Křivé obvinění - kapitola 3.

25. října 2015 v 15:51 | Dagmar Tomášková |  Romány

V sobotu vstávali brzy. Předešlý večer se tak dohodli, protože si říkali, že když už se pro výlet rozhodli, bylo by nevkusné, aby přijeli v poledne.
Karolína připravila snídani a chtěla u ní Tomáše překvapit svými úvahami o dítěti. Jenomže Tomáš byl jako již pokaždé poslední dobou nervózní a podrážděný.
"Chtěla bych se tě na něco zeptat, Tomáši," nadhodila. Pohlédl na ni, jak jinak, než opět otráveně. "Teď ne, Karolíno," odsekl, "nemám náladu na nějaké zbytečné diskuse!" usadil ji.
"Jak víš, že budou zbytečné?" oponovala.
"Znám tě," řekl stroze.
Pomyslela si, že se mu možná na ten výlet taky nijak zvlášť nechce. Ale nechtěla na jejich rozhodnutí už nic měnit. Taky si říkala, že jim oběma třeba malá změna prostředí prospěje. Rozhodla se, že ho překvapí, až se vrátí domů. Po cestě zastavili u marketu. Nechtěli na návštěvu přijet s prázdnou. Koupili s sebou lahev červeného vína a nějaké oříšky a brambůrky. Když vycházeli ven, míjeli mladou maminku s malou holčičkou.
"To je milá a hezká holčička, viď?" prohlásila Karolína a široce se při tom usmívala. "Všiml sis, jaké měla krásné, kudrnaté vlásky?" pokusila se navodit diskusi na téma děti.
"Nevšiml jsem si!" odsekl otráveně. "Nevím, proč bych si měl všímat cizích děcek!"
Nechápala ho. "Proč jsi tak nervózní, Tomáši." Zeptala se přímo a kroutila hlavou. "Jestli se ti nechtělo jet, měl jsi mi to normálně říct a mohli jsme zůstat doma." Její nálada se pomalu a jistě měnila v "nenáladu". Byla příliš ovlivněná Tomášovou nerudností, než aby mohla být v pohodě. "Mně by to zase tolik nevadilo," dodala ještě potichu, ale už to nechtěla dál rozebírat, aby na návštěvu nepřijeli jako dva kohouti na jednom smetišti.
Celou cestu téměř nepromluvili. Lístek, na kterém měla popsanou trasu k Alenině chatě vůbec nepotřebovali. Tomáš jel jistě. Jakoby tudy jezdil často. Měla pocit, jako by tu trasu dokonale znal, jako by tudy už někdy jel.
Alena čekala u příjezdové cesty. Zběsile mávala a vypadala přitom jako kašpárek na provázku. Karolína nechápala, jak se může dospělá žena takto ztrapňovat. Když vystoupili z auta, vrhla se k nim a vítala je širokým objetím. Hlavně k Tomášovi se patřičně přisála. Když se od sebe odlepili, pokusila se je Karolína představit.
"To je můj muž Tomáš a to je… Alena," řekla, ale měla pocit, jako by ji nikdo neposlouchal. Po malé pěšince přicházel starší milý pán a zdvořile se usmíval.
"Ráda bych Vám představila svého manžela Honzu," špitla Alena a dívala se při tom na Tomáše. Honza je přivítal podáním ruky. Jeho stisk byl pevný a přátelský. Karolínina milovaná babička říkávala, že podle stisku ruky se pozná dobrý člověk. Pokud je jeho stisk tak akorát, jedná se poctivého a dobrého člověka. Pokud je jako "leklá ryba" není to upřímný člověk a od takového raději dál. Od té doby co jí to řekla poprvé, se tím Karolína řídila a řídí se tím stále.
"Pěkně Vás u nás vítám," řekl mile.
Zaznamenala Tomášův divný úšklebek, nebo co to mělo být, ale snažila se, nevěnovat tomu pozornost. Alena s Honzou je vedli úzkou pěšinkou ke stolu, kde už byly připravené talíře a Honza se ještě vydal ke krbu a něco tam dodělával.
"Honzova Živáňská je opravdová lahůdka," vysoukala ze sebe Alena, aby přerušila trapné ticho, "uvidíte, jaká je to dobrota!" rozhlédla se a všimla si, že na prostřeném stole něco chybí.
