Říjen 2015

Kdo si hraje nezlobí...

31. října 2015 v 18:29 | Dagmar Tomášková |  Veselé hříčky
Rozhodla jsem se, že sem přidám ještě jednu sekci - "Veselé hříčky". Doufám, že se budou líbit a alespoň trošičku Vás pobaví...

KAČER

Velký kačer na provázku
malé dítě plačící
rupnul provaz u ocásku
kačer leží v krabici

Dítě pláče, máma běhá
není šňůrka náhradní
hlavní díl náš kačer nemá
což je chyba zásadní!

A zase jeden portrétek...

31. října 2015 v 18:02 | Dagmar Tomášková |  Portréty

Tohle byly mé první pokusy o portréty...




Půl obličeje byl záměr. Chtěla jsem to vyzkoušet a docela se mi to líbilo...

Křivé obvinění - kapitola 5.

31. října 2015 v 16:13 | Dagmar Tomášková |  Romány

"Kdo to může být?" lekla se, protože už dlouho, hodně dlouho u nich nikdo nezazvonil. Nikdo k nim nechodil. V tuhle dobu už vůbec ne. Tomáš byl na pracovní cestě a Karolína nikoho nečekala. Když otevřela dveře bytu, stál tam Honza.
"Dobrý den, paní Karolíno, můžu na chvíli dál?" zeptal se smutně. Vyděsilo ji to.
"Samozřejmě," řekla překvapeně, "promiňte. Prosím…pojďte dál," o krok ustoupila, aby mu udělala místo. "Co pro Vás můžu udělat?" Honza byl očividně hodně nervózní.
"Můžu Vám něco nabídnout? Kávu nebo čaj?" zeptala se ještě.
"Prosím jen trochu vody," hlesl, "moc se omlouvám, že jsem k Vám tak vtrhnul. Je mi to strašně trapné, ale já… už nemůžu," oznámil jí smutným hlasem.
" Alenku jsem si vzal, protože ji miluji. Nechci ji ztratit. Vím, že mě má taky moc ráda," pokračoval. Karolína nechápala, proč jí to přišel říct. Honza pokračoval ve svém monologu:
" Myslím, že je to jenom takový úlet, který ji brzy přestane bavit a pak bude zase všechno jako dřív…" říkal jakoby pro sebe. Koukala na něj a přemýšlela, co jí to tu vlastně povídá a proč?
"Honzo?!" skočila mu do řeči, "já Vám vůbec nerozumím," nechtěla ho odbýt, ale taky věděla, že se tolik neznají, aby byla jeho "vrbou".
"Co se mi to tu snažíte říct? A proč jste s tím přišel za mnou?" pokusila se ho vytrhnout z jeho samomluvy. "Opravdu nevím, jak bych Vám mohla pomoci."
"Přišel jsem za Vámi, protože…" Honza se odmlčel, dlouze se jí díval do očí a už nemusel dál nic říkat. Suše polkla. "Pochopila jsem správně…" nevěřícně kroutila hlavou, "vy mi tady povídáte, že Alena a Tomáš?" přeskočil jí hlas. Nemohla uvěřit, že by její tušení mohlo být pravdou.
"Dnes dopoledne jsem nečekaně přijel na chatu,"pokračoval a díval se při tom na zem. Stále na jedno a to stejné místo, jako by ho tam něco zaujalo. "Zapomněl jsem si tam své důležité léky a musel jsem si pro ně zajet," pokračoval, "Alenka měla být v práci. Nevím. Asi si vzala volno a zapomněla mi to říct."
Karolína už to nemohla vydržet.
"Byla tam s Tomášem?" vůbec si neuvědomila, že na Honzu křičí. Leknutím sebou trhnul. "Promiňte. Byla tam s Tomášem?" zeptala se ještě jednou.
"Ano. Ale…já…je mi to strašně trapné. Chtěl jsem Vás jen poprosit, jestli byste mu nedomluvila," kňoural, "jestli byste ho nepoprosila, aby s tím přestal." Naslouchala mu a polévalo jí horko. "Já…bez Alenky jsem úplně ztracený. Nemohl bych bez ní vůbec žít," pokračoval ve svém tichém kňourání.
"Nevadí mi, že se spolu milovali v naší posteli, když jsem tam přijel," Karolína na něj valila oči a nechápala.
" Víte, se mnou už to taky není, co to bývalo…" pokračoval, "jen se strašně bojím, aby mi neodešla." Vznesl ještě svou trapnou obavu.
Připadala si, jako ve strašném snu a přála si jen rychle se probudit. Nevěřícně na něj civěla a přemýšlela, jestli to opravdu myslí vážně. Jestli si z ní snad nedělá legraci. Přišel jí oznámit, že přistihl jejího muže se svou ženou na chatě, dokonce přímo v posteli, ale jemu to nevadí, protože už to s ním není, co to bývalo? A ona má svého nevěrného muže "poprosit" aby toho nechal? To snad nemůže myslet vážně!
Myslel.
Věděla, že nemá smysl se o tom dál bavit. Seděl jako hromádka neštěstí a koukal do prázdna. Stále na to stejné místo. Karolína přemýšlela, jak by rozhovor co nejdříve ukončila a Honzu vyprovodila. To, co jí přišel říct, už v podstatě řekl. Nemělo smysl to víc rozebírat.
"Děkuji Vám, že jste mi to přišel říct," pokusila se mu naznačit, aby se měl k odchodu, "s Tomášem samozřejmě promluvím," snažila se být přitom příjemná. "Nezlobte se, ale teď musím pracovat."
Neměla už sílu mu naslouchat. Nevěděla, jestli se jí udělalo zle z toho, co říkal, nebo přímo z něho. Začínala se jí točit hlava. V rukou opět cítila mírný třes. "Ano, ano samozřejmě. Promiňte. Asi jsem Vás příliš zdržel," řekl najednou překvapivě rozhodně.
