Chata přímo u lesa?

13. března 2017 v 18:16 | Dagmar Tomášková |  Fejetony

Když jsme se rozhodli pořídit si chatu u lesa, podotýkám, že přímo u lesa, má radost neznala mezí. Víkendy budeme trávit úplně nejblíž přírodě, kterou neskonale miluji, konečně budou opravdovým relaxem a odpočinkem. Na procházkách budeme potkávat zajíčky a srnečky...říkala jsem s úsměvem naší malé vnučce...nádhera!

Náš sen se brzy vyplnil. Konečně jsme koupili chatičku. Byli jsme blahem bez sebe. Především první víkend byl nezapomenutelný. Všechno se nám jevilo jako neskutečná výzva, bylo to nové, neprozkoumané. Rozhlížela jsem se, představovala si, kde bude jaká kytička, co kam zasadím..." to bude kráááása"! Jásala jsem. Za potokem jsem zahlédla několik srnek, opodál se proháněli zajíci a já zajásala podruhé: "vy jste ale krásní"!

Asi tak první tři roky probíhalo vše v pohodě. Představy naplněné, kytičky zasazené, srnky za potokem, zajíci opodál, všechno šlo jako po másle. Celé týdny jsme se těšili na víkendy. Na chatu, kde načerpáme síly, odpočineme si jak fyzicky, tak i psychicky. Žádný stres, žádné rozčilování. Poctivě jsme opečovávali naše radůstky, které se nám za to každý rok odměňovaly nádhernými květy. Zhruba čtvrtou sezónu, kdy už byla i většina stromků a keřů celkem vzrostlá, přišlo nečekané rozčarování. Procházela jsem pozemkem, kroutila hlavou, slzy jako hrachy mi stékaly po tvářích. Všude se povalovaly bobky od zajíců, ostatní zanechaly srnky, louka před chatou byla celá zrytá od divočáků...ale hlavně! Všechny kytky i keře ožrané, ne-li sežrané úplně. Včetně tůjí, což jsem nechápala už vůbec. Říká se přece, že jsou jedovaté! Totálně ožrané až na kmeny byly.
"Mrchy jedny hnusný"! Vykřikla jsem jako smyslů zbavená. No...jako... asi jsem jich zbavená byla, nebo jsem si tak alespoň připadala.
"Jo, holka", okomentoval celou situaci soused, který zaregistroval náš příjezd a přispěchal nás pozdravit. "Tady jste v lese", vysílal ke mně lítostivé pohledy, když viděl, v jakém žalostném stavu se nacházím", oni jsou tu doma". Pohladil mě po rameni. "S tím nic nenaděláš".
Měl pravdu. Oni tady byli jako doma. A pěkně si to užili!
Oni jsou tu sice doma, ale moje kytičky ořírat nebudou"! Rozčilovala jsem se.

Po příjezdu domů jsem okamžitě zapnula počítač a rozhodla se najít řešení stůj, co stůj. "Vždyť na Internetu najdu přeci všechno, ne"? Lamentovala jsem. "Musí být přece nějaké řešení". Řešení byla sice spousta, ale vůbec nic nezabíralo. Takto to trvalo asi dva roky. Skoro každý víkend jsme nastražili jiný, na Internetu nalezený odpuzovač a doufali, že tento bude ten pravý. Že bude fungovat. Nefungoval vůbec žádný. Po příjezdu na chatu jsme vždy vystupovali z auta už s vědomím, že po vybalení nejprve zlikvidujeme okousané rostlinky, abychom se na tu spoušť nemuseli dívat celý víkend. Nastražené odpuzovače odpuzovali tak maximálně nás.
Nechápala jsem, že se první tři roky nic nedělo. Že bylo všechno v pořádku. A potom mi to došlo.
"Je to naše vina". Oznámila jsem manželovi. "Vždyť jsme jim to tady připravovali tři roky".
Vysílal ke mně nechápavé pohledy a kroutil hlavou. "Jak to myslíš?" Nespouštěl ze mě oči. "No, úplně jednoduše", pokračovala jsem ve svých úvahách, "tři roky jsme jim budovali cukrárnu…"

Myslíte si, že jsem to vzdala? Že jsem s nimi přestala bojovat? Tak to máte pravdu. Vzdala jsem to. Pro naši radost sázím jen to, co visí na pergole a na co nedosáhnou, pro jejich to ostatní. Vždy po příjezdu projdu celý pozemek, rozhlídnu se, abych zjistila, na čem si pochutnali tentokrát a co jim bude potřeba dosadit. Nahlédnu za potok, zda se od nás neodstěhovali, ale hlavně souhlasím s naším sousedem, který měl naprostou pravdu. Přáli jsme si chatu přímo u lesa.