"Tomáši, nemohl bys prosím Tě podat příbory?" požádala ho automaticky. "Jistě,"odpověděl Tomáš poslušně a vydal se pěšinkou směrem k chatě. Jenomže… po cestě jakoby mu něco došlo. Pomalu se otočil a zavolal: "Kde je mám hledat?" Karolína věděla, že tohle byl spíš zastírací manévr, než opravdová otázka, snažila se ale nedávat nic najevo. Alena se omluvila, že si to neuvědomila a rozhodla se, že pro ně zaskočí sama. Karolína zachytila Tomášův vyčítavý pohled směrem k ní, když jej míjela. Ona jen sklonila hlavu a pospíchala k chatě. Tomáš se pomalu vracel zpět. Když stál tak metr od Karolíny, vrhla na něj nechápavý pohled. "Co to mělo být?" procedila mezi zuby.
"Co jako? Mělo být? Co zase máš? Odsekl jí. "Chtěla jsi jet na chatu, tak jsme tady! Tak co se ti zase nezdá?" vykřikl.
"Zase tak moc jsem sem jet nechtěla!" zasyčela.
Bála se, aby neztropil zbytečnou scénu, tak už raději mlčela. Rozhodla se, že to musí nějak zvládnout. Ale věděla, že tady dlouho nevydrží. Její tušení bylo příliš silné.
Když Honza přinesl na obrovském tácu připravený oběd a rozdělil jej na talíře, vypadalo to moc krásně. Honzova Živáňská nádherně voněla a byla opravdu VÝBORNÁ. Karolína neopomněla pochválit pána domu za pohostinnost a jeho kuchařské umění. Alena, již mírně ovlivněná vínem, které si mezi tím hojně dopřávala, se nechala slyšet, že ona je také samozřejmě dobrá kuchařka. Ale Živáňská je doménou jejího manžela. Do toho ona se mu neplete. Po obědě je Honza provedl celým pozemkem. Pochlubil se krásně osázenými zákoutími, taky květiny v truhlících měl moc hezky naaranžované. Tomáše to samozřejmě vůbec nezajímalo. Jeho pohledy mířily směrem k Aleně, ale poslušně pochodoval po pozemku a na oko uznale kýval hlavou. Karolína věděla, že k upřímnosti mají jeho úsměvy a dodatky ke květinám hodně daleko.
"Víte, Alenku, to moc nebaví, ale já to dělám rád," prohlásil Honza, "tak se tady tomu trochu věnuji, abychom to měli hezké."
" Alenka si raději zalenoší, nebo přečte pěknou knížku…" tvářil se odevzdaně, "dělám to pro ni. Aby se jí tady se mnou líbilo."
V té době, si Karolína všechno prohlížela, ale nic moc jí to neříkalo. Nikdy by ji nenapadlo, že jednou bude také pěstovat kytky, trávy a osazovat truhlíky. S vypětím všech sil se dokázala přetvařovat až do večera. Moc se jí ulevilo, když Tomáš k Alenině nelibosti zavelel, že už se pomalu rozloučí a pojedou, aby nejeli za tmy.
"Přeci jenom to tady moc neznáme, tak abychom náhodou nezatměli v lese," řekl a myslel si, jak je vtipný.
"Ještě ne," kňourala Alena opile a tahala Tomáše za rukáv. "Karolíno, řekni něco!" žadonila. "Že se ti ještě nechce domů, že ne?" ve své opilosti byla nechutně vlezlá. "Co doma? Doma to znáte."
Honza si ji prohlížel a taky usoudil, že je nejvyšší čas. Karolína si všimla, že ji značnou část odpoledne nenápadně pozoruje. Měl snad taky nějaké podezření?
"Já myslím, Alenko, že dnes už jsme si popovídali dostatečně," snažil se ji odlepit od Tomášova rukávu, "zase se někdy můžeme domluvit, aby Tomáš s Karolínkou za námi přijeli, viď?" podíval se směrem ke Karolíně. "Moc rád vás u nás zase uvidím, co říkáte?" zeptal se a evidentně to myslel upřímně.
To víš, že jo! Pomyslela si Karolína, rozloučila se a usedla do auta.
"Nechceš mi něco říct?" udeřila na Tomáše hned za první zatáčkou, "není tady snad něco, co bych měla vědět?" zajímala se.
Tomáš, se tvářil, jakoby se soustředil na řízení. Vůbec na její otázku nereagoval.
"Tomáši!" vykřikla na něj hystericky.
"Já s Tebou mluvím! Můžeš mi prosím odpovědět?" zaútočila plná zlosti a beznaděje.