"Už musím běžet. Alenka na mě jistě doma čeká," konečně se zvedl k odchodu. Karolína to nechápala. Dokonce se jí zdálo, že se Honza usmívá.
"To určitě!" pomyslela si.
"Tak na shledanou," opět ji pozdravil podáním ruky. Doprovodila ho ke dveřím a s obrovskou úlevou je za ním zavřela. Mísily se v ní různé pocity. Zlost, lítost…opřela se o ně a nebyla schopná se pohnout. Nevěděla, co si má myslet. Nebyla vůbec schopná myslet. Bylo jí špatně, pokoušely se o ni mrákoty a třásla se už naprosto celá. S vypětím všech sil došla do kuchyně. Otevřela lékárničku a polkla tabletu hořčíku. Doufala, že se jí zklidní alespoň ten třes.
"Ahoj!" zavolal Tomáš ode dveří. Položil kufřík na skříňku v předsíni a šel si jako vždycky napustit vanu. "Co máme k večeři?" slyšela ho ještě na prahu koupelny.
"Nic!" odvětila. "Alenka Ti neuvařila?" snažila se ze všech sil, aby to řekla naprosto klidným hlasem. Předem ale věděla, co bude následovat.
Lži, přetvářka, urážení… V tom byl naprostý mistr světa a Karolína po zkušenostech několika posledních dní věděla, že nemá smysl se s ním dohadovat. Jeho ponižování ji moc bolelo, ale bránit se nemohla. Nebyla si jistá. Neměla důkaz, že ji podvádí. Proto vždycky ustoupila a ke všemu ještě měla výčitky svědomí, že ho třeba podezřívá bezdůvodně. Nyní ale důkaz měla! Pomalými kroky vešel do pokoje. "Cože? Co jsi to říkala?" zeptal se s neskrývanou ironií v hlase. Nepřekvapilo ji to. Přesně tohle čekala.
"Ptala jsem se, jestli Ti Alenka neuvařila," zopakovala svou otázku, "co je na tom tak divného?"
"Co to má zase znamenat?" zaútočil okamžitě. "Jaká Alenka? To snad nemyslíš vážně?!" stále se pokoušel hrát to podivné divadlo. "Co to tady na mě zase zkoušíš?" myslel si, že naprosto ovládá situaci svými urážlivými výroky. Než se stačil znovu nadechnout, aby pokračoval ve svých lžích, rychle mu skočila do řeči: "Tomáši! Přestaň mi už konečně lhát!" zakřičela na něj. "Dnes tady byl Honza. Vím všechno!" pokračovala. " Je z toho docela hodně zdrcený a prosil mě, abych Ti "domluvila" abych Tě "poprosila" abys toho nechal!" Samotnou ji vyděsilo, že opět křičí, ale nedokázala se ovládat. Kdyby Tomáš přiznal svou chybu, možná by mu dokázala i odpustit.
"Nemám Ti co říct," řekl jízlivě, "Honza je starý blázen. Všechno si to vymyslel." Jeho sebevědomí a jistota, že se Karolína nic nedozví, ji naprosto odzbrojily.
" Jak to víš?" směřovala k němu nenávistný pohled. "Vždyť ho vůbec neznáš!" bránila ho, aniž by k tomu měla sebemenší důvod. Taky ho v podstatě neznala. "Viděl jsi ho jednou, když jsi byl se mnou na chatě. Nebo snad ne?" pokračovala ve svém vítězném tažení. "Mě tam teda jako starý blázen nepřipadal. Naopak, byl moc milý a společenský."
"Nechápu, kde bereš tu drzost, ho tady urážet."
"Myslíš si, že jsem úplně blbá? Copak to nechápeš?!" na jeho reakci už nečekala a pokračovala: "Prasklo to! Tvoje aférka s Alenou prostě praskla!" opět jí přeskočil hlas.
" Jak dlouho to trvá, Tomáši?" udeřila na něj přímo. "A nelži mi! Už nemá smysl mi lhát. Pochop to!" Dokončila svůj dlouhý monolog a do očí se jí draly slzy. Tomáš najednou úplně otočil. Posadil se do křesla, sklonil hlavu, jeho sebevědomí bylo ta tam.
"Dobře, mám poměr s Alenou," přiznávám, "dala mi své telefonní číslo, když jsem pro Tebe přijel na Váš školní sraz," zamumlal potichu.
"Cože? Jak to, že jsem si ničeho nevšimla?" nevěřila vlastním uším. "Jak jste se dali dohromady?"
" Když sis ještě odskočila a já na Tebe čekal u šatny, přišla za mnou,"mluvil skoro šeptem, teď už mu sotva rozuměla. "Ale, nemiluji ji!" vykřikl náhle. "Ty jsi jediná!" pokračoval. "Miluji jenom tebe a nikoho jiného!" lhal. "Přísahám." Dodal sklesle.
"Cože?!" rozesmála se naprosto nepřirozeně. "Tak proč s ní spíš?!" připadalo jí, že se zbláznila buď ona, nebo všichni kolem ní.
" Nechápu to." Zabořila hlavu do dlaní. "Mrcha!"dodala ostře. "Jak jsi tam se mnou mohl jet, Tomáši?" řekla znechuceně. "Jak jsi mě mohl vzít ke své milence na chatu? A proč to vlastně děláš?" aniž by chtěla, ptala se už mírně plačtivým hlasem.
"Karolínko, odpusť mi to," žadonil, "vím, že jsem se nezachoval správně," když na ni pohlédl, v obličeji se mu zračil zvláštní výraz. Nevěřila mu. Nevěřila mu ani jediné slovo.
"Já…pořád jsi pracovala. Tvoje knihy pro Tebe byly nejdůležitější, vůbec jsme spolu nespali a já si připadal strašně sám," kňoural, "s Alenou jsem se scházel jen proto, že jsem potřeboval sex." To už na ni bylo opravdu moc. "Běž pryč Tomáši!" uchopil ji za ruku a snažil se ji k sobě přitáhnout.
"Karolínko…" prudce se mu vytrhla.
"Běž pryč! Prosím…"

Jiřinka pro radost...

