Leden 2013

Plyšový medvídek - Sen

31. ledna 2013 v 7:48 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne
Když se Nela probudila
přemýšlela, o čem snila.
Měla krásný, dlouhý sen,
hrála si v něm s medvídkem.

Méďa v křesle vždycky bývá,
na Nelu se dlouze dívá.
Hlídá její sladký spánek,
aby byl jak jemný vánek.

Dnes medvídek náhle vstal,
hodně nahlas zavolal:
"Vstávej,Nelo! Pojď si hrát!
Pojď si se mnou povídat!"

V tom snu oči otevřela
svého méďu uviděla.
Smál se, potom povídal,
že by si s ní moc rád hrál.

Jak si hráli, povídali,
uslyšela ten hlas z dáli.
"Vstávej, Nelo! Už je den.
Můžeš si hrát s medvědem.

Delfín

31. ledna 2013 v 7:35 | Dagmar Tomášková |  Pohádky a říkanky pro děti












Nad hladinu každou chvíli
skáče delfín rozpustilý.
Hrát si s míčem, to ho baví,
protože je velmi hravý.

Pokud tomu nevěříte,
zajděte se přesvědčit,
až delfína uvidíte,
můžete ho pochválit.

Velryba

31. ledna 2013 v 7:28 | Dagmar Tomášková |  Pohádky a říkanky pro děti


V dalekém a širém moři,
velrybě se žralok dvoří.
Naše slečna velryba
široce se umívá.

Nemá ráda ostré zuby,
kterými se ženich chlubí.
Odmítne ho bez váhání,
ráda mu však poradí,
aby hledal rybu jinou,
co jí zuby nevadí.

Pohádka o princezně, která se nudila

16. ledna 2013 v 7:51 | Dagmar Tomášková
Princezna Klárka procházela královskou zahradou a lamentovala: "to je ale nuda! Už dlouho jsem se tolik nenudila!" Rozhodla se, že si bude hrát s míčem. Jenomže…míč je málo barevný, málo kulatý a vůbec! Je strašně ošklivý! Zlostně míč odhodila, až přelétl přes plot královské zahrady. Rozběhla se do zámku a křičela: "Tatínku králi! Tatínku králi! Potřebuji nový míč! Ten původní jsem ztratila a stejně se mi nelíbil! Byla s ním strašná nuda!"
"Ale Klárko. Ten míč byl přeci úplně nový. Sama sis ho vybrala a moc sis ho přála."
"Ne, ne a ne! Ten míč byl ošklivý!"
Kolem královské zahrady zrovna procházely děti ze vsi. "To je ale krásný míč!" zvolala Mařenka, která jej uviděla jako první. "Kdopak ho asi ztratil?" Děti se rozhlédly, ale nikoho neviděly. "Tak asi nikomu nepatří." Řekla Mařenka. "Necháme si ho." Děti radostně pokřikovaly a pohrávaly si s barevným míčem.
"Vrať mi ten míč! A hned! Je můj! Já jej ztratila!" princezna stála u plotu zahrady a křičela na Mařenku.
"Tůdle! Je můj! Já si ho našla!" Mařenka utíkala i s míčem do vesnice. Děti běžely za ní a vesele se smály. Princezna nemohla zlostí popadnout dech.
"Taková drzá holka ze vsi a bude se mi posmívat? To bych se na to podívala!"
Byla tak naštvaná, že nemohla v noci spát. Stále myslela na tu drzou holku, co odnesla její barevný míč. "Zítra půjdu svůj míč hledat. Ale musím to udělat tak, aby mě neviděla chůva." Řekla si polohlasem a usnula.
Snídaně se princezna ani nedotkla, protože samým napětím, že uteče ze zámku, aby hledala svůj míč a tu drzou holku, nemohla vůbec jíst.
Jenomže jak se dostane ven tak, aby ji nikdo nepoznal? Věděla, že ve věži je stará truhla a v ní je schovaný tmavý plášť, který kdysi nosil pan komoří. Později ho tam odložil a už ho na něm nikdy neviděla. Musí tam přeci ještě pořád být. Najdu ho a nikdo mě v něm nepozná. Vyběhla spousty schodů a opravdu našla starou truhlu a v ní plášť pana komořího.
"Fuj! Ten je ale zaprášený! Nedá se nic dělat. Musím jej přes sebe natáhnout."
Byla překvapená, jak lehce se dostala ze zámku. Nenápadně se přidala ke skupince služebných, které byly vyslány na trh, nakoupit něco jídla do královské kuchyně. Rozběhla se k nejbližší vesnici. V tom si uvědomila, že má pod kapucí pláště stále svou zlatou korunku. Nemůžu jít přece do vesnice s korunkou na hlavě. Pomyslela si. Musím ji někam schovat. Až se budu vracet se svým míčem, najdu ji a vezmu si ji zpět. Schovala ji pod nejbližším stromem. Doběhla k vesnici a uviděla děti, jak si hrají s jejím barevným míčem. Ty děti byly tak veselé! A vůbec se nenudily!
Mezi tím chůva zjistila, že princezna Klárka zmizela ze zámku.
"Pane králi! Pane králi! Princezna není ve své komnatě! Ani v královské zahradě není! Nemůžu ji nikde najít! Asi se ztratila!"
"Princezna Klárka? Ztratila?" podivil se pan král. "To není možné. Nemohla se ztratit. Všude by se totiž strašně nudila." Jenomže princezna se nenudila! Naopak. Nenápadně se zapletla mezi hrající si děti a vesele si s nimi házela míčem. Několikrát při tom zakopla o plášť, který měla na sobě a upadla. Ale vůbec jí to nevadilo. Všichni se tomu vesele smáli. Jenomže… jak spolu děti dováděly, Pepík z kovárny jí na plášť šlápl a princezna tam najednou stála, ve svých krásných šatech a vyděšeně koukala kolem sebe. Děti si ihned přestaly házet míčem a upřeně ji pozorovaly. "To je přeci princezna Klárka!" vykřikl někdo. "Prosím…nechte mě tu s Vámi. Je tady spousta legrace a vůbec, ale vůbec se nenudím." Žadonila princezna. "Mařenko, moc ráda Ti míč nechám, když si se mnou budete hrát. Prosím…"
Mařenka přikývla a princezna ji samým štěstím objala. V té chvíli projížděla vesnicí královská výprava, v čele s panem králem a chůvou princezny Klárky.
Když pan král uviděl, jak je princezna šťastná, objímá se s dětmi a vůbec se nenudí, byl tomu upřímně rád. Od té doby mohly děti navštěvovat princeznu v královské zahradě a hrát si s ní. Princezna Klárka se už nikdy nenudila.