"Co ti na to mám asi tak říct? Že si tady vymýšlíš nesmysly?" konečně zareagoval, "vždyť to není normální! Ty jsi úplně mimo!" urážel ji bez jakýchkoliv rozpaků. Vytřeštila na něj oči a už se nezmohla na jediné slovo. Takhle s ní ještě nikdy nemluvil. Co se to s ním stalo? Proč je tak arogantní? Srdce jí bilo jako o závod. Cítila mírný třes a bolelo ji břicho. Byla psychicky úplně na dně. Zbytek cesty jeli mlčky. Rozhlížela se po okolní krajině s hlavou otočenou na druhou stranu, aby se na Tomáše vůbec nemusela dívat. Taky proto, aby zakryla svou neovládnutelnou nervozitu. Kdybyste se s Tomášem přijeli podívat…vybavila se jí najednou věta, kterou řekla Alena, když je zvala na chatu. Vždyť oni se přece neznali. Jak mohla vědět, že se jmenuje Tomáš? Na srazu o tom určitě nemluvily. To věděla Karolína jistě. Vždyť ani ona nevěděla, že Alenin manžel se jmenuje Honza. Bavily se sice o svých rodinách, ale žádná jména nepadla. Tím si byla naprosto jistá.
Vzpomínaly spíš na profesory, probíraly spolužáky, kteří se jim líbili, nebo naopak nelíbili…o svých rodinách se zmínily pouze sporadicky. Cesta na chatu: Tomáš znal tu trasu skoro zpaměti. Jel úplně jistě. Zřejmě tam nebyl poprvé. Vydal se k chatě pro příbory…než mu to došlo. Vůbec se nezeptal, o jakou spolužačku se jedná a kde ta jejich chata je. Co před ní sakra tají? Pomalu, ale jistě v ní narůstala ještě větší nejistota a hlavně zlost.
Když přijeli domů, napustila si plnou vanu horké vody. Nechtělo se jí mluvit. Snažila se zvládnout to, jak se k ní Tomáš v autě choval. Co to vlastně řekl? Že je úplně mimo? Nevěděla, jak se s tím má vyrovnat. Šla si hned lehnout, ale doufala, že za ní přijde. Že se pokusí s ní mluvit. Něco vysvětlit. Nepřišel. Vůbec ho nezajímala.
Nemohla usnout. Převalovala se z boku na bok. Přemýšlela, jestli by byla Alena něčeho takového schopna. Jestli by se dokázala takhle přetvařovat. Uvědomila si, že to vlastně ani nemůže vědět, protože se od školy viděli po hodně dlouhé době. V podstatě jí došlo, že ji vlastně vůbec nezná. Litovala, že se nechala přemluvit k návštěvě jejich chaty. Kdyby tam nejeli, nemusela by teď přemýšlet. Nemusela by se trápit obavou, že ji manžel podvádí. Neposlouchala by jeho hrubé nadávky.
Tomáš si ustlal ve vedlejším pokoji a za chvíli slyšela, jak spokojeně oddychuje. Úplně klidně spal.
"To snad není možné,"řekla nahlas. Nešťastná, unavená a zdrcená uplynulým dnem nakonec taky usnula.
Když ráno vstala, byl už pryč. Vůbec s ní nemluvil. Myslela si, že by to měl být on, kdo má všechno vysvětlit. Kdo by se měl za své chování omluvit. Ale asi měl pocit, že by to mělo být naopak. Trápily ji výčitky, jestli to z jeho strany není třeba lítost. Jestli nebyl nešťastný z toho, že ho nařkla neprávem. Třeba jeho reakce a všechno co řekl, byly známkou zoufalství. Rozhodla se, že se k tomu nebude vracet. Že měl možná pravdu. Všechno to byl jen její hloupý pocit. Nesmysl.
"Asi blbnu z toho, že jsem pořád doma," lamentovala sama nad sebou.
"Měla bych chodit víc mezi lidi. Kromě několika autogramiád, nebo autorských čtení, skoro nevytáhnu paty."
Tomáš neměl rád, když se vrátil domů a ona tam nebyla. Proto i z těchto nutných akcí vždy spěchala.
"Až se Tomáš vrátí z pracovní cesty, promluvím s ním. Omluvím se a pokusím se náš vztah něčím ozvláštnit. Zajdeme si občas na večeři nebo do kina a pokusíme se o miminko." Mluvila polohlasem, jako by sebe samu chtěla přesvědčit, že to myslí skutečně vážně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Týna Týna | 25. října 2015 v 16:02 | Reagovat

Dáš prosím "To se mi líbí" na odkazech pod tyhle dvě fotky?
http://www.mundo.cz/soutez/kaplicka-irsko
http://www.mundo.cz/soutez/pohled-na-dunmore-head :-) moc díky!! :-)
(podmínka je přihlášení na facebook)

2 Ježurka Ježurka | Web | 28. října 2015 v 13:11 | Reagovat

Už se to začíná rýsovat. Zase jsem od toho nemohla odtrhnout oči. Naštěstí tu mám hned pokračování.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama