Hledání...

28. srpna 2017 v 8:25 | Dagmar Tomášková |  Poezie
Tak jako můra temnou nocí
v zoufání hledá světla třpyt
a z tmavých koutů záblesk očí
kočičí nádech, tichý smích...

Tajemné stíny zvláštní chvíle
pomalé kroky v alejích
loudavá luna za úplňku
dodává řekám moudrý třpyt

Já také hledám v stínu časů
co byly pírkem nad řekou
kopretin vůni, ptačí písně
co rozčeřily krásu vlídně
ukrytou v očích kočičích...
 

Není proč truchlit...

16. srpna 2017 v 18:42 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne

Není proč truchlit pro ta slova
plynoucí trpce z cizích úst
a zraňující…
zas a znova
bez rozpaků
jen tak a proto

Snad jsi to vzdal…
soucite němý
co odešel jsi kdo ví kam
A paní jménem tolerance?
Má se svým časem jiný plán

Nablízku není pochopení
v dáli se leskne něčí tvář
s posledním zrnkem čas se mění
a nikdo smutek neocení…

Však s hlavou skrytou pod polštář
nevidíš nebe v barvách duhy
neslyšíš písně skřivaní
tak vzbuď se ze snů bez soucitu
přivítej nová svítání...

Děťátko

7. srpna 2017 v 18:18 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne
Človíček, co se rodí z lásky,
je darem přímo od boha.
Poznáš to rychle, bez nadsázky
rozdává radost dokola.
Rozezní všude kolem zvony,
co tiše spaly v zákoutích,
rozjasní tváře škarohlídů
a krev nám v žilách rozproudí.

Ten malý zázrak kouká kolem
a nemá vůbec ponětí,
kdo jsou ti lidé, co tu stojí
a hýčkají ho v zápětí.
Děťátko, co se narodilo,
co přišlo na svět právě teď,
v nás spoustu něhy probudilo
a donutí nás přemýšlet.

Kam vydají se jeho kroky?
A jaký bude jeho svět?
Je spousta času na úvahy.
Chce vyrůst v lásce, dovádět.

Tak rozdávejme hodně něhy.
Ta naučí jej milovat.
A také rady, co jsou cenné,
pro klidný život beze ztrát.
 


Demence nebo démon?

9. července 2017 v 17:15 | Dagmar Tomášková |  Fejetony

Znáte ten pocit, jako je bodání jehliček po celém těle z radosti, že jste potkali někoho, koho jste velmi dlouho neviděli? Stalo se mi to nedávno. Je to ona? Ptám se svého já a z dálky na ni civím. Je to Pavlína? Nejlepší kamarádka ze základky?! Běžím jí naproti. Kouká na mě vyjeveně a nechápe, co je to za bláznivou ženskou. Blížím se k ní, ruce roztažené, úsměv pomatence. Taková je má radost z toho, že ji vidím. Ustupuje o dva až tři kroky, když najednou vykřikne: "Ježišííí...ahoj!"
Nezřízeně se objímáme, plácáme páté přes deváté, po tvářích nám tečou slzy jako hrachy a barví nám obličeje duhami z použitých líčidel. Po přivítání jako z Amerického filmu soudíme, že dnes máme obě málo času. Domlouváme se, že určitě zajdeme na kafíčko. Vzájemně se prozváníme a ukládáme si telefonní čísla. "Zavoláme si!" křičíme jedna přes druhou, když se loučíme a rozcházíme.