28. října 2015 v 10:17 | Dagmar Tomášková |  Taky trochu fotím...

Myslím, že je na čase to tady malinko "odlehčit", tak pro potěšení...



Moc se mi líbilo pozadí - dřevník, tak jsem popadla foťák...

Křivé obvinění - kapitola 4.

28. října 2015 v 10:04 | Dagmar Tomášková |  Romány

"Paní Karolíno! Slyšíte mě?" Jim stál pod terasou a volal na ni svým nádherným uklidňujícím hlasem.
"Omlouvám se, že Vás obtěžuji, ale chtěl bych Vám něco ukázat!"
Vykoukla přes ozdobné zábradlí, ale Jim ji poprosil, aby sešla dolů do zahrady. Nechtěla ho odbýt, ale v duchu si říkala, že jestli ji bude takto obtěžovat často, asi si spolu nebudou rozumět. Byla zvyklá hodně pracovat a neměla ráda, když ji při psaní někdo rušil.
Jim ji vedl zarostlou a zpustošenou zahradou, až došli k místu, kde něco nádherně vonělo. Z té vůně se jí tajil dech. Mezi trním, spoustou pýru a plevele uviděla nádherný růžově rozkvetlý keř.
"Myslím, že tady by bylo překrásné místo, kde byste mohla psát své knihy." Když to říkal, připadal jí roztomilý, jako malé dítě, které objevilo něco vyjímečného. "Rád tady pro Vás vytvořím koutek, kde se budete cítit jako v ráji. Jen jsem k tomu chtěl mít Vaše svolení," spokojeně se usmíval. Karolína musela uznat, že tohle místečko je opravdu moc hezké. Asi si myslel, že s tím nebude souhlasit. Měla pocit, že ji zkouší. Zamyslela se. Ten nápad jí vůbec nepřipadal špatný.
"Dobře," řekla, "děkuji Vám, Jime, ale nechám to celé na Vás. Jestli to nebude
vadit. Také bych Vám chtěla říct, že se mnou nemusíte konzultovat úplně
všechno. Stejně tomu nerozumím, takže péči o zahradu bych ráda nechala zcela na Vás," navrhla.
"Děkuji Vám za důvěru," odvětil, "vynasnažím se, abyste s mou prací byla spokojena." Bylo na něm znát, že ho její důvěra potěšila. Neubránila se mírnému úsměvu.
"Teď už ale musím opravdu pracovat, Jime," prohlásila rozhodně, "tak zatím nashledanou." Pomalými kroky se vydala k domu, aby na terase pokračovala ve psaní. Cestou ji ještě napadlo, že vůbec nepřemýšlela o tom, že by mohla psát své knihy venku.
"Proč jsem si myslela, že musím být jen uvnitř domu, když mám tak krásnou, obrovskou zahradu?" ptala se sama sebe.
"Je vidět, že jsem městský človíček," říkala si, že Jim, z ní musí mít obrovskou legraci. Pokaždé když něco navrhne, civí na něj a jen se všemu diví…
Přistihla se, že za tu hodinu, co seděla nad laptopem, nic kloudného nenapsala.
Jim stál uprostřed zahrady a přemítal, kde by měl začít. Já vím, je to hrůza. Pomyslela si. Ještě, že alespoň dům je v celkem dobrém stavu. Ale věděla hned, když jej kupovala, že časem bude chtít také trochu upravit. Měla s ním spousty plánů. Ale to až později. Až se dá trochu do pořádku. Zatím neměla vůbec do ničeho chuť. Ještě to moc bolelo.
Jim procházel zahradou tam a zase zpátky. Měl přibližnou představu, jak by asi měla v budoucnu vypadat. Udělá z ní krásné místo k odpočinku.
To věděl už teď. Jedna věc ho ale velmi trápila. Nemohl se zbavit pocitu, že Karolína je moc nešťastná. Netušil, že prožila trpké zklamání. Něco mu ale říkalo, že se jí stalo něco hodně nepříjemného. Musel si také přiznat, že ho od první chvíle okouzlila. Její nádherné dlouhé zlaté vlasy a blankytně modré oči. Když se na něj v zahradě tak opatrně usmála, bylo to, jako by na něj dýchlo něco zvláštního. Jako by jeho tělem proběhlo tisíc malých jehliček.
Ale její úsměv byl tak…smutný.
Je to nádherná žena. Jistě je tu někdo, kdo ji velmi miluje. Tak krásná žena má určitě někde přítele. Zvláštní ale je, že po celou dobu co tady pracuje, za ní ještě nikdo nepřijel. Že ji zatím nikdo nenavštívil. Ani ona sama nikam nejezdí. Je stále doma. Hodně pracuje, nebo kouká do prázdna a o něčem přemýšlí. S povzdechem si svlékl košili, protože sluníčko hřálo a pustil se do rytí záhonu. Ucítil její pohled a opatrně se ohlédl k terase.
Stála tam a dívala se, jak lehce pracuje s rýčem. Je to moc hezký mladík, pomyslela si, ale v zápětí se posadila ke svému laptopu, aby si snad nemyslel, že ho kontroluje. Za tu krátkou dobu co u ní Jim pracoval, si ho velmi oblíbila. Do kontaktu spolu sice přicházeli velmi zřídka, ale když o něčem hovořili, byla to velmi milá konverzace. Také si cenila jeho pracovitosti a spolehlivosti.
"Měla bych mu asi přidat víc peněz," říkala si polohlasem, "zaslouží si to."
Snažila se přemýšlet, aby posunula děj svého nového příběhu. Ale její myšlenky se stále vracely k Jimovi. Když ho nenápadně pozorovala z terasy, když si sundal košili… Má tak krásné, svalnaté a snědé tělo.
"Na co to tady myslíš? Řekla sis přece, že už nikdy nechceš žádného chlapa ani vidět! Že jsou to všichni parchanti a že chceš být sama. V klidu si psát své romány!" napomenula se.
Ale nemohla si pomoct. Jim je tak hezký, jeho dlouhé, téměř černé vlasy, které má při práci svázané do copu a krásné tmavé oči. Je něčím zvláštní. Jistě má někde někoho, kdo na něj čeká. Proto říkal, že tu práci moc potřebuje. Proto byl tak vděčný, když ho přijala. Jistě na něj někde čeká žena a spousta dětí, pro které chce vydělat peníze. Potom se vrátí domů.

Trnový květ

26. října 2015 v 16:16 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne

Třesoucí rukou podal růži
v očích jen tichý, vlídný lesk
bez rozpaků a odhodlaně
podával květ kamenné panně
polibek letmý…vyslal k ní

Krev, stékala mu z vlhké dlaně
trnový kvítek odevzdal
a usmíval se…odhodlaně…

Náhrobní kámen polaskal

Křivé obvinění - kapitola 3.

25. října 2015 v 15:51 | Dagmar Tomášková |  Romány

V sobotu vstávali brzy. Předešlý večer se tak dohodli, protože si říkali, že když už se pro výlet rozhodli, bylo by nevkusné, aby přijeli v poledne.
Karolína připravila snídani a chtěla u ní Tomáše překvapit svými úvahami o dítěti. Jenomže Tomáš byl jako již pokaždé poslední dobou nervózní a podrážděný.
"Chtěla bych se tě na něco zeptat, Tomáši," nadhodila. Pohlédl na ni, jak jinak, než opět otráveně. "Teď ne, Karolíno," odsekl, "nemám náladu na nějaké zbytečné diskuse!" usadil ji.
"Jak víš, že budou zbytečné?" oponovala.
"Znám tě," řekl stroze.
Pomyslela si, že se mu možná na ten výlet taky nijak zvlášť nechce. Ale nechtěla na jejich rozhodnutí už nic měnit. Taky si říkala, že jim oběma třeba malá změna prostředí prospěje. Rozhodla se, že ho překvapí, až se vrátí domů. Po cestě zastavili u marketu. Nechtěli na návštěvu přijet s prázdnou. Koupili s sebou lahev červeného vína a nějaké oříšky a brambůrky. Když vycházeli ven, míjeli mladou maminku s malou holčičkou.
"To je milá a hezká holčička, viď?" prohlásila Karolína a široce se při tom usmívala. "Všiml sis, jaké měla krásné, kudrnaté vlásky?" pokusila se navodit diskusi na téma děti.
"Nevšiml jsem si!" odsekl otráveně. "Nevím, proč bych si měl všímat cizích děcek!"
Nechápala ho. "Proč jsi tak nervózní, Tomáši." Zeptala se přímo a kroutila hlavou. "Jestli se ti nechtělo jet, měl jsi mi to normálně říct a mohli jsme zůstat doma." Její nálada se pomalu a jistě měnila v "nenáladu". Byla příliš ovlivněná Tomášovou nerudností, než aby mohla být v pohodě. "Mně by to zase tolik nevadilo," dodala ještě potichu, ale už to nechtěla dál rozebírat, aby na návštěvu nepřijeli jako dva kohouti na jednom smetišti.
Celou cestu téměř nepromluvili. Lístek, na kterém měla popsanou trasu k Alenině chatě vůbec nepotřebovali. Tomáš jel jistě. Jakoby tudy jezdil často. Měla pocit, jako by tu trasu dokonale znal, jako by tudy už někdy jel.
Alena čekala u příjezdové cesty. Zběsile mávala a vypadala přitom jako kašpárek na provázku. Karolína nechápala, jak se může dospělá žena takto ztrapňovat. Když vystoupili z auta, vrhla se k nim a vítala je širokým objetím. Hlavně k Tomášovi se patřičně přisála. Když se od sebe odlepili, pokusila se je Karolína představit.
"To je můj muž Tomáš a to je… Alena," řekla, ale měla pocit, jako by ji nikdo neposlouchal. Po malé pěšince přicházel starší milý pán a zdvořile se usmíval.
"Ráda bych Vám představila svého manžela Honzu," špitla Alena a dívala se při tom na Tomáše. Honza je přivítal podáním ruky. Jeho stisk byl pevný a přátelský. Karolínina milovaná babička říkávala, že podle stisku ruky se pozná dobrý člověk. Pokud je jeho stisk tak akorát, jedná se poctivého a dobrého člověka. Pokud je jako "leklá ryba" není to upřímný člověk a od takového raději dál. Od té doby co jí to řekla poprvé, se tím Karolína řídila a řídí se tím stále.
"Pěkně Vás u nás vítám," řekl mile.
Zaznamenala Tomášův divný úšklebek, nebo co to mělo být, ale snažila se, nevěnovat tomu pozornost. Alena s Honzou je vedli úzkou pěšinkou ke stolu, kde už byly připravené talíře a Honza se ještě vydal ke krbu a něco tam dodělával.
