Červen 2013

Slova

5. června 2013 v 18:59 | Dagmar Tomášková |  Poezie

Tvá moudrá slova láskyplná
v uších mi stále tiše zní
a provází mě bez ustání
životem plným odhodlání
hledáním, přáním, zoufalstvím
co s tím?

Dál procházím se po krajině
hledám tě všude. Kam jsi šel?
Nad řekou měsíc kráčí líně
a večernice na hladině
provází tiše kroky mé
a srdce tolik ztrápené

Tam, v oblacích
jsou moudrá slova,
co vzal jsi s sebou.
Bez ptaní.
Já naslouchám jim zas a znova
slyším ty věty stále znít
a opakuji známá slova,
když nemůžu ti blízko být.

Davídek

4. června 2013 v 17:56 | Dagmar Tomášková |  Mikropovídky

Když bylo Agátě deset, vraceli se s rodiči z dovolené ve Španělsku. Jejich autobus sjel z vozovky a havaroval. Ona jediná nehodu přežila. Vyrůstala s babičkou a dědečkem, kteří po několika letech bohužel také zemřeli. Zůstala sama. Naštěstí to bylo v době, kdy už byla dospělá.
Jakuba potkala, když jí bylo pětadvacet. V nedávné době dokončila studia na Vysoké škole a zúčastnila se výběrového řízení do svého prvního zaměstnání. Jakub se ho zúčastnil také. Oba byli vybráni. Potkávali se na chodbách firmy, často na sebe narazili v jídelně. Dlouho po sobě pokukovali, nakonec se do sebe zamilovali.
"Ahoj," oslovil ji jednoho dne. "Jsem Jakub."
"Těší mě. Agáta."
"Rád bych tě pozval do kina, nebo na skleničku," navrhoval.
"Pokud bys proti tomu nic nenamítala…" dodal rozpačitě.
Agáta se zamyslela. Překvapil ji. "Proč ne?" řekla nakonec s úsměvem. "Ráda si někam vyjdu. Děkuji za pozvání."
Po návštěvě biografu se rozhodli, že zajdou ještě na kafe. Když si spolu povídali, zjistili, že mají hodně společného. Agáta si dlouho, velmi dlouho s nikým tak dobře nepopovídala.
Bohužel, měli společné i to, že jim tragicky zahynuli rodiče. Stejně jako Agáta, i Jakub vyrůstal s prarodiči, kteří také později zemřeli. Po nějaké době se Jakub k Agátě přestěhoval.
"Jakube?" její hlas zněl naléhavě.
"Ano, lásko?" pohlédl na ni s obavou. "Musím ti něco důležitého říct."
"Děsíš mě!" řekl.
"Chtěla bych ti říct, že jsem těhotná. Budeme mít miminko."
Jakub na ni vytřeštil oči. Všimla si, jak se mu najednou rozklepaly ruce.
"Víš, to jistě?" Okamžitě ji napadlo, že to bude problém. Že Jakub ještě nebude chtít být tátou.
"Ano." Vylovila z kabelky těhotenský průkaz. "Dnes, jsem byla u lékaře."
"No…to je… úžasné!" objal ji okolo pasu, "to je…to je…" jeho neuvěřitelná reakce ji dojala. Dojala ji tak, že se radostí rozplakala.
Jakub i Agáta se na miminko moc těšili. Postupně mu připravovali pokojíček jako pro princátko. Davídek se evidentně těšil také, protože velmi spěchal. Narodil se v pětadvacátém týdnu, vážil jen 900g a měřil 33cm. Poprvé ho viděli druhý den po porodu.
"Jak to může zvládnout?" ptala se Agáta mezi vzlyky Jakuba, když stáli u inkubátoru a dívali se na svého malinkatého drobečka.
"Neplač," řekl potichu a pohladil ji po rameni. "Já myslím, že nás slyší." Uklidňoval ji. "Myslím, že ví, že máma s tátou jsou tu s ním," zlomil se mu hlas. "Bude to velký bojovník," dodal, "viď, chlapáku!" pohladil skleněnou část inkubátoru. Agátě ztekla po tváři další obrovská slza. Z kapsy vytáhla papírový kapesníček. Chtěla si otřít slzy, když za inkubátorem zahlédla pohyb. Vylekaně se rozhlížela kolem.
"Byl tady někdo, Jakube?" zeptala se.
"Ne, miláčku," odpověděl, "celou dobu jsme tady sami."
Krvácení do mozku a okamžitá intubace s vysokými nároky na kyslík, nepřispívali Davídkovi ke zlepšení jeho stavu. Přidávaly se další komplikace.
Imunitu měl dost žalostnou, proto se hned třikrát setkal se Stafylokokem a následně se Streptokokem. Přesto každé ráno koukali na toho největšího bojovníka.
Agáta sedávala u jeho inkubátoru a nahlas četla pohádky a dětské říkanky.
Netušila, zda ji Davídek slyší, ale psychicky jí to moc pomáhalo.
"Je tady někdo?" rozhlížela se po místnosti. Opět měla pocit, že se za inkubátorem něco pohnulo. Zadívala se k tomu místu a…uviděla je.
"Mami?" vzlykla. "Maminko!" vedle ní stál táta, babička i dědeček. Ještě tam byli čtyři postavy, ale ty neznala. V muži, který stál těsně vedle táty, jako by viděla Jakuba. Pochopila, že jsou to jeho rodiče a prarodiče. Všichni přišli, aby je podpořili.
Neboj se, holčičko," zaslechla náhle hlas své maminky.
"Všechno dobře dopadne."
Po několika dnech, se začínal Davídkův zdravotní stav den ode dne lepšit.
Po dvou měsících si ho konečně odvezli domů.
Agáta, s miminkem v náručí, vešla do jeho připraveného dětského pokojíčku a položila ho do postýlky.
"Vítej doma, miláčku," opatrně pohladila jeho malinkatou tvářičku. "Pozdrav svou velikáááánskou rodinu. Moc nám všichni pomáhali."
Tohle je jedna babička, druhá babička, dědeček, druhý dědeček…" ukazovala prstem za jeho postýlku a šťastně se při tom usmívala.