A oni jsou tu doma…
 

Tiché písně

28. února 2017 v 18:19 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne
Když za trnkovím tóny znějí
hlasitý hlahol všedních dní
tichý krok laní, u studánek
neruší ani mírný vánek
a našeptává…rady dává
proud času…tichý…
hledá cíl

Co písním cvrčků napovídá
houslový song tam v dáli zní
den s nocí tiché písně střídá
nachází…touží…dává cit
poznání, přání, probuzení…
s nímž moudrost nesmí odejít

Helenka na saních

5. února 2017 v 19:17 | Dagmar Tomášková |  Veselé hříčky

Venku sněží! To je krása!
Nela samým štěstím jásá.
Musí honem běžet ven,
užít si ten krásný den.

Za domem se kopec tyčí,
někdo na něm hrůzou křičí.
Nela běží, co dech stačí,
před sebou své sáně tlačí.

Když doběhla pod kopec,
uviděla divnou věc.
Helenka, se z kopce řítí,
její oči hrůzou svítí.

"Uteč, Nelo! Chceš li žít!
Neumím to zastavit!"
Její sáně z kopce letí,
pod kopcem se krčí děti.

"Ještě štěstí, Helo milá,
že jsi sáně zastavila.
nyní místo sáňkování
navrhuji koulování."J
)
 


Pampeliška

28. ledna 2017 v 11:06 | Dagmar Tomášková |  Pohádky babičky Dáši

V jedné malé vesničce, kde lišky dávají dobrou noc, a jitřenka vychází s kohoutím kokrháním, žije krásná panna Pampeliška. Říká se jí tak proto, že tuze ráda plete pampeliškové věnečky. Za tou vesničkou, jen malý kousíček od lesa je velká louka a na té louce rostou spousty a spousty nádherných kytiček. Kromě nich také krásné, žluté pampelišky. Jednou, když Pampeliška opět seděla v trávě na paloučku a pletla už asi desátý věneček, projížděl okolo lesa princ Jan, se svojí družinou.
"Copak to tady děláš, děvče?" zeptal se odměřeně.
"Pletu pampeliškové věnečky," odpověděla dívka a její tvářička zrudla, jak moc se před princem styděla.
"A jakpak se jmenuješ?" nedal se odbýt princ."A k čemu je tolik věnečků a pročpak to vlastně děláš?" vyptával se.
"Pampeliška. Jmenuji se Pampeliška a pletu věnečky proto, že jsou krásně žluté a protože se mi líbí. Jestli chcete princi, jeden z těch věnečků Vám dám," odpověděla.
"Pampeliška? Takové divné jméno! Kdo to kdy slyšel, aby se někdo jmenoval Pampeliška!" vysmíval se princ.
"A že mi dáš jeden z těch věnečků?" rozzlobil se, "děláš si snad ze mě legraci? Taková drzá holka! Obyčejný věneček z pampelišek. To je mi tedy dárek!" křičel princ.
"Promiňte, pane. Já…nechtěla jsem Vás rozhněvat. Myslela jsem…"
"Mlč, drzé děvče!" mávl rukou ke své družině na znamení, že budou pokračovat v cestě. Pampeliška za nimi smutně koukala a bylo jí líto, že prince Jana tolik rozhněvala.
"Princ je pyšný a zlý," řekla si sama pro sebe. Posbírala upletené věnečky a pospíchala domů.
Princ Jan procházel zámeckými komnatami a stále myslel na dívku, kterou potkal na louce u lesa. Byla moc hezká a milá. Sám nechápal, proč na ni byl tak zlý a přísný. Možná to s tím dárkem nemyslela zle…rozhodl se, že hned zítra pojede na vyjížďku k lesu a omluví se Pampelišce za to, že se jí vysmíval a že se na ni tolik obořil. Ale druhý den ji na louce nenašel. Ani třetí, ani čtvrtý den tam nebyla. Princ z toho byl velmi smutný.
"To je tuze těžká věc, můj princi," řekl mu jednoho dne pan rádce. Vaše trápení se jmenuje láska. Jednoduše jste se do té dívky zamiloval."
"Musím ji najít!" rozhodl se princ. "Musím se omluvit za to, že jsem na ni byl tolik zlý."
Pan rádce se vyděsil: "ale jak to chcete udělat? Podle čeho ji najdeme? Vždyť ani nevíme, kde bydlí!"
Princ se zamyslel a vesele zvolal: "Najdeme ji podle věnečku! Dívka, která mi uplete nejkrásnější pampeliškový věneček, stane se moji ženou. Dejte to vyhlásit, pane rádce!"
Několik dní a nocí objížděl princ Jan království křížem krážem, ale dívku, která by uměla uplést tak krásný věneček jako Pampeliška nikde nenašel.
"Vrátíme se domů." Řekl smutně. Myslel si, že už není kde hledat. Prošli všechna stavení, co jich v království bylo, ale po Pampelišce jako by se země slehla. Cestou zpět na zámek projížděli okolo lesa a uviděli v trávě sedět dívku. Pletla pampeliškový věneček a krásně si u toho prozpěvovala.
"Dobrý den, jasný pane," řekla, když přijeli blíž.
"Upletla jsem Vám věneček. Ale nevím, jestli Vás můj dárek neurazí, nebo snad dokonce nerozčílí…"
"Můžeš mi prosím, odpustit?" omlouval se princ. "Byl jsem hloupý a zlý."
"Rád bych požádal o ruku mé krásné princezny. Princezny Pampelišky."
"Vezmu si Vás za muže, princi Jane. Ale mám jednu podmínku. Půjdu s vámi na zámek jen tehdy, rostou li v jeho zahradách pampelišky."
Tak se stalo, že byla svatba. A když se jim narodila malá princeznička, sedávaly spolu s Pampeliškou v trávě a pletly krásné pampeliškové věnečky.

Jeden chybný krok

26. ledna 2017 v 18:57 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne
Životem kráčí…rozpačitý…
vzdálená řeka, tichý proud
tak jako milované dítě,
jenž nemá důvod zakopnout.

Život, však střádá tiché plány.
Tisíce nástrah z koutů zní.
Ty lákají ho do svých sítí,
s radostí slabé lákají…

Jeden krok chybný
těžký kámen…temný a šedý…
nocí zní.
Řeky proud stále tiše plyne,
nic není stejné a nic jiné,
však říční proud… to nejlíp ví…

Síla vůle...

14. ledna 2017 v 11:15 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne
Není snad nad to být si jistá
být sama sebou, nemít strach
a taky někdy rozmařilá
vznášet se směle ve výškách

Že silou vůle hledám síly?
Vždyť není vůbec o co stát
falešným hlasům zarputilých
vždy pokouším se vyhýbat

Miluji modré stíny mraků
mám ráda jasnou slunce zář
s pokorou vnímám vůni růží
v záplavách barev tančících
vždy dodají mi nové síly
když předvádí svůj tanec vílí...

Novoroční předsevzetí

7. ledna 2017 v 16:40 | Dagmar Tomášková |  Fejetony
Přemýšleli jste, jaké předsevzetí si nastavíte tentokrát? Spousta lidí vchází do Nového roku s méně, či více bolestivým předsevzetím. Například: Že přestanou kouřit, nebudou tolik jíst a v příštím roce rozhodně dají "dolů" minimálně dvacet kilo, což s naprostým nerozumem oznamují celé rodině a širokému okolí...

Pro uvedené nešťastníky to znamená jediné: Pod vánočním stromečkem nachází různé pomůcky ke sportovním aktivitám jako jsou činky, rotopedy, či volňásky do fitt center. Naopak tam nenachází karton těch úžasným Camelek, které tam bývaly každičký rok a oni se na ně tolik tešili...
Pohledy spolustolovníků u sváteční večeře k nim vysílají jasné signály, že už by bylo dobré se k tomuto předsevzetí "nastavit" a ubrat salátu i ryby, o cukroví ani nemluvě. Nezabírají ani argumenty, že tato avizovaná změna měla nastat až od Nového roku...

Silvestrovská půlnoc pro ně znamená přesuny do nejrůznějších skrýší, následné ataky všech spoluslavitelů, kteří se na ně vrhají, cigatetku jim rvou od úst a se slastí ji rozdupávají na úplný prach. Ani v oné místnosti, která se jim zpočátku jeví jako ten nejlepší úkryt nejsou v bezpečí. Kouř, linoucí se klíčovou dírkou přiláká další záchránce, kteří onou klíčovou dírkou promlouvají k porušovateli předsevzetí a dodávají mu sílu je zvládnout.

Nevím jak je to u vás, ale já si raději žádná předsevzetí nedávám.
Pokud bych se ale pro nějaké rozhodla, nechám si to pro jistotu rozhodně jen pro sebe.

Jak navýšit obrat?