"Honzova Živáňská je opravdová lahůdka," vysoukala ze sebe Alena, aby přerušila trapné ticho, "uvidíte, jaká je to dobrota!" rozhlédla se a všimla si, že na prostřeném stole něco chybí.
"Tomáši, nemohl bys prosím Tě podat příbory?" požádala ho automaticky. "Jistě,"odpověděl Tomáš poslušně a vydal se pěšinkou směrem k chatě. Jenomže… po cestě jakoby mu něco došlo. Pomalu se otočil a zavolal: "Kde je mám hledat?" Karolína věděla, že tohle byl spíš zastírací manévr, než opravdová otázka, snažila se ale nedávat nic najevo. Alena se omluvila, že si to neuvědomila a rozhodla se, že pro ně zaskočí sama. Karolína zachytila Tomášův vyčítavý pohled směrem k ní, když jej míjela. Ona jen sklonila hlavu a pospíchala k chatě. Tomáš se pomalu vracel zpět. Když stál tak metr od Karolíny, vrhla na něj nechápavý pohled. "Co to mělo být?" procedila mezi zuby.
"Co jako? Mělo být? Co zase máš? Odsekl jí. "Chtěla jsi jet na chatu, tak jsme tady! Tak co se ti zase nezdá?" vykřikl.
"Zase tak moc jsem sem jet nechtěla!" zasyčela.
Bála se, aby neztropil zbytečnou scénu, tak už raději mlčela. Rozhodla se, že to musí nějak zvládnout. Ale věděla, že tady dlouho nevydrží. Její tušení bylo příliš silné.
Když Honza přinesl na obrovském tácu připravený oběd a rozdělil jej na talíře, vypadalo to moc krásně. Honzova Živáňská nádherně voněla a byla opravdu VÝBORNÁ. Karolína neopomněla pochválit pána domu za pohostinnost a jeho kuchařské umění. Alena, již mírně ovlivněná vínem, které si mezi tím hojně dopřávala, se nechala slyšet, že ona je také samozřejmě dobrá kuchařka. Ale Živáňská je doménou jejího manžela. Do toho ona se mu neplete. Po obědě je Honza provedl celým pozemkem. Pochlubil se krásně osázenými zákoutími, taky květiny v truhlících měl moc hezky naaranžované. Tomáše to samozřejmě vůbec nezajímalo. Jeho pohledy mířily směrem k Aleně, ale poslušně pochodoval po pozemku a na oko uznale kýval hlavou. Karolína věděla, že k upřímnosti mají jeho úsměvy a dodatky ke květinám hodně daleko.
"Víte, Alenku, to moc nebaví, ale já to dělám rád," prohlásil Honza, "tak se tady tomu trochu věnuji, abychom to měli hezké."
" Alenka si raději zalenoší, nebo přečte pěknou knížku…" tvářil se odevzdaně, "dělám to pro ni. Aby se jí tady se mnou líbilo."
V té době, si Karolína všechno prohlížela, ale nic moc jí to neříkalo. Nikdy by ji nenapadlo, že jednou bude také pěstovat kytky, trávy a osazovat truhlíky. S vypětím všech sil se dokázala přetvařovat až do večera. Moc se jí ulevilo, když Tomáš k Alenině nelibosti zavelel, že už se pomalu rozloučí a pojedou, aby nejeli za tmy.
"Přeci jenom to tady moc neznáme, tak abychom náhodou nezatměli v lese," řekl a myslel si, jak je vtipný.
"Ještě ne," kňourala Alena opile a tahala Tomáše za rukáv. "Karolíno, řekni něco!" žadonila. "Že se ti ještě nechce domů, že ne?" ve své opilosti byla nechutně vlezlá. "Co doma? Doma to znáte."
Honza si ji prohlížel a taky usoudil, že je nejvyšší čas. Karolína si všimla, že ji značnou část odpoledne nenápadně pozoruje. Měl snad taky nějaké podezření?
"Já myslím, Alenko, že dnes už jsme si popovídali dostatečně," snažil se ji odlepit od Tomášova rukávu, "zase se někdy můžeme domluvit, aby Tomáš s Karolínkou za námi přijeli, viď?" podíval se směrem ke Karolíně. "Moc rád vás u nás zase uvidím, co říkáte?" zeptal se a evidentně to myslel upřímně.
To víš, že jo! Pomyslela si Karolína, rozloučila se a usedla do auta.
"Nechceš mi něco říct?" udeřila na Tomáše hned za první zatáčkou, "není tady snad něco, co bych měla vědět?" zajímala se.
Tomáš, se tvářil, jakoby se soustředil na řízení. Vůbec na její otázku nereagoval.
"Tomáši!" vykřikla na něj hystericky.
"Já s Tebou mluvím! Můžeš mi prosím odpovědět?" zaútočila plná zlosti a beznaděje.
"Co ti na to mám asi tak říct? Že si tady vymýšlíš nesmysly?" konečně zareagoval, "vždyť to není normální! Ty jsi úplně mimo!" urážel ji bez jakýchkoliv rozpaků. Vytřeštila na něj oči a už se nezmohla na jediné slovo. Takhle s ní ještě nikdy nemluvil. Co se to s ním stalo? Proč je tak arogantní? Srdce jí bilo jako o závod. Cítila mírný třes a bolelo ji břicho. Byla psychicky úplně na dně. Zbytek cesty jeli mlčky. Rozhlížela se po okolní krajině s hlavou otočenou na druhou stranu, aby se na Tomáše vůbec nemusela dívat. Taky proto, aby zakryla svou neovládnutelnou nervozitu. Kdybyste se s Tomášem přijeli podívat…vybavila se jí najednou věta, kterou řekla Alena, když je zvala na chatu. Vždyť oni se přece neznali. Jak mohla vědět, že se jmenuje Tomáš? Na srazu o tom určitě nemluvily. To věděla Karolína jistě. Vždyť ani ona nevěděla, že Alenin manžel se jmenuje Honza. Bavily se sice o svých rodinách, ale žádná jména nepadla. Tím si byla naprosto jistá.
Vzpomínaly spíš na profesory, probíraly spolužáky, kteří se jim líbili, nebo naopak nelíbili…o svých rodinách se zmínily pouze sporadicky. Cesta na chatu: Tomáš znal tu trasu skoro zpaměti. Jel úplně jistě. Zřejmě tam nebyl poprvé. Vydal se k chatě pro příbory…než mu to došlo. Vůbec se nezeptal, o jakou spolužačku se jedná a kde ta jejich chata je. Co před ní sakra tají? Pomalu, ale jistě v ní narůstala ještě větší nejistota a hlavně zlost.
Když přijeli domů, napustila si plnou vanu horké vody. Nechtělo se jí mluvit. Snažila se zvládnout to, jak se k ní Tomáš v autě choval. Co to vlastně řekl? Že je úplně mimo? Nevěděla, jak se s tím má vyrovnat. Šla si hned lehnout, ale doufala, že za ní přijde. Že se pokusí s ní mluvit. Něco vysvětlit. Nepřišel. Vůbec ho nezajímala.
Nemohla usnout. Převalovala se z boku na bok. Přemýšlela, jestli by byla Alena něčeho takového schopna. Jestli by se dokázala takhle přetvařovat. Uvědomila si, že to vlastně ani nemůže vědět, protože se od školy viděli po hodně dlouhé době. V podstatě jí došlo, že ji vlastně vůbec nezná. Litovala, že se nechala přemluvit k návštěvě jejich chaty. Kdyby tam nejeli, nemusela by teď přemýšlet. Nemusela by se trápit obavou, že ji manžel podvádí. Neposlouchala by jeho hrubé nadávky.
Tomáš si ustlal ve vedlejším pokoji a za chvíli slyšela, jak spokojeně oddychuje. Úplně klidně spal.
"To snad není možné,"řekla nahlas. Nešťastná, unavená a zdrcená uplynulým dnem nakonec taky usnula.
Když ráno vstala, byl už pryč. Vůbec s ní nemluvil. Myslela si, že by to měl být on, kdo má všechno vysvětlit. Kdo by se měl za své chování omluvit. Ale asi měl pocit, že by to mělo být naopak. Trápily ji výčitky, jestli to z jeho strany není třeba lítost. Jestli nebyl nešťastný z toho, že ho nařkla neprávem. Třeba jeho reakce a všechno co řekl, byly známkou zoufalství. Rozhodla se, že se k tomu nebude vracet. Že měl možná pravdu. Všechno to byl jen její hloupý pocit. Nesmysl.
"Asi blbnu z toho, že jsem pořád doma," lamentovala sama nad sebou.
"Měla bych chodit víc mezi lidi. Kromě několika autogramiád, nebo autorských čtení, skoro nevytáhnu paty."
Tomáš neměl rád, když se vrátil domů a ona tam nebyla. Proto i z těchto nutných akcí vždy spěchala.
"Až se Tomáš vrátí z pracovní cesty, promluvím s ním. Omluvím se a pokusím se náš vztah něčím ozvláštnit. Zajdeme si občas na večeři nebo do kina a pokusíme se o miminko." Mluvila polohlasem, jako by sebe samu chtěla přesvědčit, že to myslí skutečně vážně.

Deset důvodů...

24. října 2015 v 18:57 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne

Desetkát jinak nemám stání
mám dny, kdy bývám v rozpacích
a podesáté
zas a znova
běží mi hlavou divná slova…

Jednou jsme tady
níž a dole
podruhé vzlétnem
možná výš…
tak jako hejna tažných ptáků
toužíme létat, být si blíž

Důvodů, proč být více spolu
je možná mnohem, mnohem víc
náš život plyne bez rozpaků
odlétá s hejnem tažných ptáků…

Křivé obvinění - kapitola 2.

24. října 2015 v 17:20 | Dagmar Tomášková |  Romány

Ze vzpomínek ji vyrušil zvuk motoru automobilu, který se objevil na příjezdové cestě k jejímu domku. Mířil si to přímo k hlavní bráně.
Rychlým krokem se vydala do ložnice, aby se oblékla a svázala si dlouhé blond vlasy do úhledného drdolu.
"Kdo to může být takhle brzy ráno?" lamentovala, protože ranní překvapení neměla vůbec ráda. Taky vždycky nenáviděla neohlášené návštěvy.
"Dobrý den. Omlouvám se, že Vás obtěžuji, ale asi jsem zabloudil," oznámil jí mladík, když mu vyšla naproti k bráně. Okamžitě ji zaujal. Byl urostlý, se sametově snědou pletí a dlouhými havraními vlasy. Nádherné tmavé oči, široká ramena, krásný, nesmělý úsměv…přistihla se, že z jeho přítomnosti není ve své kůži.
"Dobrý den," odpověděla, "nevím, jak bych Vám mohla pomoci,"dodala rychle, aby předešla jeho dalším dotazům na cestu. "Bydlím tady velmi krátce a skoro nikoho tady neznám…"
"Hmmm…já také ne," zavtipkoval, "tak nevím…přijel jsem kvůli zaměstnání na inzerát." Nahlížel do novinových stránek, které celou dobu držel v ruce a kde byl vytištěný inzerát. "Mám zájem o práci zahradníka a měl jsem navštívit paní Karolínu Novákovou," dodal, aby vše uvedl na pravou míru.
Karolína na zahradníka čekala jako na smilování. S nepřehlédnutelným nadšením úplně otočila.
"No výborně! Moc mě těší!" zaradovala se.
"Já jsem Karolína Nováková," nejistě mu podávala ruku. Mladík očividně také znejistil.
"Jim Holstroj," představil se.
"Navrhuji, abychom spolu posnídali, pokud Vás nebudu okrádat o čas," řekla, "uvařím kafe a ráda si poslechnu Vaše doporučení."
"O čas mě v žádném případě okrádat nebudete," řekl spokojeně, "jsem připravený, pokud bych měl štěstí, nastoupit ihned." Provinile na ni pohlédl. Karolína si pomyslila, že asi nemá kde bydlet, proto hledá práci i s ubytováním, jak bylo uvedeno v inzerátu.
"Tak, prosím…pojďte dál," vybídla ho, "nezouvejte se, ještě nemám vše vybaleno a uklizeno," omlouvala se za nepořádek, když došli k hlavním dveřím do domu. V předsíni i v pokoji byly bedny s knížkami, nádobím, které musela dokoupit a oblečením. Byla neuvěřitelně nervózní, ale ze všech sil se snažila, aby to na ní nebylo znát. Až mnohem později se dozvěděla, že Jim byl nervóznější než ona. Zhruba po hodinové debatě byla rozhodnutá, že to s ním zkusí. Byl moc sympatický a podle jeho slov to vypadalo, že o téhle práci hodně ví. Přesně někoho takového potřebovala. Zahrada byla opravdu velmi zanedbaná. Sama by si s tím vůbec neporadila.
" Ukážu Vám zahradu a myslím, že bychom to mohli zkusit," pobídla ho, aby ji následoval, "musím Vás ale upozornit, že je hodně zanedbaná. Nastěhovala jsem se před nedávnem. Jsem spisovatelka a hlavní problém je v tom, že na ni vůbec nemám čas," dodala provinile, "taky se musím přiznat, že to ani moc neumím," usmála se nejistě, "celý svůj život jsem zatím žila v městském bytě a nemám s tím vůbec žádné zkušenosti."
"Situace v mém životě se bohužel změnila natolik, že jsem se musela rychle rozhodnout a nejsem si úplně jistá, jestli mé rozhodnutí bylo správné." Uvědomila si, že mu povídá věci, které ho jistě nezajímají. Rychle dodala: " je to první dům v mém životě a já si teprve zvykám v něm žít."
Obava, zda to vůbec zvládne, byla z jejího hlasu víc, než patrná. Zářivě se usmál: "to nevadí," řekl milým hlasem, "proto jsem přece tady. Velmi rád Vám s tím pomůžu."
" Moc Vám děkuji, paní Karolíno. Tu práci nutně potřebuji," dodal ještě, "vynasnažím se, abych Vás nezklamal."
U kafe Jimovi navrhla, že by nebylo na škodu říkat si křestními jmény. "Myslím, že by se nám tak mohlo lépe spolupracovat," řekla nejistě. Obávala se reakce na svou nabídku.
"Samozřejmě," řekl, "jsem moc rád, že jste to navrhla vy. Měl jsem stejný nápad, ale bylo mi to trapné."
"Tak pojďte, Jime, ještě Vám ukážu, kde budete bydlet," pobídla ho, aby ji následoval. "V přízemí domu je malý byt. Jedna místnost s krbem, kuchyně a sociální zařízení," dodala, " má také samostatný vchod, takže budete mít naprosté soukromí."
Rozhodla se, že pokud někoho přijme na práci zahradníka, bude bydlet tam.
" Pokud chcete, můžete hned začít. Jestli nejste po cestě příliš unavený…"
"Ale samozřejmě můžete začít až zítra,"uvědomila si, že je na něj tak trochu hrr…
"Promiňte, už vás nechám o samotě." Dodala a spěšně a odešla.
Zatím co si vybaloval své věci a následně se rozhlížel po zahradě, vynesla si na terasu svůj laptop. Chvíli ho pozorovala a přemýšlela, jestli udělala dobře, že ho přijala. Říkal, že jeho původní povolání je architekt. Nechápala, proč tuto úžasnou práci nevykonává. Proč má zájem pracovat jako zahradník. Až mnohem později se dozvěděla, že ho nebavila práce v kanceláři. Stále hledal řešení, jak by mohl odejít z města a žít v přírodě. Když našel Karolínin inzerát, neváhal ani chviličku. Jeho maminka se na něj trochu hněvala a vyčítala mu, že tolik let studoval úplně zbytečně. Že když chtěl být zahradníkem, nemusel mít vysokou školu. Karolína si upřímně myslela, že měla pravdu.
Zaplašila myšlenky, aby se konečně pustila do práce. Už se tak dost zdržela.
Jenomže její hlava se stále vracela ke vzpomínkám.
Nemohla se vůbec soustředit.

Křivé obvinění - kapitola 1.

