Křivé obvinění - kapitola 4.

28. října 2015 v 10:04 | Dagmar Tomášková |  Romány

"Paní Karolíno! Slyšíte mě?" Jim stál pod terasou a volal na ni svým nádherným uklidňujícím hlasem.
"Omlouvám se, že Vás obtěžuji, ale chtěl bych Vám něco ukázat!"
Vykoukla přes ozdobné zábradlí, ale Jim ji poprosil, aby sešla dolů do zahrady. Nechtěla ho odbýt, ale v duchu si říkala, že jestli ji bude takto obtěžovat často, asi si spolu nebudou rozumět. Byla zvyklá hodně pracovat a neměla ráda, když ji při psaní někdo rušil.
Jim ji vedl zarostlou a zpustošenou zahradou, až došli k místu, kde něco nádherně vonělo. Z té vůně se jí tajil dech. Mezi trním, spoustou pýru a plevele uviděla nádherný růžově rozkvetlý keř.
"Myslím, že tady by bylo překrásné místo, kde byste mohla psát své knihy." Když to říkal, připadal jí roztomilý, jako malé dítě, které objevilo něco vyjímečného. "Rád tady pro Vás vytvořím koutek, kde se budete cítit jako v ráji. Jen jsem k tomu chtěl mít Vaše svolení," spokojeně se usmíval. Karolína musela uznat, že tohle místečko je opravdu moc hezké. Asi si myslel, že s tím nebude souhlasit. Měla pocit, že ji zkouší. Zamyslela se. Ten nápad jí vůbec nepřipadal špatný.
"Dobře," řekla, "děkuji Vám, Jime, ale nechám to celé na Vás. Jestli to nebude
vadit. Také bych Vám chtěla říct, že se mnou nemusíte konzultovat úplně
všechno. Stejně tomu nerozumím, takže péči o zahradu bych ráda nechala zcela na Vás," navrhla.
"Děkuji Vám za důvěru," odvětil, "vynasnažím se, abyste s mou prací byla spokojena." Bylo na něm znát, že ho její důvěra potěšila. Neubránila se mírnému úsměvu.
"Teď už ale musím opravdu pracovat, Jime," prohlásila rozhodně, "tak zatím nashledanou." Pomalými kroky se vydala k domu, aby na terase pokračovala ve psaní. Cestou ji ještě napadlo, že vůbec nepřemýšlela o tom, že by mohla psát své knihy venku.
"Proč jsem si myslela, že musím být jen uvnitř domu, když mám tak krásnou, obrovskou zahradu?" ptala se sama sebe.
"Je vidět, že jsem městský človíček," říkala si, že Jim, z ní musí mít obrovskou legraci. Pokaždé když něco navrhne, civí na něj a jen se všemu diví…
Přistihla se, že za tu hodinu, co seděla nad laptopem, nic kloudného nenapsala.
Jim stál uprostřed zahrady a přemítal, kde by měl začít. Já vím, je to hrůza. Pomyslela si. Ještě, že alespoň dům je v celkem dobrém stavu. Ale věděla hned, když jej kupovala, že časem bude chtít také trochu upravit. Měla s ním spousty plánů. Ale to až později. Až se dá trochu do pořádku. Zatím neměla vůbec do ničeho chuť. Ještě to moc bolelo.
Jim procházel zahradou tam a zase zpátky. Měl přibližnou představu, jak by asi měla v budoucnu vypadat. Udělá z ní krásné místo k odpočinku.
To věděl už teď. Jedna věc ho ale velmi trápila. Nemohl se zbavit pocitu, že Karolína je moc nešťastná. Netušil, že prožila trpké zklamání. Něco mu ale říkalo, že se jí stalo něco hodně nepříjemného. Musel si také přiznat, že ho od první chvíle okouzlila. Její nádherné dlouhé zlaté vlasy a blankytně modré oči. Když se na něj v zahradě tak opatrně usmála, bylo to, jako by na něj dýchlo něco zvláštního. Jako by jeho tělem proběhlo tisíc malých jehliček.
Ale její úsměv byl tak…smutný.
Je to nádherná žena. Jistě je tu někdo, kdo ji velmi miluje. Tak krásná žena má určitě někde přítele. Zvláštní ale je, že po celou dobu co tady pracuje, za ní ještě nikdo nepřijel. Že ji zatím nikdo nenavštívil. Ani ona sama nikam nejezdí. Je stále doma. Hodně pracuje, nebo kouká do prázdna a o něčem přemýšlí. S povzdechem si svlékl košili, protože sluníčko hřálo a pustil se do rytí záhonu. Ucítil její pohled a opatrně se ohlédl k terase.
Stála tam a dívala se, jak lehce pracuje s rýčem. Je to moc hezký mladík, pomyslela si, ale v zápětí se posadila ke svému laptopu, aby si snad nemyslel, že ho kontroluje. Za tu krátkou dobu co u ní Jim pracoval, si ho velmi oblíbila. Do kontaktu spolu sice přicházeli velmi zřídka, ale když o něčem hovořili, byla to velmi milá konverzace. Také si cenila jeho pracovitosti a spolehlivosti.
"Měla bych mu asi přidat víc peněz," říkala si polohlasem, "zaslouží si to."
Snažila se přemýšlet, aby posunula děj svého nového příběhu. Ale její myšlenky se stále vracely k Jimovi. Když ho nenápadně pozorovala z terasy, když si sundal košili… Má tak krásné, svalnaté a snědé tělo.
"Na co to tady myslíš? Řekla sis přece, že už nikdy nechceš žádného chlapa ani vidět! Že jsou to všichni parchanti a že chceš být sama. V klidu si psát své romány!" napomenula se.
Ale nemohla si pomoct. Jim je tak hezký, jeho dlouhé, téměř černé vlasy, které má při práci svázané do copu a krásné tmavé oči. Je něčím zvláštní. Jistě má někde někoho, kdo na něj čeká. Proto říkal, že tu práci moc potřebuje. Proto byl tak vděčný, když ho přijala. Jistě na něj někde čeká žena a spousta dětí, pro které chce vydělat peníze. Potom se vrátí domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ježurka Ježurka | Web | 28. října 2015 v 13:14 | Reagovat

A už se to zamotává. Príma!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama