MOJE HVĚZDA

28. prosince 2017 v 22:01 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne

Má hvězda když mě oslovila
snesla se z nebe jako víla
a předala mi poselství

Já přijala je bez váhání
a pochopila její přání...

Zdraví a štěstí ať se snoubí
a usídlí se v srdcích všech

Ti v nebesích jsou stále s námi
sledují tiše, za branami
vzestupy...pošetilé pády...

Jsou s námi stále, dnem i nocí
nenechají nás bez pomoci
a dlaně svírají nám vlídně

Chci přát všem lidem pevné zdraví
štěstí ať neopouští nás...

S pokorou své se hvězdě klaním
poselství její...

...jen pro vás...

 

Stýskání

26. listopadu 2017 v 16:21 | Dagmar Tomášková |  Poezie

Když vnímám tlukot tvého srdce
a rajská hudba v dáli zní
jsem uvězněna ve tvé moci
den první...možná poslední...

Jsi daleko a jsi tak blízko
stýskání střídá němý smích
po tvářích slzy tiše kanou
mé kroky bloudí v závějích

Vše kolem studené a tiché
když beznaděj se usmívá
tak jako pírko tichou nocí
prolétlo tiše...bez emocí...

Když děti vylétnou z hnízda

26. listopadu 2017 v 10:23 | Dagmar Tomášková |  Fejetony

Manželský život po třiceti letech? Samozřejmě, že ho beru vážně.
Jak se říká: jednou jsme dole, jednou nahoře...a já se domnívám, že ve vztazích to platí dvojnásob.

Láska hory přenášející se dostaví nečekaně a neplánovaně, pověstná jiskra přeskočí, příšeří kina je ideální místo pro pevné a vášnivé stisky rukou. Alespoň v našem mládí tomu tak bylo.
Vzápětí se dostaví první potomek...druhý...v některých případech několik dalších...(my si vystačili se dvěma) a začíná kolotoč, díky kterému život přeletí, jako dělová koule.

Nastává fáze, kdy děti dospějí, naznají, že už jsou dostatečně samostatné a že se pokusí žít si své vlastní životy. Odcházejí z domu, zanechávají vám nepotřebné, jako třeba pejska, kterého dostala dcera od kamarádky ke svým 15-tým narozeninám a nemá čas se o něj starat, dva křečky, které syn nemá ve svém bydlení kam umístit a kromě toho jeho přítelkyni "strašně" smrdí a nesnáší je. Jistě to znáte sami. A kdo z nás by měl to srdce, aby se o ta ubohá němá stvoření nepostaral. No, ono nám stejně nic jiného nezbývá, že?

Takže kromě manžela vám zůstává pejsek, křečci, rybičky - ty si ale manžel pořídil sám.
Sice vám doma děti neskutečně chybí, po příchodu z práce automaticky vcházíte do jejich pokoje, rozhlížíte se, zjišťujete, že se na zemi u synovy válendy nenachází poházené svršky z předešlého dne, někdy i celého týdne, dceřin rotoped, který "NUTNĚ" potřebovala aby mohla cvičit (později sloužící jako věšák) vám také z nějakého důvodu zůstal a nic na něm nevisí...
Při odchodu pomaličku zavíráte dveře, hlavou vám běží celý příběh od jejich narození, prvních krůčků a slovíček, školních zdarů i nezdarů, "úžasného", ale celkem snesitelného období puberty...
Přesto, že je vídáte velmi často, stýská se vám. A stýská se vám hodně!

Naštěstí je o koho se starat. Manžel poctivě venčí pejska, čistí příbytek křečků, aby "tolik" nermrděli, když se zastaví syn se svou milou, akvárium s rybičkami taky září čistotou.
Ujímá se toho sám a bez nátlaku. Na oplátku se zase starám já o něj.
Po nějakém čase umírají křečci, pejsek se dožívá úctyhodného věku téměř 15-ti let, ale nakonec k našemu obrovskému zármutku taky odchází.

Zůstávám já, manžel a rybičky. On se stará o rybičky, ty se naštěstí dají dokupovat, takže je máme napořád a já o něj...víc si všímáme jeden druhého. Říká se, že když manželé zůstanou sami, navíc prochází "oboustranným" přechodem, že dochází ke zlomu ve vztahu. Podrážděnost, nervozita, někdy i hádky bývají na denním pořádku. Kamarádka mi vyprávěla, že si po tom, co jim děti odešli z domu s manželem přestali rozumět. Film "Válka Roseových" byl prý slabý odvar proti tomu, co se dělo u nich doma. Nakonec se dohodli, že už spolu nemůžou zůstat a na stará kolena se rozvedli.
Tak takto to u nás opravdu neprobíhalo. Nějaký ten svár a třísknutí dveřmi teda proběhl, to ano, ale vždycky se to nějak urovnalo a jelo se dál. Tvrdit, že manželství za celých třicet let nemá žádnou trhlinku je podle mě naprosté sci-fi. Naštěstí jsme tohle období zdárně překonali...jak říkám, jednou jsme dole... jednou nahoře...

A já jsem moc ráda, že jsme si zůstali. Pod postelí v ložnici nacházím svršky z předešlého dne, pro jistotu se víc nakloním, abych zjistila, zda jsem nepřehlédla ještě něco (třeba z minulého týdne)
Na rotopedu v dětském pokoji se jako zázrakem objevuje několik visících košil velikostí odpovídajících těm, které jsem manželovi kupovala k vánocům...takže mám důvod tuto místnost opět pravidelně navštěvovat.
"Já ti mám nějaký hlad, kdy už bude večeře?" nebo "kdy už půjdeme na tu procházku?" ptá se má drahá polovička po vzoru dětí, když byly ještě malé. Jak mi tyhle otázky chyběly!
"Ano, už běžím..." volám z kuchyně. Manžel mě láká, abych se šla podívat, jak se mu podařilo krásně vylepšit koupelnu. Rychlostí, kterou by mi jistě záviděl i velmi obratný kapsář se snažím setřít z rukou vykynuté těsto, ze kterého jsem plánovala vyrobit čerstvé koláče. Běžím se podívat, jak vypadá právě opravený sprchový kout. A běžím moc ráda. Ne, není tomu tak, jak to vypadá. Nejsem náhradou za pejska nebo křečky. Jen se snažím jeho úsilí a radost z poctivě vykonané práce ocenit. "Moc se ti to povedlo", říkám, hladím ho po tváři a mám upřímnou radost.
A děti? Jsou šťastné a to je hlavní. Vídáme se často, tak přeci není důvod ke smutku. A taky mám vedle sebe někoho, kdo mi je naprosto bez problému nahradí.

Říká se, že muži nikdy nedospějí, že v nich stále zůstává duše dítěte. A mě nezbývá, než bezvýhradně souhlasit.
 


Hledání...

28. srpna 2017 v 8:25 | Dagmar Tomášková |  Poezie
Tak jako můra temnou nocí
v zoufání hledá světla třpyt
a z tmavých koutů záblesk očí
kočičí nádech, tichý smích...

Tajemné stíny zvláštní chvíle
pomalé kroky v alejích
loudavá luna za úplňku
dodává řekám moudrý třpyt

Já také hledám v stínu časů
co byly pírkem nad řekou
kopretin vůni, ptačí písně
co rozčeřily krásu vlídně
ukrytou v očích kočičích...

Není proč truchlit...

16. srpna 2017 v 18:42 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne

Není proč truchlit pro ta slova
plynoucí trpce z cizích úst
a zraňující…
zas a znova
bez rozpaků
jen tak a proto

Snad jsi to vzdal…
soucite němý
co odešel jsi kdo ví kam
A paní jménem tolerance?
Má se svým časem jiný plán

Nablízku není pochopení
v dáli se leskne něčí tvář
s posledním zrnkem čas se mění
a nikdo smutek neocení…

Však s hlavou skrytou pod polštář
nevidíš nebe v barvách duhy
neslyšíš písně skřivaní
tak vzbuď se ze snů bez soucitu
přivítej nová svítání...

Děťátko

7. srpna 2017 v 18:18 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne
Človíček, co se rodí z lásky,
je darem přímo od boha.
Poznáš to rychle, bez nadsázky
rozdává radost dokola.
Rozezní všude kolem zvony,
co tiše spaly v zákoutích,
rozjasní tváře škarohlídů
a krev nám v žilách rozproudí.

Ten malý zázrak kouká kolem
a nemá vůbec ponětí,
kdo jsou ti lidé, co tu stojí
a hýčkají ho v zápětí.
Děťátko, co se narodilo,
co přišlo na svět právě teď,
v nás spoustu něhy probudilo
a donutí nás přemýšlet.

Kam vydají se jeho kroky?
A jaký bude jeho svět?
Je spousta času na úvahy.
Chce vyrůst v lásce, dovádět.

Tak rozdávejme hodně něhy.
Ta naučí jej milovat.
A také rady, co jsou cenné,
pro klidný život beze ztrát.

Demence nebo démon?

9. července 2017 v 17:15 | Dagmar Tomášková |  Fejetony

Znáte ten pocit, jako je bodání jehliček po celém těle z radosti, že jste potkali někoho, koho jste velmi dlouho neviděli? Stalo se mi to nedávno. Je to ona? Ptám se svého já a z dálky na ni civím. Je to Pavlína? Nejlepší kamarádka ze základky?! Běžím jí naproti. Kouká na mě vyjeveně a nechápe, co je to za bláznivou ženskou. Blížím se k ní, ruce roztažené, úsměv pomatence. Taková je má radost z toho, že ji vidím. Ustupuje o dva až tři kroky, když najednou vykřikne: "Ježišííí...ahoj!"
Nezřízeně se objímáme, plácáme páté přes deváté, po tvářích nám tečou slzy jako hrachy a barví nám obličeje duhami z použitých líčidel. Po přivítání jako z Amerického filmu soudíme, že dnes máme obě málo času. Domlouváme se, že určitě zajdeme na kafíčko. Vzájemně se prozváníme a ukládáme si telefonní čísla. "Zavoláme si!" křičíme jedna přes druhou, když se loučíme a rozcházíme.

Za pouhé dva dny se scházíme v kavárně. Pavlína vypadá unaveně, pod očima vaky jako nadýchané polštáře. Koukám na ni a přemýšlím, jestli snad nemá nějaké starosti. Dlouho, hodně dlouho jsme se neviděly, nemůžu na ni naléhat a vytasit se s otázkou, co se jí stalo. Když bude chtít, řekne mi to sama, pomyslím si a nasadím milý úsměv. "Dnes je to na mě," říkám, "dneska tě zvu".
Objednávám dvě kafe a k nim pro každou zákusek. Pavlína se najednou rozpovídá. "Já ti nevím, ale asi se o mě pokouší demence", říká tiše, aby ji nikdo neslyšel. "Každé ráno se budím s bolestmi hlavy a připadám si jako pomatená, celý den jsem taková...jakoby roztřesená...ani magnézka už mi nezabírají", při tomto monologu kouká na svůj zákusek a počítá prsty na rukou. Soucitně na ni hledím a přemýšlím, co na to říct.
"Ále!" vykřikne náhle. "Přece tady nebudeme fňukat, ne?" Leknutím nadskakuji společně se židlí pode mnou, ruka mi vystřelí k hrudníku s pocitem, že se o mě pokouší infarkt.
"Dáme dvoječku bílého?" pokračuje, "když jsme se tak dlouho neviděly, musíme si přece připít na shledání". Mrkne šibalsky.
"Proč ne?" říkám, přesto, že nejsem zvyklá pít. "Jedna dvojka ještě nikoho nezabila".
Zatímco dopíjím svoji skleničku, pozoruji kamarádku, jak do ní padá dvoječka čtvrtá...nebo už pátá? Nevím, nestačím to počítat. Směřuji k ní otázku, zda si takto dopřává často. Odpovídá, že si s manželem každý večer něco "málo" popijí. "Co už", říká, "po těch letech si toho nemáme moc co říct", zahlédnu těžce opilecký, v mých očích i nešťastný úsměv, oči se jí lesknou a vaky pod očima nabyly velikosti melounů. Na celou kavárnu pokřikuje oplzlé nechutnosti a uráží příchozí dámy. Když se ji snažím přimět k odchodu, oboří se na mě s výčitkou, co že si o sobě myslím. "To, že vypadáš tak dobře a spokojeně nemusí znamenat, že jsi šťastná!" křičí na mě a častuje mě opovržlivým úškleblem, hodným čistokrevného opilce.

Po pečlivém zvážení situace se zamýšlím nat tím, zda se u mé nejlepší kamarádky ze základky nejedná o něco jiného, než o demenci, kterou si sama diagnostikovala. Nemohlo by se jednat spíše o regulérní každodenní kocovinu? A neovládá ji démon?
Démon alkohol?

Vášnivé houbaření - když rostou...

9. července 2017 v 15:12 | Dagmar Tomášková |  Fejetony

"Rostou?" ptáme se sousedky po příjezdu na chatu. "Rostou?"
"Noo...nic moc," odpovídá s úsměvem, "ale něco tam určitě bude..."
Houby máme moc rádi. Nejen, že je sbíráme, ale taky je i jíme. Znám spoustu "houbařů", kteří na houby sice chodí, ale zásadně je nejedí. Ti ovšem sbírají úplně vše s tím, že kdo "to" bude chtít, tak si "to" přebere. Když nic, moc, říkám si radostně, tak budu mít v lese klídek, nikoho snad nepotkáme. Už jsem to potřebovala jako sůl. Vyčistit si hlavu, na nic nemyslet, jen tak se brouzdat. Jistě to sami znáte. Frmol v práci, celý týden v jednom kole. Pro mě je tohle vždy nejlepší odreagování.

"Půjdeme kus od sebe", říkám manželovi a ani náhodou se při tom nepřiznávám, že je to tak trochu finta, abych měla ten svůj klídeček. "Takto budeme mít větší šanci něco najít". Přesvědčuji ho.
On je totiž neuvěřitelně ukecaný, pořád mluví a já mám někdy ráda ticho. Naslouchám praskání halouzek, švitoření ptáčků a hlasům lesa vůbec. Tyhle procházky přírodou prostě miluji. Často se stává, že při svém rozjímání přehlédnu i "parádní kousek". A to je voda na jeho mlýn. "Ježišííí!" volá, "podívej, kolem čeho jsi prošla!" láskyplně se sehne, vyjme obrovského praváka ze země a spěchá mi ho ukázat.
"Máš něco?" pokřikuje na mě každou chvíli, protože on chodí do lesa pro houby, ne na houby. A být tam jen tak, třeba se jen projít, je pro něj ztráta času. Tvrdí, že raději naseká dříví do kamen, než aby tam šel "zbytečně". Já chodím na houby strašně ráda a vůbec mi nevadí, když žádné nenajdeme. Pojmu to jako milou, tichou procházku, načerpám nové síly. Pokud ovšem nepotkáme sousedy, kteří si vyrazili na houby také. Nepřeslechnutelný hlas jejich šestiletého vnoučka Honzíka mě nabádá, abych rychlostí blesku vyhledala nějaký spolehlivý úkryt. Rozhlížím se po co nejvíce širokém stromě, za který bych přidřepla, než se pohroma převalí, ale nakonec mi to nedá a před malým nezbedou neprchám. Je to moc milý chlapec, jen trošku víc hlučný. Tak si vyslechnu jeho zážitky, které probíhají s babičkou a dědou tady na chatě. Pro tentokrát mám sice po klídečku, zato se docela bavím jeho vášnivým vyprávěním.

Plný košík ( pokud samozřejmě rostou ) někdy i svázané rukávy u mikiny, abychom to měli jak odnést, potom dovlečeme k chatě, kde si to manžel vše rozloží na stůl a nafotí. Stojí nad tím, přemýšlí jaké zvolit prkénko a který nožík k vyčištění a nakrájení tohoto úžasného úlovku.
"Něco se nasuší", komentuje situaci, "něco namrazí", pokračuje zamyšleně...
"A uděláme maso na houbách!" vykřikne radostně, jako by to byla nějaká novinka. Maso na houbách totiž děláme skoro pokaždé. Ale nemyslím to zle. Máme to opravdu moc rádi.
Já sice houby ráda sbírám a jím, ale zoufale nerada je čistím a krájím. Samozřejmě, že když se zadaří a nasbíráme jich hodně, tak s tím mému vášnivému houbaři pomůžu. Ale pokud nemusím, tak se téhle akce nezůčastňuji. Zato má drahá polovička se s vervou pustí do práce. Čistí, krájí, po čvrt hodině u toho lamentuje, že mu to byl čert dlužnej...
"Na houby už se nepůjde!" oznamuje mi zhruba po půl hodině krájení. "Letos to stačí." Tohle jeho rázné rozhodnutí má ale samozřejmě vemi krátké trvání.
Asi tak do příštího víkendu...


Náš pán je čas

4. června 2017 v 17:01 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne

Tulák to známý nad hladinou
co prochází se oblohou
osvítí všechny tmavé kouty
jen noční můry bloudí tmou
a stíny rozviklaných stromů
zvou návštěvníky
směle dál…

do černých koutů
hlasů lesa
kde kapradiny tiše spí
divoký nálet netopýří
děsivě míjí čela zdí
a do tmy slyšet šelest listí
pod tíhou kroků
lesních skřetů…

není kam spěchat
čas je pán
otvírá náruč dokořán
pro tebe, pro mě, stále je tu
náš pán je čas
kam pospícháš?

Další články


Kam dál