4. prosince 2016 v 11:03 | Dagmar Tomášková |  Fejetony

V době, kdy vládne obrovská konkurence a firmy se předhánějí, aby především v tomto předvánočním období navýšily své obraty, vznikají různá lákadla pro odběratele, či nás, zákazníky. Některé firmy a výrobci nabízejí různé dárky, nebo reklamní předměty za odběr zboží v určité částce, jiné vymýšlí lákadla v podobě různých soutěží. Nedávno mě zaujala soutěž oslovující "básnická střeva", kdy za zaslanou báseň, v případě že zvítězí, obdrží psavec finanční odměnu. Jednalo se o čtyři kola. Každý týden vybraný básník získá tuto částku. Zakoupením zboží, kde pod etiketou najdete kód, který je nutný pro registraci do této soutěže můžete využít svého talentu a přihlásit se. Zaujalo mě to natolik, že jsem celou "akci" se zájmem sledovala. Vůbec jsem nečekala, že se zapojí tolik lidí. První kolo sice nic, moc, ale od druhého se to rozjelo tak, že jsem vůbec nezáviděla lidem, kteří měli zaslané básně hodnotit. Nevím, jak to vidíte vy, ale já si myslím, že to v rámci navýšení obratu vůbec nebyl špatný nápad…

Přátelství

20. listopadu 2016 v 17:04 | Dagmar Tomášková |  Povídky

Odešel náhle…stálo na úmrtním oznámení, které Marie právě vytáhla z obálky. Pohled z fotografie na parte ji zabolel. Zabolel tak moc, že se neubránila slzám. Tiše stékaly po její tváři a ona se jim nebránila...

"Miluška…" vzpomínala na svou dřívější nejlepší kamarádku. Chodily spolu na základní i na střední školu, na vysoké si užily spoustu legrace. A co se natropily skopičin! "Jsou jak z divokých vajec," říkávali rodiče při společné odpolední kávě, " jedna jako druhá."Vyrůstaly jako sestry. Sourozence ani jedna z nich neměla. Rodiče se často stýkali, trávili s děvčaty společné dovolené i vánoční svátky.

Jenomže potom se objevil Petr. Spolužák na vysoké, idol všech dívek.
"Nemůžu tomu uvěřit," svěřovala se Milušce před prvním rande, "Petr mě pozval na skleničku." Kroutila hlavou. "Zrovna mě". Byla zamilovaná až po uši. Milušce se se vším svěřovala. Dokonce jí popisovala i intimními zážitky. Prostě ji brala jako sestru. Myslela si, že jí její štěstí přeje. Když se jednoho dne nečekaně vrátila z přednášky a vešla do pokoje, kde spolu po dobu studií na vysoké škole s Miluškou bydlely, ztuhla jí krev žilách. Zpod peřiny na kterou nevěřícně civěla, uslyšela slastné vzdechy. Okamžitě pochopila, co to znamená. Stála tam jako opařená. Nejdříve vykoukl Petr, potom zahlédla Miluščiny překvapené oči. Vyběhla z pokoje, jednou rukou se opřela o zeď, druhou si přikryla ústa. "Ne…to ne!" šeptala si do dlaně. "To přece není možné," vzlykala, "to nemůže být pravda".
Byla. Byla to pravda.
Chtělo se jí zvracet, což se vzápětí taky stalo. Jen tak tak doběhla na nedaleké toalety.
Právě přistihla svou nejlepší kamarádku při milostných hrátkách s Petrem. S tím Petrem, který jí ještě nedávno šeptal do ucha sladká slovíčka. Nemohla popadnout dech. Srdce jí bilo jako o závod. Rychlými pohyby na sebe stříkala studenou vodu z tekoucího kohoutku. Její bolest se rychle změnila a její zloba neznala mezí. Vysokou školu nedokončila. Ještě ten samý den si sbalila věci a odjela domů. Nedokázala se na svou kamarádku ani podívat, natož s ní bydlet v jednom pokoji. Vůbec nepřemýšlela o tom, že by jen změnila pokoj. Potkávat je společně na chodbách školy nebo na přednáškách, pro ni bylo nepředstavitelné. Vždyť všichni tři navštěvovali stejný ročník. V té době to tak cítila a nebylo nic, co by změnilo její rozhodnutí. Nepomohly ani prosby rodičů. Cítila se zrazená a ponížená.

Uběhlo dlouhých třicet let, než je osud znovu svedl dohromady.

Rodiče její rozhořčení sice chápali, ale bylo jim moc líto, že se děvčata takto rozešla. Že Marie nedokončila školu, jí vyčítali stále. Mnohokrát se rozhodovala, jestli má vyslyšet jejich prosby a poslat alespoň lístek k vánocům, nebo zprávu o narození dětí.
"Vždyť je to dávno," říkávali, "máš hodného muže a dvě krásné děti. Nemůžeš jim to už odpustit?"

Na velmi bolestném pohřbu se setkaly. Miluška se po celou dobu obřadu nezřízeně třásla. Marie ji pozorovala a přemýšlela. Vracela se vzpomínkách…asi to tak mělo opravdu být. Chodili spolu s Petrem po zbytek studií, nakonec se vzali a byli spolu celá dlouhá léta…patřili k sobě. To už teď věděla.
Pozvání do nedaleké kavárny neodmítla. Miluška ji porosila, jestli by mohly být chvíli samy. Promluvit si.
Dozvěděla se, že manželství s Petrem bylo bezdětné, protože Miluška děti mít nemohla. Když Miluščina maminka zemřela na rakovinu, tatínek bolest neunesl a velmi brzy "odešel" za ní.
Marie to věděla od svých rodičů, ale ani jednoho z pohřbů se bohužel ze zdravotních důvodů nemohla zúčastnit. Miluška zůstala úplně sama.
"Nezlob se, Maruško, že tě obtěžuji tak smutnou zprávou," vzlykala, "je mi moc líto, že k tomu došlo zrovna v tomto období, ale bylo to Petrovo poslední přání před smrtí…a… vlastně i mě se moc stýskalo.
Celá ta dlouhá léta jsem na tebe myslela, každičké vánoce…psala jsem ti lístky s přáním, které jsem nikdy neodeslala…na každých jsi v duchu byla se mnou," třesoucí rukou si otřela slzy.
"Když se narodily vaše děti, věděla jsem to." Plakala. "Věděla jsem to od rodičů. Nakoupila jsem dupačky, lahvičky a dudlíky…" sklopila oči a snažila se odstranit neexistující smítko z ubrusu na stole, "ale neměla jsem odvahu je poslat, nebo dokonce předat osobně." Vzhlédla a dlouze vzdychla. "Potom jsem vše odnesla do nedalekého kojeneckého ústavu".
"Nedokázala jsem…" opět vzlykala, "nedokázala jsem jeho přání…"
Marie ji objala a konejšila v náruči. "Šššš" opakovala stále dokola, "Šššš…" kolíbala se s ní ze strany na stranu.
"Přál si, abychom se setkaly," pokračovala, jako by se bála, že už nebude mít možnost jí to říct, " moc ho mrzelo, že naše přátelství takto skončilo. Oba nás celá léta pronásledovaly výčitky," vzlykala, "jenomže…bylo to silnější a oba jsme byli tak zbabělí, že jsme ti to nedokázali říct v pravou chvíli". Přeskočil jí hlas. "Že jsi se to dozvěděla takovým způsobem. Nemělo se to stát".

Vánoční svátky se kvapem blížily, Marie měla spoustu starostí s přípravami a nakupováním dárků. Ve výkladní skříni jednoho malého klenotnictví zahlédla náhrdelník. Velmi podobný tomu, jaké měla Miluška ráda. Pamatovala si to ještě ze studií. S nádherným, modře se lesknoucím kamínkem.
"Ten je nááádherný!" vybavila se jí vzpomínka, jak jednou bloumaly po městě a Miluška takto vykřikla, když zahlédla šperk. "Má modrý kamínek…takový bych si jednou moc přála." Povzdechla si.
Marie bez jediného zaváhání vešla do obchůdku a klenot zakoupila.
To už věděla jistě, že spolu s rodiči, dětmi a Miluškou budou trávit vánoční svátky společně. Stejně jako dřív, když byly ještě malé holky.
Nedokázala to. Nedokázala ji nechat o vánocích samotnou.

Moudrá to láska...

17. listopadu 2016 v 19:00 | Dagmar Tomášková |  Témata týdne

Láska je moudrá...srdci vládne
je jako vánek nad řekou
Není, kdo na ni nedosáhne
má tisíc tváří, mnoho stínů
nevnímá soumrak, nezná vinu
projde jen kolem, rozhlédne se
na bedrech tíhu citů nese
a volá: "Jsem tu! Nejsem tabu"!
Kdo zahlédne ji, ztrácí hlavu
je všude kolem zabydlená
a nemění se, bývá stejná
pro tebe, pro mě, stále je tu
vždy opakuje stejnou větu
že bez ní život nezná cit
proto tu s námi musí žít...

Další články


Kam dál