Za pouhé dva dny se scházíme v kavárně. Pavlína vypadá unaveně, pod očima vaky jako nadýchané polštáře. Koukám na ni a přemýšlím, jestli snad nemá nějaké starosti. Dlouho, hodně dlouho jsme se neviděly, nemůžu na ni naléhat a vytasit se s otázkou, co se jí stalo. Když bude chtít, řekne mi to sama, pomyslím si a nasadím milý úsměv. "Dnes je to na mě," říkám, "dneska tě zvu".
Objednávám dvě kafe a k nim pro každou zákusek. Pavlína se najednou rozpovídá. "Já ti nevím, ale asi se o mě pokouší demence", říká tiše, aby ji nikdo neslyšel. "Každé ráno se budím s bolestmi hlavy a připadám si jako pomatená, celý den jsem taková...jakoby roztřesená...ani magnézka už mi nezabírají", při tomto monologu kouká na svůj zákusek a počítá prsty na rukou. Soucitně na ni hledím a přemýšlím, co na to říct.
"Ále!" vykřikne náhle. "Přece tady nebudeme fňukat, ne?" Leknutím nadskakuji společně se židlí pode mnou, ruka mi vystřelí k hrudníku s pocitem, že se o mě pokouší infarkt.
"Dáme dvoječku bílého?" pokračuje, "když jsme se tak dlouho neviděly, musíme si přece připít na shledání". Mrkne šibalsky.
"Proč ne?" říkám, přesto, že nejsem zvyklá pít. "Jedna dvojka ještě nikoho nezabila".
Zatímco dopíjím svoji skleničku, pozoruji kamarádku, jak do ní padá dvoječka čtvrtá...nebo už pátá? Nevím, nestačím to počítat. Směřuji k ní otázku, zda si takto dopřává často. Odpovídá, že si s manželem každý večer něco "málo" popijí. "Co už", říká, "po těch letech si toho nemáme moc co říct", zahlédnu těžce opilecký, v mých očích i nešťastný úsměv, oči se jí lesknou a vaky pod očima nabyly velikosti melounů. Na celou kavárnu pokřikuje oplzlé nechutnosti a uráží příchozí dámy. Když se ji snažím přimět k odchodu, oboří se na mě s výčitkou, co že si o sobě myslím. "To, že vypadáš tak dobře a spokojeně nemusí znamenat, že jsi šťastná!" křičí na mě a častuje mě opovržlivým úškleblem, hodným čistokrevného opilce.

Po pečlivém zvážení situace se zamýšlím nat tím, zda se u mé nejlepší kamarádky ze základky nejedná o něco jiného, než o demenci, kterou si sama diagnostikovala. Nemohlo by se jednat spíše o regulérní každodenní kocovinu? A neovládá ji démon?
Démon alkohol?

Vášnivé houbaření - když rostou...

9. července 2017 v 15:12 | Dagmar Tomášková |  Fejetony

"Rostou?" ptáme se sousedky po příjezdu na chatu. "Rostou?"
"Noo...nic moc," odpovídá s úsměvem, "ale něco tam určitě bude..."
Houby máme moc rádi. Nejen, že je sbíráme, ale taky je i jíme. Znám spoustu "houbařů", kteří na houby sice chodí, ale zásadně je nejedí. Ti ovšem sbírají úplně vše s tím, že kdo "to" bude chtít, tak si "to" přebere. Když nic, moc, říkám si radostně, tak budu mít v lese klídek, nikoho snad nepotkáme. Už jsem to potřebovala jako sůl. Vyčistit si hlavu, na nic nemyslet, jen tak se brouzdat. Jistě to sami znáte. Frmol v práci, celý týden v jednom kole. Pro mě je tohle vždy nejlepší odreagování.

"Půjdeme kus od sebe", říkám manželovi a ani náhodou se při tom nepřiznávám, že je to tak trochu finta, abych měla ten svůj klídeček. "Takto budeme mít větší šanci něco najít". Přesvědčuji ho.
On je totiž neuvěřitelně ukecaný, pořád mluví a já mám někdy ráda ticho. Naslouchám praskání halouzek, švitoření ptáčků a hlasům lesa vůbec. Tyhle procházky přírodou prostě miluji. Často se stává, že při svém rozjímání přehlédnu i "parádní kousek". A to je voda na jeho mlýn. "Ježišííí!" volá, "podívej, kolem čeho jsi prošla!" láskyplně se sehne, vyjme obrovského praváka ze země a spěchá mi ho ukázat.
"Máš něco?" pokřikuje na mě každou chvíli, protože on chodí do lesa pro houby, ne na houby. A být tam jen tak, třeba se jen projít, je pro něj ztráta času. Tvrdí, že raději naseká dříví do kamen, než aby tam šel "zbytečně". Já chodím na houby strašně ráda a vůbec mi nevadí, když žádné nenajdeme. Pojmu to jako milou, tichou procházku, načerpám nové síly. Pokud ovšem nepotkáme sousedy, kteří si vyrazili na houby také. Nepřeslechnutelný hlas jejich šestiletého vnoučka Honzíka mě nabádá, abych rychlostí blesku vyhledala nějaký spolehlivý úkryt. Rozhlížím se po co nejvíce širokém stromě, za který bych přidřepla, než se pohroma převalí, ale nakonec mi to nedá a před malým nezbedou neprchám. Je to moc milý chlapec, jen trošku víc hlučný. Tak si vyslechnu jeho zážitky, které probíhají s babičkou a dědou tady na chatě. Pro tentokrát mám sice po klídečku, zato se docela bavím jeho vášnivým vyprávěním.

