Síla vůle...

14. ledna 2017 v 11:15 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne
Není snad nad to být si jistá
být sama sebou, nemít strach
a taky někdy rozmařilá
vznášet se směle ve výškách

Že silou vůle hledám síly?
Vždyť není vůbec o co stát
falešným hlasům zarputilých
vždy pokouším se vyhýbat

Miluji modré stíny mraků
mám ráda jasnou slunce zář
s pokorou vnímám vůni růží
v záplavách barev tančících
vždy dodají mi nové síly
když předvádí svůj tanec vílí...
 

Novoroční předsevzetí

7. ledna 2017 v 16:40 | Dagmar Tomášková |  Fejetony
Přemýšleli jste, jaké předsevzetí si nastavíte tentokrát? Spousta lidí vchází do Nového roku s méně, či více bolestivým předsevzetím. Například: Že přestanou kouřit, nebudou tolik jíst a v příštím roce rozhodně dají "dolů" minimálně dvacet kilo, což s naprostým nerozumem oznamují celé rodině a širokému okolí...

Pro uvedené nešťastníky to znamená jediné: Pod vánočním stromečkem nachází různé pomůcky ke sportovním aktivitám jako jsou činky, rotopedy, či volňásky do fitt center. Naopak tam nenachází karton těch úžasným Camelek, které tam bývaly každičký rok a oni se na ně tolik tešili...
Pohledy spolustolovníků u sváteční večeře k nim vysílají jasné signály, že už by bylo dobré se k tomuto předsevzetí "nastavit" a ubrat salátu i ryby, o cukroví ani nemluvě. Nezabírají ani argumenty, že tato avizovaná změna měla nastat až od Nového roku...

Silvestrovská půlnoc pro ně znamená přesuny do nejrůznějších skrýší, následné ataky všech spoluslavitelů, kteří se na ně vrhají, cigatetku jim rvou od úst a se slastí ji rozdupávají na úplný prach. Ani v oné místnosti, která se jim zpočátku jeví jako ten nejlepší úkryt nejsou v bezpečí. Kouř, linoucí se klíčovou dírkou přiláká další záchránce, kteří onou klíčovou dírkou promlouvají k porušovateli předsevzetí a dodávají mu sílu je zvládnout.

Nevím jak je to u vás, ale já si raději žádná předsevzetí nedávám.
Pokud bych se ale pro nějaké rozhodla, nechám si to pro jistotu rozhodně jen pro sebe.

Jak navýšit obrat?

4. prosince 2016 v 11:03 | Dagmar Tomášková |  Fejetony

V době, kdy vládne obrovská konkurence a firmy se předhánějí, aby především v tomto předvánočním období navýšily své obraty, vznikají různá lákadla pro odběratele, či nás, zákazníky. Některé firmy a výrobci nabízejí různé dárky, nebo reklamní předměty za odběr zboží v určité částce, jiné vymýšlí lákadla v podobě různých soutěží. Nedávno mě zaujala soutěž oslovující "básnická střeva", kdy za zaslanou báseň, v případě že zvítězí, obdrží psavec finanční odměnu. Jednalo se o čtyři kola. Každý týden vybraný básník získá tuto částku. Zakoupením zboží, kde pod etiketou najdete kód, který je nutný pro registraci do této soutěže můžete využít svého talentu a přihlásit se. Zaujalo mě to natolik, že jsem celou "akci" se zájmem sledovala. Vůbec jsem nečekala, že se zapojí tolik lidí. První kolo sice nic, moc, ale od druhého se to rozjelo tak, že jsem vůbec nezáviděla lidem, kteří měli zaslané básně hodnotit. Nevím, jak to vidíte vy, ale já si myslím, že to v rámci navýšení obratu vůbec nebyl špatný nápad…
 


Přátelství

20. listopadu 2016 v 17:04 | Dagmar Tomášková |  Povídky

Odešel náhle…stálo na úmrtním oznámení, které Marie právě vytáhla z obálky. Pohled z fotografie na parte ji zabolel. Zabolel tak moc, že se neubránila slzám. Tiše stékaly po její tváři a ona se jim nebránila...

"Miluška…" vzpomínala na svou dřívější nejlepší kamarádku. Chodily spolu na základní i na střední školu, na vysoké si užily spoustu legrace. A co se natropily skopičin! "Jsou jak z divokých vajec," říkávali rodiče při společné odpolední kávě, " jedna jako druhá."Vyrůstaly jako sestry. Sourozence ani jedna z nich neměla. Rodiče se často stýkali, trávili s děvčaty společné dovolené i vánoční svátky.

Jenomže potom se objevil Petr. Spolužák na vysoké, idol všech dívek.
"Nemůžu tomu uvěřit," svěřovala se Milušce před prvním rande, "Petr mě pozval na skleničku." Kroutila hlavou. "Zrovna mě". Byla zamilovaná až po uši. Milušce se se vším svěřovala. Dokonce jí popisovala i intimními zážitky. Prostě ji brala jako sestru. Myslela si, že jí její štěstí přeje. Když se jednoho dne nečekaně vrátila z přednášky a vešla do pokoje, kde spolu po dobu studií na vysoké škole s Miluškou bydlely, ztuhla jí krev žilách. Zpod peřiny na kterou nevěřícně civěla, uslyšela slastné vzdechy. Okamžitě pochopila, co to znamená. Stála tam jako opařená. Nejdříve vykoukl Petr, potom zahlédla Miluščiny překvapené oči. Vyběhla z pokoje, jednou rukou se opřela o zeď, druhou si přikryla ústa. "Ne…to ne!" šeptala si do dlaně. "To přece není možné," vzlykala, "to nemůže být pravda".
Byla. Byla to pravda.
Chtělo se jí zvracet, což se vzápětí taky stalo. Jen tak tak doběhla na nedaleké toalety.
Právě přistihla svou nejlepší kamarádku při milostných hrátkách s Petrem. S tím Petrem, který jí ještě nedávno šeptal do ucha sladká slovíčka. Nemohla popadnout dech. Srdce jí bilo jako o závod. Rychlými pohyby na sebe stříkala studenou vodu z tekoucího kohoutku. Její bolest se rychle změnila a její zloba neznala mezí. Vysokou školu nedokončila. Ještě ten samý den si sbalila věci a odjela domů. Nedokázala se na svou kamarádku ani podívat, natož s ní bydlet v jednom pokoji. Vůbec nepřemýšlela o tom, že by jen změnila pokoj. Potkávat je společně na chodbách školy nebo na přednáškách, pro ni bylo nepředstavitelné. Vždyť všichni tři navštěvovali stejný ročník. V té době to tak cítila a nebylo nic, co by změnilo její rozhodnutí. Nepomohly ani prosby rodičů. Cítila se zrazená a ponížená.

Uběhlo dlouhých třicet let, než je osud znovu svedl dohromady.

Rodiče její rozhořčení sice chápali, ale bylo jim moc líto, že se děvčata takto rozešla. Že Marie nedokončila školu, jí vyčítali stále. Mnohokrát se rozhodovala, jestli má vyslyšet jejich prosby a poslat alespoň lístek k vánocům, nebo zprávu o narození dětí.
"Vždyť je to dávno," říkávali, "máš hodného muže a dvě krásné děti. Nemůžeš jim to už odpustit?"

Na velmi bolestném pohřbu se setkaly. Miluška se po celou dobu obřadu nezřízeně třásla. Marie ji pozorovala a přemýšlela. Vracela se vzpomínkách…asi to tak mělo opravdu být. Chodili spolu s Petrem po zbytek studií, nakonec se vzali a byli spolu celá dlouhá léta…patřili k sobě. To už teď věděla.
Pozvání do nedaleké kavárny neodmítla. Miluška ji porosila, jestli by mohly být chvíli samy. Promluvit si.
Dozvěděla se, že manželství s Petrem bylo bezdětné, protože Miluška děti mít nemohla. Když Miluščina maminka zemřela na rakovinu, tatínek bolest neunesl a velmi brzy "odešel" za ní.
Marie to věděla od svých rodičů, ale ani jednoho z pohřbů se bohužel ze zdravotních důvodů nemohla zúčastnit. Miluška zůstala úplně sama.
"Nezlob se, Maruško, že tě obtěžuji tak smutnou zprávou," vzlykala, "je mi moc líto, že k tomu došlo zrovna v tomto období, ale bylo to Petrovo poslední přání před smrtí…a… vlastně i mě se moc stýskalo.
Celá ta dlouhá léta jsem na tebe myslela, každičké vánoce…psala jsem ti lístky s přáním, které jsem nikdy neodeslala…na každých jsi v duchu byla se mnou," třesoucí rukou si otřela slzy.
"Když se narodily vaše děti, věděla jsem to." Plakala. "Věděla jsem to od rodičů. Nakoupila jsem dupačky, lahvičky a dudlíky…" sklopila oči a snažila se odstranit neexistující smítko z ubrusu na stole, "ale neměla jsem odvahu je poslat, nebo dokonce předat osobně." Vzhlédla a dlouze vzdychla. "Potom jsem vše odnesla do nedalekého kojeneckého ústavu".
"Nedokázala jsem…" opět vzlykala, "nedokázala jsem jeho přání…"
Marie ji objala a konejšila v náruči. "Šššš" opakovala stále dokola, "Šššš…" kolíbala se s ní ze strany na stranu.
"Přál si, abychom se setkaly," pokračovala, jako by se bála, že už nebude mít možnost jí to říct, " moc ho mrzelo, že naše přátelství takto skončilo. Oba nás celá léta pronásledovaly výčitky," vzlykala, "jenomže…bylo to silnější a oba jsme byli tak zbabělí, že jsme ti to nedokázali říct v pravou chvíli". Přeskočil jí hlas. "Že jsi se to dozvěděla takovým způsobem. Nemělo se to stát".