24. října 2015 v 8:53 | Dagmar Tomášková |  Romány

Karolína otevřela balkonové okno a vyšla v dlouhé noční košili na terasu. Rozhlédla se po krajině. Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu, až se jí zatočila hlava.
"Je tady krásně," řekla nahlas sama pro sebe, "tady načerpám nové síly a také spoustu inspirace pro svou novou knihu."
Velkoměsto, ve kterém trávila dětství, čas studií a zatím celý svůj život bylo vše, co znala. Davy spěchajících lidí, hluk z ulice, smog a prach ji provázel na každém kroku. Své knihy psala v pracovně bytu, ve kterém bydlela se svým mužem Tomášem.
Tomáš pracoval jako strojní inženýr a hodně času trávil mimo domov.
Nijak drasticky to neřešila. Psala doma, děti zatím neměli…
Když zavolala Alena, kamarádka ze školy, že si s manželem pořídili chatu u lesa, že je tam nádherně a že by byla moc ráda, kdyby se i s Tomášem přijeli podívat, Karolína váhala.
S Alenou se naposledy viděly, když měli sraz jejich třídy ze základní školy po několika letech. Pravda ale byla, že si tam spolu docela dobře "poklábosily."
Karolína dlouho nikde nebyla. Na sraz původně taky vůbec nechtěla jít. "Proč, bys nešla?" přesvědčoval ji Tomáš. Ale poznala na něm, že to říká jen tak. Že doufá, že stejně zůstane doma. Možná to byl důvod, proč se nakonec rozhodla, že na setkání půjde. Tomáš byl stále někde na cestách, Karolína skoro nikam nechodila. Už jí to začínalo docela vadit. Připadala si jako ve vězení. Nakonec byla docela ráda, že si se spolužáky popovídala. Hlavně s Alenou si hodně zavzpomínaly. Taky musela konstatovat, že se Alena vůbec nezměnila. Už ve škole byla vždycky ráda středem pozornosti. Musela mít hlavní slovo a předváděla se před klukama.
To jí zůstalo.
Karolína váhala. Nebyla si jistá, jestli jsou takové kamarádky, aby ji Alena zvala do svého soukromí. Nemyslela si to. Přemýšlela, na co by se vymluvila. Nechtělo se jí na chatu. Nikdy jí to nic neříkalo a myslela si, že to není nic pro ni. Taková nuda! Byla zvyklá být stále ve městě…
Taky byla přesvědčená, že musí pracovat a takový výlet ji strašně zdrží.
Když přijel Tomáš ze služební cesty, nastínila mu situaci: "Volala kamarádka ze školy," oznámila mu, "rádi by nám s manželem ukázali jejich novou chatu." Čekala na jeho reakci, ale nic neříkal.
"Myslela si, že bychom mohli přijet v sobotu na celý den," stále nic neříkal. Doufala, že řekne, že nikam nepojedou. Že se mu nechce. Tvářil se dost otráveně.
"Jednou si někam vyjdeš a už je všechno jinak," neodpustil si poznámku.
"Nebo zase někam jedeš?" zeptala se ještě.
Kdyby řekl, že se mu to nehodí, vůbec by se nezlobila. Naopak.
Stejně se jí nikam nechtělo a tohle by mohla být dobrá výmluva. Taky by to nebylo na ni. Mohla by Aleně říct, že manžel je na pracovní cestě a že nejsou zvyklí chodit na návštěvy jeden bez druhého. Jenomže Tomáš jen tak přikývl a dodal, aby to teda domluvila. Překvapilo jí to, ale byla potichu. Už několikrát jí v poslední době vyčetl, že stále jen píše…říkala si, že je třeba rád, že taky společně vytáhnou paty z domu.
Byla tehdy tak naivní, že tohle si opravdu myslela.
Alena byla ze správy, že v sobotu za nimi přijedou nadšená. "Budeme se na vás moc těšit!" jíkala radostně do telefonu. "Uvidíš, že se Vám u nás bude líbit," Dodala ještě, než se rozloučily. Na Tomášovi bylo znát, že z Karolínina rozhovoru s Alenou není zrovna u vytržení. Měl asi dojem, že spolu hovořily příliš dlouho. Byl opět dost nevrlý.
"Co máme k večeři?" zeptal se otráveně, "celý den jsem nic nejedl. Mám hlad jako vlk."
Karolína vstala od pracovního stolu. Taky poměrně dost otráveně, protože potřebovala dopsat poslední kapitolu. Zvažovala, jestli nemá Tomáše poprosit, aby jí dal ještě tak hodinku. Nakonec si to rozmyslela a nechala psaní na později. Nestála o to, aby byl ještě protivnější.
"Já taky ne," řekla polohlasem sama pro sebe a přesunula se do kuchyně.
" Udělám tousty plněné masem a zeleninový salát!" zavolala. Bylo to jídlo, které měli oba moc rádi. Ale Tomáš ji neslyšel, protože si napouštěl horkou vodu do vany.
Mlčky seděli u večeře a každý byl myšlenkami jinde. Karolína přemýšlela o své nové knize a Tomáš? Těžko říct kde se toulal ve svých myšlenkách. Jedno ale věděla jistě. Úplně se odcizili. Pokud se vůbec potkali doma, nebo spíš pokud byl doma Tomáš, skoro spolu nepromluvili. Obvykle pracovala na románech, on si v obývacím pokoji četl, nebo také pracoval na počítači. Kdy se spolu naposledy milovali? To už si ani nepamatovala.
Pozorovala svého muže, jak zadumaně pojídá toust a zeleninu a v duchu se obviňovala: Je to všechno moje vina. Měla bych míň pracovat a víc se věnovat Tomášovi. Taky už bychom měli začít uvažovat o dítěti. Vždyť přece svého muže miluji a děťátko bych si moc přála. Ten sobotní výlet není vůbec špatný nápad. Pobyt na čerstvém vzduchu nám neuškodí a oba přijdeme na jiné myšlenky. Po návratu z tohoto výletu s Tomášem promluvím o dítěti. Možná právě tohle je důvod jeho špatných nálad.
Tomáš se zmínil, že by chtěl miminko asi před rokem. Karolína se na dítě v té době ještě necítila. Měla rozepsanou zajímavou knihu a chtěla ji dokončit. Teď, když se tak téměř stalo…
Taky si myslela, že ve třiceti už je nejvyšší čas. Taky by se mohlo stát, že nebudou mít děti vůbec a to samozřejmě nemohla dopustit.
Než začne pracovat na dalším příběhu, zeptá se ho na jeho názor k tomuto rozhodnutí.