Plný košík ( pokud samozřejmě rostou ) někdy i svázané rukávy u mikiny, abychom to měli jak odnést, potom dovlečeme k chatě, kde si to manžel vše rozloží na stůl a nafotí. Stojí nad tím, přemýšlí jaké zvolit prkénko a který nožík k vyčištění a nakrájení tohoto úžasného úlovku.
"Něco se nasuší", komentuje situaci, "něco namrazí", pokračuje zamyšleně...
"A uděláme maso na houbách!" vykřikne radostně, jako by to byla nějaká novinka. Maso na houbách totiž děláme skoro pokaždé. Ale nemyslím to zle. Máme to opravdu moc rádi.
Já sice houby ráda sbírám a jím, ale zoufale nerada je čistím a krájím. Samozřejmě, že když se zadaří a nasbíráme jich hodně, tak s tím mému vášnivému houbaři pomůžu. Ale pokud nemusím, tak se téhle akce nezůčastňuji. Zato má drahá polovička se s vervou pustí do práce. Čistí, krájí, po čvrt hodině u toho lamentuje, že mu to byl čert dlužnej...
"Na houby už se nepůjde!" oznamuje mi zhruba po půl hodině krájení. "Letos to stačí." Tohle jeho rázné rozhodnutí má ale samozřejmě vemi krátké trvání.
Asi tak do příštího víkendu...


Náš pán je čas

4. června 2017 v 17:01 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne

Tulák to známý nad hladinou
co prochází se oblohou
osvítí všechny tmavé kouty
jen noční můry bloudí tmou
a stíny rozviklaných stromů
zvou návštěvníky
směle dál…

do černých koutů
hlasů lesa
kde kapradiny tiše spí
divoký nálet netopýří
děsivě míjí čela zdí
a do tmy slyšet šelest listí
pod tíhou kroků
lesních skřetů…

není kam spěchat
čas je pán
otvírá náruč dokořán
pro tebe, pro mě, stále je tu
náš pán je čas
kam pospícháš?

Chata přímo u lesa?

13. března 2017 v 18:16 | Dagmar Tomášková |  Fejetony

Když jsme se rozhodli pořídit si chatu u lesa, podotýkám, že přímo u lesa, má radost neznala mezí. Víkendy budeme trávit úplně nejblíž přírodě, kterou neskonale miluji, konečně budou opravdovým relaxem a odpočinkem. Na procházkách budeme potkávat zajíčky a srnečky...říkala jsem s úsměvem naší malé vnučce...nádhera!

Náš sen se brzy vyplnil. Konečně jsme koupili chatičku. Byli jsme blahem bez sebe. Především první víkend byl nezapomenutelný. Všechno se nám jevilo jako neskutečná výzva, bylo to nové, neprozkoumané. Rozhlížela jsem se, představovala si, kde bude jaká kytička, co kam zasadím..." to bude kráááása"! Jásala jsem. Za potokem jsem zahlédla několik srnek, opodál se proháněli zajíci a já zajásala podruhé: "vy jste ale krásní"!

Asi tak první tři roky probíhalo vše v pohodě. Představy naplněné, kytičky zasazené, srnky za potokem, zajíci opodál, všechno šlo jako po másle. Celé týdny jsme se těšili na víkendy. Na chatu, kde načerpáme síly, odpočineme si jak fyzicky, tak i psychicky. Žádný stres, žádné rozčilování. Poctivě jsme opečovávali naše radůstky, které se nám za to každý rok odměňovaly nádhernými květy. Zhruba čtvrtou sezónu, kdy už byla i většina stromků a keřů celkem vzrostlá, přišlo nečekané rozčarování. Procházela jsem pozemkem, kroutila hlavou, slzy jako hrachy mi stékaly po tvářích. Všude se povalovaly bobky od zajíců, ostatní zanechaly srnky, louka před chatou byla celá zrytá od divočáků...ale hlavně! Všechny kytky i keře ožrané, ne-li sežrané úplně. Včetně tůjí, což jsem nechápala už vůbec. Říká se přece, že jsou jedovaté! Totálně ožrané až na kmeny byly.
"Mrchy jedny hnusný"! Vykřikla jsem jako smyslů zbavená. No...jako... asi jsem jich zbavená byla, nebo jsem si tak alespoň připadala.
"Jo, holka", okomentoval celou situaci soused, který zaregistroval náš příjezd a přispěchal nás pozdravit. "Tady jste v lese", vysílal ke mně lítostivé pohledy, když viděl, v jakém žalostném stavu se nacházím", oni jsou tu doma". Pohladil mě po rameni. "S tím nic nenaděláš".
Měl pravdu. Oni tady byli jako doma. A pěkně si to užili!
Oni jsou tu sice doma, ale moje kytičky ořírat nebudou"! Rozčilovala jsem se.

Po příjezdu domů jsem okamžitě zapnula počítač a rozhodla se najít řešení stůj, co stůj. "Vždyť na Internetu najdu přeci všechno, ne"? Lamentovala jsem. "Musí být přece nějaké řešení". Řešení byla sice spousta, ale vůbec nic nezabíralo. Takto to trvalo asi dva roky. Skoro každý víkend jsme nastražili jiný, na Internetu nalezený odpuzovač a doufali, že tento bude ten pravý. Že bude fungovat. Nefungoval vůbec žádný. Po příjezdu na chatu jsme vždy vystupovali z auta už s vědomím, že po vybalení nejprve zlikvidujeme okousané rostlinky, abychom se na tu spoušť nemuseli dívat celý víkend. Nastražené odpuzovače odpuzovali tak maximálně nás.
Nechápala jsem, že se první tři roky nic nedělo. Že bylo všechno v pořádku. A potom mi to došlo.
"Je to naše vina". Oznámila jsem manželovi. "Vždyť jsme jim to tady připravovali tři roky".
Vysílal ke mně nechápavé pohledy a kroutil hlavou. "Jak to myslíš?" Nespouštěl ze mě oči. "No, úplně jednoduše", pokračovala jsem ve svých úvahách, "tři roky jsme jim budovali cukrárnu…"

Myslíte si, že jsem to vzdala? Že jsem s nimi přestala bojovat? Tak to máte pravdu. Vzdala jsem to. Pro naši radost sázím jen to, co visí na pergole a na co nedosáhnou, pro jejich to ostatní. Vždy po příjezdu projdu celý pozemek, rozhlídnu se, abych zjistila, na čem si pochutnali tentokrát a co jim bude potřeba dosadit. Nahlédnu za potok, zda se od nás neodstěhovali, ale hlavně souhlasím s naším sousedem, který měl naprostou pravdu. Přáli jsme si chatu přímo u lesa.

A oni jsou tu doma…

Tiché písně

28. února 2017 v 18:19 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne
Když za trnkovím tóny znějí
hlasitý hlahol všedních dní
tichý krok laní, u studánek
neruší ani mírný vánek
a našeptává…rady dává
proud času…tichý…
hledá cíl

Co písním cvrčků napovídá
houslový song tam v dáli zní
den s nocí tiché písně střídá
nachází…touží…dává cit
poznání, přání, probuzení…
s nímž moudrost nesmí odejít

Helenka na saních

5. února 2017 v 19:17 | Dagmar Tomášková |  Veselé hříčky

Venku sněží! To je krása!
Nela samým štěstím jásá.
Musí honem běžet ven,
užít si ten krásný den.

Za domem se kopec tyčí,
někdo na něm hrůzou křičí.
Nela běží, co dech stačí,
před sebou své sáně tlačí.

Když doběhla pod kopec,
uviděla divnou věc.
Helenka, se z kopce řítí,
její oči hrůzou svítí.

"Uteč, Nelo! Chceš li žít!
Neumím to zastavit!"
Její sáně z kopce letí,
pod kopcem se krčí děti.

"Ještě štěstí, Helo milá,
že jsi sáně zastavila.
nyní místo sáňkování
navrhuji koulování."J
)

Další články


Kam dál