Vánoční svátky se kvapem blížily, Marie měla spoustu starostí s přípravami a nakupováním dárků. Ve výkladní skříni jednoho malého klenotnictví zahlédla náhrdelník. Velmi podobný tomu, jaké měla Miluška ráda. Pamatovala si to ještě ze studií. S nádherným, modře se lesknoucím kamínkem.
"Ten je nááádherný!" vybavila se jí vzpomínka, jak jednou bloumaly po městě a Miluška takto vykřikla, když zahlédla šperk. "Má modrý kamínek…takový bych si jednou moc přála." Povzdechla si.
Marie bez jediného zaváhání vešla do obchůdku a klenot zakoupila.
To už věděla jistě, že spolu s rodiči, dětmi a Miluškou budou trávit vánoční svátky společně. Stejně jako dřív, když byly ještě malé holky.
Nedokázala to. Nedokázala ji nechat o vánocích samotnou.

Moudrá to láska...

17. listopadu 2016 v 19:00 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne

Láska je moudrá...srdci vládne
je jako vánek nad řekou
Není, kdo na ni nedosáhne
má tisíc tváří, mnoho stínů
nevnímá soumrak, nezná vinu
projde jen kolem, rozhlédne se
na bedrech tíhu citů nese
a volá: "Jsem tu! Nejsem tabu"!
Kdo zahlédne ji, ztrácí hlavu
je všude kolem zabydlená
a nemění se, bývá stejná
pro tebe, pro mě, stále je tu
vždy opakuje stejnou větu
že bez ní život nezná cit
proto tu s námi musí žít...

Děťátko

17. listopadu 2016 v 16:22 | Dagmar Tomášková |  Poezie
Děťátko je jeden z mých počinů, psaných s láskou pro kulíšky.

Človíček, co se rodí z lásky,
je darem přímo od boha.
Poznáš to rychle, bez nadsázky
rozdává radost dokola.

Rozezní všude kolem zvony,
co tiše spaly v zákoutích,
rozjasní tváře škarohlídů
a krev nám v žilách rozproudí.

Ten malý zázrak kouká kolem
a nemá vůbec ponětí,
kdo jsou ti lidé, co tu stojí
a hýčkají ho v zápětí.

Děťátko, co se narodilo,
co přišlo na svět právě teď,
v nás spoustu něhy probudilo
a donutí nás přemýšlet.

Kam vydají se jeho kroky?
A jaký bude jeho svět?
Je spousta času na úvahy.
Chce vyrůst v lásce, dovádět.

Tak rozdávejme hodně něhy.
Ta naučí jej milovat.
A také rady, co jsou cenné,
pro klidný život beze ztrát.


Časopis - pravdivý příběh...

25. října 2016 v 18:09 | Dagmar Tomášková |  Mikropovídky

"Jů!" vykřikla nadšeně Evina devítiletá vnučka Verunka, když během odpolední procházky procházeli společně s dědečkem kolem novinového stánku. "Mají nové číslo mého oblíbeného časopisu!" jásala, "babi, že mi ho koupíš?!" žadonila. "Prosííím?!"
" Ta malá podšívka věděla, že žadonit vůbec nemusela. Nebylo nic, co by jí Eva dokázala odepřít. Samozřejmě v rámci svých možností. Verunka listovala ve svém novém časopisu, zatímco Eva nakukovala, co mají ve stánku ještě zajímavého.

"To ti nestačí," zaslechla náhle hlas prodavačky, "chybí ti pět korun." Děvčátko na ni smutně pohlédlo. "No, to máš málo," povídala paní v okénku, "běž za maminkou, aby ti přidala víc peněz," dodala, "já ti tady zatím časopis odložím."

Děvčátko smutně koukalo do své dlaně ve které svíralo peníze na časopis a pomalými kroky odcházelo.
"Holčičko, počkej!" zavolala na ni Eva.
"Paní," oslovila prodavačku, "dejte jí ten časopis. Doplatím to." Na vděčný výraz, který malá slečna vykouzlila ve svém dětském obličeji, nikdy nezapomene. Krásně se usmála na Evu i na Verunku, poděkovala a spokojeně odcházela.

"Mami!" oznamovala Verunka, když přišli s babičkou a dědou z procházky domů.
"Víš, co se stalo?" tvářila se důležitě, " já mám tu nejhodnější babičku na světě!" významně pohlédla směrem k Evě. "Říkala to paní, co jsme u ní kupovali časopis."


Barvy kolem nás

21. října 2016 v 18:32 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne
Barevné stíny
stále živé…
co v barvách duhy našli cit
světla a stíny
soutěživé
nás navždy touží oslovit

Toulám se časem
brouzdám travou…
a se svou duší nedočkavou
barevné stíny nacházím

V motýlích křídlech
stínech stromů
malebných koutcích
starých domů
můj pohled bloudí
proudem času
naslouchá srdci
věří hlasu
barevný svět vždy nachází
co životem jej provází

Okamžik

9. října 2016 v 18:30 | Dagmar Tomášková |  Poezie
Okamžik pouhý…
možná osud
přinesl silné spoutání
bez sebe…spolu…
vždy tak blízko
nahoře
jindy příliš nízko
vložils mi srdce do dlaní

Já oplatila stejnou mincí
a darovala vřelý cit
chraňme ty dary
tolik vzácné
touha, ať nikdy nepohasne
má sílu štěstí ochránit

Přepadení - i takto je možné se náhle ocitnout ve tmě...

4. října 2016 v 17:41 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne

Mirka běžela prázdným parkem a rozhlížela se kolem sebe. Bylo celkem chladné říjnové ráno. Cestou míjela starší ženu. Na rameni nesla maličkou kabelku. Zřejmě měla potíže s chůzí, protože mírně pokulhávala na pravou nohu. Široce se na ni usmála. Mirka opětovala její úsměv, protože jí přišlo hloupé jen tak kolem ní proběhnout. Taky ji úsměv od neznámé, od pohledu milé ženy docela potěšil.
"Dnes si dám jen jedno kolečko," říkala si potichu, "mám zpoždění.
Nestihla bych včas dojít do zaměstnání".

Když běžela zpět, zahlédla před sebou ležící tělo. Okamžitě ji napadlo, že se zřejmě někomu udělalo špatně a omdlel. Rozběhla se rychleji.
"Pane bože!" vykřikla, když doběhla blíž. Na zemi ležela žena, kterou před chvílí potkala a která jí věnovala zářivý úsměv. Ležela na boku a měla zakrvácený zátylek. Náhle si uvědomila, že nikde nevidí kabelku. Kabelku, kterou měla žena na rameni. Pomalu jí docházelo, že se ženě neudělalo špatně, ale že ji pravděpodobně někdo přepadl.
Rozhodla se zavolat policii. Rozhlížela se, ale nikoho nezahlédla. "Nemohl přece zmizet za tak krátkou dobu," říkala si nahlas. "Musel by proběhnout kolem mě." Kdyby běžel na druhou stranu, viděla by ho.

"Haló!" pokoušela se ženu donutit ke komunikaci. "Paní! Slyšíte mě?" pokračovala poté, co zavolala také záchranku. Žena nereagovala.
Náhle zaregistrovala pohyb v nedalekém křoví. Vylekalo jí to. Pomalými kroky se vydala tím směrem, když náhle někdo vyběhl. Nikoho ale neviděla. Běžel ukrytý za křovím. Musel být malé postavy, protože křoví nebylo vysoké.
Přemýšlela, co má udělat. Nechtěla nechat zraněnou ženu samotnou, nechtěla ani, aby násilník utekl. Zrovna dorazilo vozidlo záchranné služby, proto se rozběhla za ním.
"Proboha!" vykřikla, když malou postavu doběhla a uchopila za límec. "Vždyť je to ještě dítě!"
"Potřebuji peníze na školní pomůcky," plakala dívenka, "moje maminka na ně nemá peníze..."

Další články


Kam dál