Želva

15. ledna 2013 v 8:11 | Dagmar Tomášková |  Pohádky a říkanky pro děti

Pomalými kroky kráčí,
po pláži se prochází,
želví slečna Klementýna
mořský proud ji provází.

Nespěchá. Vždyť nemá důvod.
Proč by někam chvátala?
Od pradávna je prý známo,
že je želva pomalá.

Půlnoční kroky

6. ledna 2013 v 16:18 | Dagmar Tomášková |  Texty písní

Ráda sním a tiše přemítám
s láskou svou, si často povídám
spousty dní a nocí o nás dvou
že jsem Tvá, snad není náhodou

Vzdálený a bílý půlměsíc
nabízí nám stínů na tisíc
kráčím tmou a hledám ruku Tvou
že jsi můj, snad není náhodou

Kouzelná a moudrá píseň zní
za štěstím, jdou kroky půlnoční.
Jdeme tmou a není náhodou
že držíš mou a já zas ruku Tvou

Přemítám

6. ledna 2013 v 16:11 | Dagmar Tomášková |  Texty písní

Přemítám, pátrám, nemám zdání
proč schází úsměv němým rtům?
Rozplynul se bez varování
modrý dým míří k oblakům

Rf: Dřív bývávala v jednom těle
proč tváří se dnes zkameněle
srdce, co stejnou píseň pěla
společný rytmus zapomněla snad…

Stoupá, mizí nám v nedohlednu
a rozplyne se v zápětí
obláček dýmu stoupající
v něm srdce dvojí, tápající…

Rf: Dřív bývávala v jednom těle
proč tváří se dnes zkameněle
srdce, co stejnou píseň pěla
společný rytmus zapomněla snad…

Kouzelné, krásné milování
v závrati, touha bezmezná
po bouři klidné smiřování
zahání slova zbytečná a zlá…

Rf: Dřív bývávala v jednom těle
proč tváří se dnes zkameněle
srdce, co stejnou píseň pěla
společný rytmus zapomněla zas…

Obláček dýmu nad krajinou
co rozplývá se jako dým
vrací se k zemi potichoučku
dvě srdce v sobě pomaloučku
nachází opět stejný rým

Rf: Dřív bývávala v jednom těle
proč tváří se dnes zkameněle
srdce, co stejnou píseň pěla
už na štěstí se rozvzpomněla…

Tiché písně

4. ledna 2013 v 17:44 | Dagmar Tomášková |  Poezie

Když za trnkovím tóny znějí
hlasitý hlahol všedních dní
tichý krok laní, u studánek
neruší ani mírný vánek
a našeptává…rady dává,
proud času, tichý, hledá cíl

Co písním cvrčků napovídá
houslový song tam v dáli zní
den s nocí tiché písně střídá
nachází…touží…dává cit
poznání, přání, probuzení
s nímž moudrost nesmí odejít

Co si vzít s sebou na pustý ostrov

2. ledna 2013 v 10:10 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne
Kdyby byl člověk nejraději na pustém ostrově, obvykle by tam chtěl být sám. Někdy, když mám pocit, že je toho na mě moc, že se to nedá...a že už bych potřebovala vypnout, říkávám, že se nechám vystřelit na Mars.
Ale pustý ostrov by byl možná taky dobrý.
Nevím, co se s sebou obvykle bere na pustý ostrov, ale určitě vím, co bych si s sebou nevzala: tak, prvně...potom...a ještě...a pak už nevím
Tak jsem zvědavá, jak jste na tom vy...