, že se jí zklidní alespoň ten třes.
"Ahoj!" zavolal Tomáš ode dveří. Položil kufřík na skříňku v předsíni a šel si jako vždycky napustit vanu. "Co máme k večeři?" slyšela ho ještě na prahu koupelny.
"Nic!" odvětila. "Alenka Ti neuvařila?" snažila se ze všech sil, aby to řekla naprosto klidným hlasem. Předem ale věděla, co bude následovat.
Lži, přetvářka, urážení… V tom byl naprostý mistr světa a Karolína po zkušenostech několika posledních dní věděla, že nemá smysl se s ním dohadovat. Jeho ponižování ji moc bolelo, ale bránit se nemohla. Nebyla si jistá. Neměla důkaz, že ji podvádí. Proto vždycky ustoupila a ke všemu ještě měla výčitky svědomí, že ho třeba podezřívá bezdůvodně. Nyní ale důkaz měla! Pomalými kroky vešel do pokoje. "Cože? Co jsi to říkala?" zeptal se s neskrývanou ironií v hlase. Nepřekvapilo ji to. Přesně tohle čekala.
"Ptala jsem se, jestli Ti Alenka neuvařila," zopakovala svou otázku, "co je na tom tak divného?"
"Co to má zase znamenat?" zaútočil okamžitě. "Jaká Alenka? To snad nemyslíš vážně?!" stále se pokoušel hrát to podivné divadlo. "Co to tady na mě zase zkoušíš?" myslel si, že naprosto ovládá situaci svými urážlivými výroky. Než se stačil znovu nadechnout, aby pokračoval ve svých lžích, rychle mu skočila do řeči: "Tomáši! Přestaň mi už konečně lhát!" zakřičela na něj. "Dnes tady byl Honza. Vím všechno!" pokračovala. " Je z toho docela hodně zdrcený a prosil mě, abych Ti "domluvila" abych Tě "poprosila" abys toho nechal!" Samotnou ji vyděsilo, že opět křičí, ale nedokázala se ovládat. Kdyby Tomáš přiznal svou chybu, možná by mu dokázala i odpustit.
"Nemám Ti co říct," řekl jízlivě, "Honza je starý blázen. Všechno si to vymyslel." Jeho sebevědomí a jistota, že se Karolína nic nedozví, ji naprosto odzbrojily.
" Jak to víš?" směřovala k němu nenávistný pohled. "Vždyť ho vůbec neznáš!" bránila ho, aniž by k tomu měla sebemenší důvod. Taky ho v podstatě neznala. "Viděl jsi ho jednou, když jsi byl se mnou na chatě. Nebo snad ne?" pokračovala ve svém vítězném tažení. "Mě tam teda jako starý blázen nepřipadal. Naopak, byl moc milý a společenský."
"Nechápu, kde bereš tu drzost, ho tady urážet."
"Myslíš si, že jsem úplně blbá? Copak to nechápeš?!" na jeho reakci už nečekala a pokračovala: "Prasklo to! Tvoje aférka s Alenou prostě praskla!" opět jí přeskočil hlas.
" Jak dlouho to trvá, Tomáši?" udeřila na něj přímo. "A nelži mi! Už nemá smysl mi lhát. Pochop to!" Dokončila svůj dlouhý monolog a do očí se jí draly slzy. Tomáš najednou úplně otočil. Posadil se do křesla, sklonil hlavu, jeho sebevědomí bylo ta tam.
"Dobře, mám poměr s Alenou," přiznávám, "dala mi své telefonní číslo, když jsem pro Tebe přijel na Váš školní sraz," zamumlal potichu.
"Cože? Jak to, že jsem si ničeho nevšimla?" nevěřila vlastním uším. "Jak jste se dali dohromady?"
" Když sis ještě odskočila a já na Tebe čekal u šatny, přišla za mnou,"mluvil skoro šeptem, teď už mu sotva rozuměla. "Ale, nemiluji ji!" vykřikl náhle. "Ty jsi jediná!" pokračoval. "Miluji jenom tebe a nikoho jiného!" lhal. "Přísahám." Dodal sklesle.
"Cože?!" rozesmála se naprosto nepřirozeně. "Tak proč s ní spíš?!" připadalo jí, že se zbláznila buď ona, nebo všichni kolem ní.
" Nechápu to." Zabořila hlavu do dlaní. "Mrcha!"dodala ostře. "Jak jsi tam se mnou mohl jet, Tomáši?" řekla znechuceně. "Jak jsi mě mohl vzít ke své milence na chatu? A proč to vlastně děláš?" aniž by chtěla, ptala se už mírně plačtivým hlasem.
"Karolínko, odpusť mi to," žadonil, "vím, že jsem se nezachoval správně," když na ni pohlédl, v obličeji se mu zračil zvláštní výraz. Nevěřila mu. Nevěřila mu ani jediné slovo.
"Já…pořád jsi pracovala. Tvoje knihy pro Tebe byly nejdůležitější, vůbec jsme spolu nespali a já si připadal strašně sám," kňoural, "s Alenou jsem se scházel jen proto, že jsem potřeboval sex." To už na ni bylo opravdu moc. "Běž pryč Tomáši!" uchopil ji za ruku a snažil se ji k sobě přitáhnout.
"Karolínko…" prudce se mu vytrhla.
"Běž pryč! Prosím…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ježurka Ježurka | Web | 2. listopadu 2015 v 14:42 | Reagovat

Napnutá jak struna naštěstí mohu hned pokračovat ve čtení. Super čteníčko!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama